Stříhaní mě baví také proto, že je to klidové zaměstnání, žádný stres

Máte nějaké filmové vzdělání nebo jste samouk?

Já jsem vystudoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky, takže už tam jsem dělal nějaká videa. Mimochodem tu školu studovala se mnou spousta budoucích filmařů, jako třeba Ivan Zachariáš, který byl o dva ročníky výš. Pak přišla studia na FAMU a to je vlastně celé.

Chápeme, když se lidé chtějí stát hercem nebo režisérem, ale co je vede k tomu, že si zvolí profesi střihače? Co je na tom tak lákavého, když nejsou vidět a červený koberec také pro ně není obyčejně připravený?

No, za sebe mohu říct, že když jsem studoval střední školu, tak jsem snil o tom, že budu režisérem. Někdy tehdy mi můj otec řekl, že režisér je dobrá profese, ale protože studuji techničtější školu, tak by ani práce ve střižně nebyla marná, protože režisér pořád někde běhá, zatímco střihač sedí v klidu a také dává obrázky dohromady a vypráví příběh. Takže jsem se na FAMU přihlásila na střih a vzali mě a tak mě to nějak chytlo. Mohl bych profesně samozřejmě být režisér, ale ta touha už mě nějak opustila, protože ta pozice v sobě obsahuje tolik jiných věcí, které by mě už tolik nebavily. Tak jsem začal spíše filmy produkovat, protože jsem chtěl zkusit i něco dalšího kromě střihu a zjistil jsem, že se ty dvě profese tak nějak doplňují. To stříhaní mě baví také proto, že je to klidové zaměstnání, žádný stres a ta zodpovědnost je tam je relativně malá a dělám něco kreativního.

Nakousnul jste produkování filmů. Vy jich máte na kontě několik hodně úspěšných. Bylo ve Vašem rozhodnutí čistý pragmatismus a touha mít co nejvíce věcí pod kontrolou nebo chcete být nezávislý, jak to jen jde?

To produkování byla taková touha zkusit něco dalšího a u těch Rafťáků to docela vyšlo a tak jsem si řekl, že v tom budu pokračovat a vlastně si tak trochu připravuji práci pro sebe jako střihače. Samozřejmě toho nastříhám víc, než produkuji, ale je to pořád ten můj svět, ve kterém rád zůstávám.

Střihač by měl být smířený a spokojený s tím, že nechodí moc mezi lidi a že ho opravdu nečeká ten červený koberec

Jaké vlastnosti musí mít dobrý střihač? Je důležitější cit a představivost nebo schopnost zvládnout techniku a počítače?

Ta technika je základ, který se musíte naučit, takže začátek je z toho hlediska náročný. Ale naučit se ovládat ty střihové systémy je otázka nějakých 4-5 dnů. Jakmile to zvládnete, tak už na techniku nemyslíte a věnujete se jen tomu skládání těch obrázků. Je to hodně o dialogu s režisérem, ale máte scénář, podle kterého to dáváte dohromady. Musíte samozřejmě uhlídat spoustu věcí, ale z techniky toho tam pak už moc není. Dneska už vám prakticky i každý lepší telefon dokáže sestříhat slušné video.

Střihač by měl být smířený a spokojený s tím, že nechodí moc mezi lidi a že ho opravdu nečeká ten červený koberec. Měl by umět věci kombinovat a také se rozhodnout, co vystřihnout a co tam nechat a v neposlední řadě musí mít i cit pro vyprávění filmu. Režisér může mít často velmi emotivní vztah k různým částem materiálu, ale ve finále je důležité, jaký má člověk vztah k tomu příběhu. Když bych já, jako producent, bazíroval na tom, aby se tam nechala scéna, která byla velmi drahá, mohlo by to ve finální podobně tomu filmu víc uškodit, než když se vyhodí bez ohledu na náklady, protože příběh filmu je na prvním místě.

Spousta režisérů má svůj osobitý styl, Allen, Forman, Tarantino. Dá se poznat na filmu, že to stříhal třeba Adam Dvořák, proto má svůj styl?

Já si myslím, že ne, protože se to hrozně těžko hodnotí. Tam je několik věcí, se kterými musíte pracovat a které to hodně ovlivňují.

Když vystřihnete nějakou scénu z filmu, opravdu to fyzicky vyhodíte, nebo máte nějaký šuplík, kam si to uschováte, protože Vám je líto se toho zbavit?

Mám je schovaný a z technických důvodů jsem ji je zvykl nikdy nevyhazovat. Když jsem začínal na klasickém filmu, tak se to vystříhané dávalo do krabičky a ta se někdy ztratila. A tak, když se stalo, že se nějaké okénko muselo vlepit zpátky a ono již fyzicky nebylo, tak tam byla černá podlepka a vypadalo to strašně. Dneska je kapacita těch disků tak velká, že vůbec nevadí, když se něco vystřihne a uloží.

Natočení filmu stojí spoustu peněz a práce. Jako střihač tedy opravdu nemáte pocit zodpovědnosti, že byste teoreticky mohl zničit celé dílo, zvlášť když střiháte svůj první film, nebo si Vás režisér dopředu tak proklepnul, že Vám věří?

Na tohle střihač nesmí myslet. Kdyby měl před očima, kolik to stálo a kolik lidí tam pracovalo, tak by ho to tak paralyzovalo, že by se bál cokoliv udělat a vystřihnout. Dělá se to daleko jednoduše s vědomím, že to vždycky můžete vrátit zpátky.

V roce 1999 jste založil společnost Movie s.r.o, ale jako střihač jste začínal až o 3 roky později na filmu Výlet. Co Vás vedlo k založení této společnosti a jak funguje či na čem pracuje teď?

Tak ve firmě jsem já a jedna moje asistentka. Není to tedy velká firma a založil jsem ji čistě z pragmatického hlediska, abych mohl mít živnostenský list, protože na určité právní úrovni střihač lavíruje na hranici umělecký profese, protože může buď třeba stříhat zprávy, anebo dělá hrané filmy, což se už více blíží k té umělecké profesi.

Máte na svém kontě úspěšní filmy Gangster KA a Gangster KA – Afričan a točily se oba najednou, jistě kvůli snížení nákladů. Jak to funguje při natáčení a stříhání, aby v tom nebyl chaos?

Nebylo to ani tak kvůli snížení nákladů, ty se dají ušetřit třeba v případě seriálu, kde se opakují motivy. V Gangster KA se ty motivy neopakovaly.

V praxi to je tak, že každému záběru je podle scénáře přiřazené nějaké číslo, to můj asistent zapíše do systému, kde se to pak dá dohledat. Pak vzniká skriptový scénář, což je dost tlustá knížka opatřené poznámkami a fotografiemi a tam skriptky dohlížejí na to, aby byla návaznost podle scénáře. A takhle kniha putuje s filmem až do střižny, takže se nemůže stát, že bychom nevěděli, který záběr patří ke kterému dílu. Pokud bych si nebyl jistý, tak se do scénáře podívám. Kromě toho se dělají denní zprávy, což je další dokumentace, kde je napsáno, co se kdy točí, každý záběr je tam popsaný. V nejhorším můžete zavolat skriptce a ona vám řekne, co se ten který den točilo.

V případě Gangster KA se dělaly dva díly jednak proto, že byly obsahově poměrně rozsáhlé a pak z producentského hlediska se na to dalo dívat jako na dva projekty, takže se to dalo snadněji předkládat při shánění peněz.

Někdy u vás režisér sedí pořád, jiný se tam staví jen občas

Kromě střihu film vylepší nebo také zkazí hudba. Jak s ní pracujete Vy a obecně je to tak, že režisér natočí film, střihač se pak zavře do střižny a měsíc stříhá, nebo tam s ním sedí skladatel a režisér společně si vyměňují názory a snaží se najít to pravé?

Za měsíc by to bylo nastříhané hodně rychle, obvykle je to tak dvakrát tolik. Jsou různé druhy spolupráce. Někdy u vás režisér sedí pořád, jiný se tam staví jen občas. Pokud je tam pořád, tak se to může vymstít, protože zná každý milimetr, vidí to jinak a funguje už i únava. Když přijde jednou za čas, vnímá to s odstupem a má na to čerstvé oko. Nedá se říct, že je jedno lepší než druhé, je to případ od případu. Dneska už technologie umožňuje, že se dá střihat během natáčení a člověk si to může předpřipravit. S hudbou to je tak, že se tam nasadí nějaká referenční hudba. Pak se může stát, že autor hudby se snaží složit něco podobného, jako ta stávající hudba, nebo si z toho vezme jen tu náladu a udělá to jinak. Také může říct, že by ho to ovlivňovalo, že to slyšet nechce a že to složí podle toho, co si sám představí. Opět na to neplatí zavedené pravidlo, je to případ od případu.

Dříve, za dob klasického filmu, se to stříhalo celé bez hudby a ta se tam doplnila až posléze, ale fungovalo to trochu jinak. Střihač stříhal, pak to dal muzikantovi, ten na to něco složil, to se nahrálo na magnetický pásek, vrátilo se to do střižny, nasazovalo se to a přizpůsobovalo se to. A pak se to zase vrátilo a takhle to chodilo pořád. Takto se dělala i prolínačka. Na filmovém pásu se udělalo znamínko, odeslalo se to do triku, tam to bylo třeba týden a víc, přišlo to zpátky do střižny, a buď se zjistilo, že je to dobrý a šlo se dál, nebo to dobrý nebylo a poslalo se to zpátky. Dneska si z internetu můžete stáhnout jakoukoliv hudbu a můžete si pracovat.

Říkal jste, že stříháte třeba dva měsíce, to je kolik hodin práce denně?

Přijdu na osmou, režisér na devátou a stříháme tak do pěti, do šesti odpoledne.

Vámi nastříhaný film Lidice byl zařazen jako výuková pomůcka do školních osnov dějepisu, což Vás nepochybně musí těšit. Byla to práce jako každá jiná, jen téma bylo vážnější nebo jste natáčeli a stříhali s tím záměrem, že to musí být něco výjimečného, jakýsi pomník té tragédii?

Samozřejmě mě to těší a jsem hrozně rád, že se to ujalo. Tak jak říkáte, to plánovat nejde, spíš to vznikla jako shoda okolností. V době, kdy jsem na tom dělal, panovala ze všech stran velká skepse, že to uvidí jen 100 000 diváků, že by to vidělo 500 000, to nikoho nenapadlo.

Neexistuje na to universální pravidlo a záleží na režisérovi a kameramanovi, jakým způsobem se rozhodnou ten příběh vyprávět

Byl jste třikrát nominován na Českého lva a získal další ceny za střih. Jaká jsou kritéria pro hodnocení a nominaci střihačů?

Pokud vím, tak žádná kritéria nejsou. Filmová akademie je tvořena nějakými 300 lidmi. Ti by měli vidět všechny filmy. Jestli je vidí nebo ne, to nevím. V prvním kole hlasují všichni pro všechny ty filmy, z toho vyjdou nominovaní, dřív to byli tři, teď jich je pět. Pak se hlasuje v druhém kole a vybere se ten jeden, který dostane Českého lva.

A to se jim pak řekne: „Teď se zaměřte na střih, protože se hodnotí kategorie střihačů“?

Ne, v Akademii jsou bývalí držitelé ocenění nebo ti, co stáli u jejího vzniku. Jsou to tedy herci, režiséři a producenti, kteří mají k dispozici portál, kde jsou všechny ty filmy a je na jejich svědomí, zda se na ně podívají či nikoliv.

V dnešních amerických filmech se preferuje rychlý střih, záběry dlouhé pár sekund, zatímco třeba Woody Allen dělal dlouhé krásné záběry. Jaké preferujete Vy jako střihač a je podle Vás to překotné střídání záběrů pro dobro věci nebo naopak diváka vyčerpává a děj se mu ni nestačí uložit v paměti?

Obecně si myslí, že opět není pravidlo říkající, který ten způsob je správný. Třeba naaranžovat dlouhý záběr je neskutečně těžké, je tam pohyb a umístění kamery, vývoj scény atd. Dneska se všechno zrychluje, ale když si vezmu film jako Transformers, tak tam také postupem času zjistili, že ta akční scéna vyjde lépe, když bude delší, než když bude rozložená na kousíčky. Dřív se mlácení v akčních filmech střídalo rychle, dneska už to secvičují jako divadelní choreografii, aby to mohl být jeden delší záběr. Dneska už jsou takové technologie, že se to dá natočit. Udělají záběr s jedním hercem, pak to vrátí, dají tam jiného herce a záběr zopakují. Dneska dávají kamery i na roboty, co montují auta a ten přejede z bodu A do bodu B za půl vteřiny, ale ve výsledném záběru to trvá půl minuty a vypadá to neskutečně akčně. Neexistuje na to universální pravidlo a záleží na režisérovi a kameramanovi, jakým způsobem se rozhodnou ten příběh vyprávět.

Foto: Adam Dvořák, Eva Csölleova, Unitedfilm, Snowboarďáci (film), Lidice (film)