Jiří Strach: Věřím tomu, že se pohoda z natáčení přenese i do filmu
Autor: Eva Csölleová, Vítek Formánek
Jiří Strach, který má, jako bývalý dětský herec, již také svoji hvězdu na chodníku slávy ve Zlíně, je universální režisér. Nezůstává u jednoho žánru, takže jeho jméno se objevuje pod pohádkou, dramatem nebo příběhem z války. Povídání s ním bylo zajímavé a příjemné, neboť nezůstalo jen v pracovní rovině, ale rozšířil se i o tu lidskou.
Když vám bylo 10 let, vybrali si vás pro roli ve filmu Vyhrávat potichu. Pak přišel film Veronika. Bylo to někde tady, kdy ve vás uzrálo rozhodnutí, že herectví a film je to, co byste chtěl v životě dělat?
Asi ano, to filmové prostředí je velmi lákavé pro děti. Moji rodiče jsou bankéři, brácha je lékař, takže my jsme s filmem neměli nic společného. Najednou jsem byl na place vedle lidí jako Jana Hlaváčová, Jiří Bartoška nebo pan Hrušínský a pan Růžek, které jsem znal jen z televize. Pro mě to byl moc hezký čas, protože zatímco se ostatní děti honí v parku a kopou do meruny, tak já hrál ve filmu s těmi největšími hvězdami. Co je zajímavé, že třeba vůbec nemám vzpomínky ze školy. Ty zážitky z filmu školu úplně přebily, to je pro mě zapomenutý podnik. Myslím, že asi mi to na to place šlo, protože mě pak brali z filmu do filmu.
Zjistil jsem, že se v tom hraní už necítím dobře
Je pravda, že na gymnáziu jste se začal cíleně herectví vyhýbat, protože jste měl pocit, že nejste dost dobrý?
No, jasně. Tehdy mi bylo 15 a hrál jsem ve filmu Cesta na jihozápad. Jako dítě člověk hraje tou přirozeností, jenže pak přijde puberta a začne se posuzovat, jak vypadá, jak mu to jde a už to není to přirozený. Takže jsem zjistil, že se v tom hraní už necítím dobře, ale když jsem u toho filmu tak dlouho, tak co budu dělat? Tak jsem si vybral režii, na kterou jsem se cíleně připravoval celý gympl a tak nějak kašlal na matiku, fyziku, ale na druhou stranu jsem hodně četl, učil se kunsthistorii a udělal jsem dobře. Jsem rád, že mě Pánbůh od herectví odtáhl, protože když teď pracuji s talenty, jako jsou Ivan Trojan, Jiří Dvořák nebo Tatiana Vilhelmová, tak je mi jasné, že se s takovými lidmi nemůžu vůbec rovnat. Takže jsem se uklidil za kameru a je mi tam dobře. Ale to nic nemění na tom, že když pak přijde nějaký kolega, jako třeba Dušan Klein, což byl můj profesor na FAMU a nabídne mi roličku v Básnících, tak mu tam zaskočím pomoct. Ale velkou roli bych nechtěl. Kdyby někdo přišel s nabídkou hlavní role, tak s díky odmítnu. Neměl bych na to ty nervy a měl bych pocit, že to režisérovi kazím.
To je hezké, že to takhle sebekriticky uznáte.
No jasně, člověk má vědět, ve kterém patře zrovna sere (smích). Je to tak i v životě, jen se podívejte, co je kolem nás nafoukaných lidí, co nejsou schopni sebe vidět sebereflexivně a pořád si žijí v nějaký iluzi, že mají navíc než na co ve skutečnosti stačí. Když je někdo fotbalista okresního přeboru, tak ani na vteřinu nemůže uvažovat, že by hrál s Messim v útoku v Barceloně. Opačně by to možná šlo….(smích).
Mnoho režisérů si střihne malou roli ve svých filmech, ale vy hrajete a točíte téměř paralelně. Je to z důvodů oné sebereflexe, získání nadhledu, nebo tím, že se živíte jako režisér a tak je pro vás hraní jen radost a užíváte si to?
Teď jsem si dal v Labyrintu takovou malou roli, ale dělám to dost nerad, protože mi to připadá jako sebeexhibice. Nemám úchylku, že jsem ten pan režisér, který se ve svém filmu potřebuje ještě předvést. Teď jsme natáčeli Anděl Páně 2 a tam jsem si nic nedal, proč bych jim to kazil?
Dočetli jsme se, že jste považován za jednoho z našich nejlaskavějších režisérů. Pomohla vám k tomu zkušenost herce, takže víte, co kolegové cítí, co na ně platí a jak s nimi zacházet? Je obecně pro režiséra bonus, když má hereckou zkušenost, nebo je to spíše na obtíž?
Já myslím, že tohle vychází z povahy, laskavost není postoj, který by si člověk nějak racionálně vymyslel. To bych pak byl manipulant a to není pravda. Já mám rád, když se lidi mají rádi, těší je to, a když točíme film, tak je fajn, když se baví. Je to týmová práce. Když je nás na place padesát, tak pro všechny lidi to musí být příjemná záležitost. Je to i moje zkušenost, že když s vámi lidé musí pracovat, ne proto, že jsou zato placený, ale proto, že chtějí a že vidí, že jsou součástí nějakého dobrého projektu, tak pro vás udělají mnohem víc i mimo honorář. Když někdo přinese dobrý nápad, kterým pomůže ozdobit náš film, tak to je úžasný. A já chci pořád lidi udržovat v této laskavé náruči. Věřím tomu, že ta pohoda, kterou máme při natáčení na place, že se strašně přenese i do toho filmu. Nevíte, co to je, jako diváci to neumíte rozpoznat, ale ono to prostě jenom na vás dýchá
Vím, jak se herci cítí před kamerou. Nenutím je do věcí
Je tedy v tomto případě vaše herecká zkušenost bonusem?
Asi ano. Vím, jak se herci cítí před kamerou. Nenutím je do věcí, kdy by to až drhlo. Tohle mi říkala Jiřina Bohdalová, když jsme točili Vrásky z lásky: „Ty to víš, ty nás přesně cítíš“.
Máte širokou škálu témat ve svých filmech, pohádky, válečná dramata. Podle čeho si to vybíráte? Musí vás to chytit za srdce nebo chcete jen vyzkoušet svoje kvality a berete to jako výzvu?
Já bych nemohl točit celý život to samý, to by mě štvalo. To je jako kdyby kuchař vařil jen svíčkovou s knedlíkem, každý den, pořád dokola. Taky si musí udělat řízek s bramborem, čínu nebo italskou kuchyni, protože se tím rozšiřují jeho kuchařské kvality, když umí udělat i jiný věci. Tak já tak nějak podobně skáču z žánru do žánru, jednou si udělám pohádku, pak válečný drama, pak Vrásky z lásky nebo Brainstrorm.
Ve filmu Vrásky z lásky jste po třech dekádách dal před kamerou dohromady paní Bohdalovou a pana Brzobohatého, kde se vlastně smířili. Jak to šlo?
Celý ten film byl postavený na tom, aby si zahráli ještě spolu. Byla to taková hezká cesta ke smíření. Ten pokročilý věk hříchy z mládí už tak nějak zjemní. Chvíli to samozřejmě trvalo, protože oni byli v těch zákopech hodně dlouho, takže to chtělo takovou diplomatickou misi před natáčením. Bylo moc hezké v jeho průběhu sledovat, jak ten vztah zrál k nějakému odpuštění. Jsem rád, že jsme to stihli, protože Radek půl roku po premiéře umřel a myslím si, že pro oba to bylo nesmírně důležitý a lidsky nesmírně silný. Dost těžko se o tom mluví, zvlášť někam do novin, protože to jsou věci, které má člověk v srdci. Jsem rád, že k tomu došlo a myslím si, že za tu energii mám v nebi nějaké plus body.
Brainstorm byl velmi zajímavý film a moc se nám líbil. Bylo to pro vás jen zajímavé téma nebo určitá metafora, že by lidé měli mít v životě svoje vztahy vyrovnané, protože žádná druhá šance, aby to člověk napravil, už nebude?
Ano, přesně jak říkáte. Je to takové lehké sci-fi, je tam ten prášek, který možná je a možná není a my jako lidé jej k dispozici nemáme, takže hledáme ty cesty k usmíření, obroušení hran a zbavení zášti a nenávisti. A čím dřív to uděláme, tím líp, protože zítra bychom na to mít šanci už nemuseli.
Ukažte mi dramatický příběh z dneška, když si žijeme ty své krásné rozmazlené životy, máme co jíst, nikdo nás nevraždí?
Když si vyberete tak známý námět, jako třeba Silver A, který je historicky zmapován, co vás na tom láká, když víte, že se tady fantazírovat nedá? Chcete najít jiný úhel pohledu na něco známé, nebo vzdát poctu lidem, kteří vás třeba osobně oslovili? Je to tenký led pro filmaře?
Třeba ten Silver A je úžasný v tom, že to není fikce, ale skutečnost. Takhle to opravdu bylo. Já jsem nikdy neměl rád ruský válečný filmy, které nám dřív promítali, kde Rudoarmějci byli hrdinové bez bázně a hany, neprůstřelní a mravní. Na příběhu Silver A mě bavila ta jistá demítizace v dobrém slova smyslu. Pro mě se ten Alfréd Bartoš stává víc hrdinou tím, že není bezchybný, že je lidský. Mimochodem, byl to skvělý scénář, jeden z nejlepších, které jsem kdy v životě točil. Lucka Konášová napsala opravdu skvělý příběh.
Jak se vám třeba líbil Sequensův Atentát, který byl na podobné téma? Dle nás skvělý film.
Atentát je jeden z nejlepších filmů své doby, skvěle natočený a prošpikovaný senzačními hereckými výkony. Ta doba Druhé světové války, což byla dramatická doba, ve které šlo o život, tak ta bude pro filmaře vždycky lákavá, to je bez debat. Tam se děla opravdová dramata. Co máme dneska? Ukažte mi dramatický příběh z dneška, když si žijeme ty své krásné rozmazlené životy, máme co jíst, nikdo nás nevraždí? Jediný průšvih, který se může stát, že přijde kontrola z berňáku (smích). Každá dramatická doba přitahuje.
Když režírujete a pak si stoupnete před kameru jako herec, je pro vás těžké odhodit režisérské vnímání a nemít tendence si říkat „tohle bych natočil jinak“ nebo „to je pěkná blbost“?
Ne, ne, já si oddychnu. Jak jsem se už zmínil o natáčení Básníků, tak tam jsem na tom place jenom za herce, najednou jsem neměl žádnou odpovědnost, to bylo všechno na tom chudákovi Dušanovi Kleinovi a já jsem si to užíval, měl jsem dvě hodiny čas, protože točil někdo jiný, mohl jsem se jít v klidu najíst do cateringu, neměl jsem žádný stres a věděl jsem, že až to natočíme, tak odjedu domů s čistou hlavou, protože režisérem je někdo jiný. Pro mě to bylo úžasný natáčení.
Co je to nezávislý film? Myslím si, že je to taková touha dělat věci jinak
Považujete se za svobodného a nezávislého tvůrce? Jak důležitá je pro vás umělecká nezávislost a jak vnímáte termín nezávislý film?
Žijeme ve svobodné době, já si můžu natočit, co chci, nikdo mi do toho nekecá. Snad kromě producenta, který hlídá peníze. Samozřejmě, že vím, že točím český film za české peníze a nejsem v Hollwoodu, tak nějaké omezení tady je, třeba kdybych chtěl nějakou scénu natočit jinak. Ale ve výběru témat jsem naprosto svobodný a tedy i do té míry nezávislý. Co je to nezávislý film? Myslím si, že je to taková touha dělat věci jinak. O sobě si myslím, že jsem takový zdravě mainstreamový režisér. Rovněž si myslím, že sedadla v kinech jsou proto, aby na nich někdo seděl, aby ten film byl srozumitelný, aby nebyl jen pro někoho. Natočil jsem film Santiniho jazyk, který jsem natočil víc pro sebe než pro diváky. Je to podle románu Miloše Urbana a je to hodně zašifrovaný příběh a o tom jsem od začátku věděl, že ho nepochopí každý. Když se podíváte na ČSFD, tak je to můj nejhůře hodnocený film. Ale je tam i několik pětihvězdičkových komentářů, které jsou od lidí, kteří ho dokázali pochopit a rozklíčovat v něm jinotaj.
Čtu hodně komentáře na ČSFD, protože to píší obyčejní diváci, kteří se psaním neživí a mají nakoukáno
Jak je pro vás důležitá kritika?
Já to tak neprožívám. Když si můžu natočit já co chci, tak oni si můžou napsat také, co chtějí, to je o svobodě. Tohle mě naučil Karel Smyczek, který říká: „Nesmíme se zbláznit, když nás chválí a nesmíme se posrat, když nás haní“. Je to myslím hezké rčení, protože nesmím ujíždět na tom, když mě někdo pochválí, ale ani se podělat z toho, když mě někdo zkritizuje. Takže oba extrémy beru s takovým nadhledem. Co však vnímám, jsou takové ty zpětné divácké vazby. Já čtu hodně komentáře na ČSFD, protože to píší obyčejní diváci, kteří se psaním neživí a mají nakoukáno. Díky jejich vazbě jsem se poučil při točení Anděl Páně 2.
Již tři dekády se pohybujete ve filmové branži. Když byste porovnal možnost filmování, finanční podporu a kvalitu filmů, kam byste umístil současná léta 21. století?
Zdá se mi, že ty zdroje rok od roku vysychají, není to legrace točit, a proto si říkám Zaplaťpánbůh za Českou televizi, nebo za RWE, který podporuje český film. A i když nenávidím všechny ty dotace z Evropské unie a to socialistický přerozdělování, tak musím uznat, že třeba bez Fondu na podporu kinematografie by to skutečně nešlo. Film je tak drahej a Čechy tak malej stát, že kdybychom dělali film ve smyslu investice, tak se nemá šanci zaplatit. Myslím, že by to mohlo být lepší, ale nejsme ani 25 let po revoluci tak bohatí, abychom si mohli dovolit plýtvat penězi do filmu.
Co si myslíte o bonmotu, že umělcem se člověk nestane, ale už se jím narodí, je to pravda?
Tím, že učím filmovou režii na Filmové škole v Písku, tak s tím souhlasím. Já je můžu naučit maximálně řemeslo. Ale ten talent, který oni pak budou naplňovat, to je dar boží, to nemáme šanci nikoho naučit. Já jsem truhlář, který je učí, jak se dělá ta židle, aby stála, A oni vezmou do ruky dláto a jestli to dokáží vyřezat jako řezbáři, to je už na nich.
Z čeho má Jiří Strach strach?
Z blbých lidí a z bolševiků, což je v podstatě to samý. Furt cítím tu bolševickou vyčůranost jak něco obejít a podle mě to bude trvat pár generací, než se to dá do nějakých správných kolejí.