Producent musí také jíst, takže je lepší, když má svoje denní zaměstnání

Jak se vlastně člověk stane producentem? Musí to být bohatý člověk, nebo kdokoliv, kdo má odvahu si vzít od banky půjčku? Je nějaká určitá částka, od které si už člověk může říkat producent?

Aby ses stal producentem v Americe, nepotřebuješ žádné vlastní peníze. Film stojí tak šíleně hodně, že producent musí najít finanční zdroj půjčkou z banky, za kterou stojí velká společnost, jako studio, filmový distributor nebo hodně distributorů z celého světa. Práce producenta spočívá v tom, že musí najít dobrý materiál na příběh, pracovat se spisovatelem, který napíše dobrý scénář, který přiláká dobrého režiséra a známé herce. Jakmile má všechny tyto věci pohromadě, mělo by být jasné poskytovateli zálohy /studiu/, že film se stane komerčně úspěšným hitem a půjčka se vrátí. Což ne vždy se nakonec opravdu stane. Producent může pracovat na vývoji filmu několik let a stejně nemusí finance najít. Já osobně jsem se pokoušel dát dohromady celý ten správný balíček scénáře, herců, režiséra po dobu 20 let. Můj nejnovější film, remake s názvem Victoria, trval 40 let, než se opět dostal na plátno. Mezitím vším, producent musí také jíst, takže je lepší, když má svoje denní zaměstnání nebo měl štěstí a byl a finančně úspěšný se svým prvním filmem.

Platí zde zákon „Kdo má zlato, diktuje pravidla“

Producent jako takový, který má úspory, je dost inteligentní na to, aby je neinvestoval a používal cizí peníze. Jakmile se najdou finance a projekt dostane zelenou, producent má na starosti najmutí personálu a herců a sleduje, aby za peníze které má, vznikl co nejlepší film. Někdy to znamená filmovat na lokacích v zemích, kde to stojí méně a získá se stejná produkční hodnota. Filmuje se v Kanadě místo v New Yorku a publikum nepozná rozdíl. Pražské ulice nahradí spolehlivě Paříž. Producent je zodpovědný za to, že utratí spoustu peněz v krátkém čase, někdy desítky miliónů během pár měsíců. Pracuje nejen s režisérem, aby viděl, že původní vize film se opravdu dostane na plátno, ale také úzce spolupracuje s produkčním manažerem, aby viděl, že se s penězi nemrhá. Dobrý producent podepíše každý šek a ví přesně, kdy jsou peníze ukradeny nebo prošustrovány. Výběr režiséra a herců probíhá v spolupráci a shodě s tím, kdo film financuje. Platí zde zákon „Kdo má zlato, diktuje pravidla“. Někdy je výběr herců kompromisem, protože si třeba studio nemyslí, že určitý herec je dost populární na to, aby přitáhl publikum do kin a prodal tisíce lístků. Já osobně třeba pracuji na příběhu, který musí mít v hlavní roli rodilého indiána z Puebla, a není k nalezení žádný herec – americký indián, který by přitáhl do kin velké davy. Ale příběh se mi moc líbí a možná najdu nějaké řešení, než přijdete čas obsadit hlavní roli.

V naší branži se říká, že nejlepší cestou jak vydělat malý balík, je začít filmovat s velkým balíkem

Čeká mě rovněž spousta schůzek a telefonátů a musím žonglovat a vyvažovat všechny elementy (režisér/herci/rozpočet), abych udržel projekt v chodu a hýbal se kupředu. Samozřejmě něco určitě vypadne nebo přestane fungovat a celý projekt tak udělá krok vzad. Optimismus je pro producenta nezbytný. Většinou mám ve hře tři projekty najednou, protože vývoj trvá moc dlouho a tak něco se nepodaří, něco vypadne a něco se dotáhne až do konce. Nejlepší by bylo místo shánění investorů mít bohatého strýčka, ale v naší branži se říká, že nejlepší cestou jak vydělat malý balík, je začít filmovat s velkým balíkem.

Zmínil jste, že Váš nový film Victoria měl cestu na plátna dlouhých 40 let. Můžete to nějak podrobněji vysvětlit? Víme, že filmy vznikají třeba 5 - 8 let, ale 40, to už je dost.

Je tu velmi dlouhá historie novely Victoria od Knuta Hamsuna a Kohnerovy rodiny. Můj otec potkal Knuta Hamsuna ve 20. letech minulého století a zajistil si na ní práva, ale nikdy film nenatočil. Když se on a moje matka odstěhovali z Německa v roce 1935 a přestěhovali se zpátky do Los Angeles, prodali práva na film, aby měli peníze na koupi domu. Film se natočil v Německu v hlavní roli s Luisou Ulrichovou. Já jsem znovu získal práva v roce 1970 a natočil film ve Švédsku s Bo Widerbergem v roce 1976. Pak se po 10 letech práva vrátila a nakonec mě můj přítel, režisér John Jacobsen přesvědčil, abych celý film natočil v norštině, tak jak jej Hamsun původně napsal. Jsem tvrdohlavý člověk, a pokud je příběh dobrý a stojí za zfilmování, tak za tím jdu i když to trvá dlouho. Musím si ho zamilovat, protože tomu budu věnovat spoustu času a peněz. Mám projekty staré 20 let, které mě oslovily a stále hledám herce a peníze. To nikdy nekončí.

Hledám příběhy již napsané a to buď v knižní podobě, nebo jako dlouhý článek v časopise

Jak si vybíráte scénáře pro filmy, které produkujete, píšete si je sám?

Přišel jsem na to, že nejsem příliš dobrý v psaní originálních příběhů. Šance, že dám dohromady výborný příběh a ještě bude krásně napsaný, jsou extrémně nízké. Takže dávám přednost tomu, že hledám příběhy již napsané a to buď v knižní podobě, nebo jako dlouhý článek v časopise. Takhle vidím, jak dramatická struktura funguje. Obyčejně adaptuji již existující vydanou novelu. Co je těžké, je napsat řekněme scénář o 120 stránkách obsahujících 15 000 slov, který by vyjádřil stejně obsah knihy, která má 150 000 slov. Problém je také v tom, že příliš málo lidí je ochotno číst novely, a pokud je čtou, tak tam nevidí ten příběh, který jsem tam viděl já a ze kterého by mohl být dobrý film. Mám rád francouzskou metodu, kdy se přizve a zaplatí specialista na dialogy a zlepší pouze dialogy.

Musí producenti platit slíbené peníze dopředu nebo pouze proplácejí faktury, které jim přicházejí během natáčení, nebo vše uhradí až na konci filmu?

Producenti neinvestují do filmů, nemají peníze, oni peníze dostanou od studia nebo mluvíme o zálohách od zahraničních distributorů. Tyto smlouvy musí ukázat v bance, aby dostali půjčku. Ale protože banky nechtějí riskovat, že se film třeba nenatočí, jejich půjčka je kontingent na dobírku za finální kopii distributorovi, který musí přijmout film jako takový, který koupil v době, když to byl teprve jen scénář. Pokud finální podoba filmu neobsahuje herce, které producent slíbil, distributor může film odmítnout. Takže producent musí najít prozatímní způsob financování a koupit dokončovací dluhopisy od pojišťovny, které mu garantují, že film bude dokončen nehledě na problémy s počasím, zpoždění nebo problémy s herci nebo režisérem. Tento dluhopis je velice drahý a vyžaduje, aby producent dal do svého rozpočtu 10% pohotovostních peněz pro případ, že by měl problémy během produkce, což znamená, že musí tyto peníze nalézt a zajistit i v případě, že ani nepočítá s tím, že by je někdy potřeboval. Je to velice komplikované, ale ve finálním výsledku to znamená, že žádný producent nemá dost vlastních peněz, aby film sám financoval. Obvykle ani nebere odměnu během produkce, protože potřebuje každý cent, aby zaplatil herce a personál. Takže pokud film nic nevydělal, dělal všechno zadarmo. Já jsem nikdy neviděl ani cent zisku za svoje filmy, ale stejně jsem je rád dělal. Obecně platí, že pokud má producent štěstí, dostane plat stejně jako herci a režisér.

Dnešní studia jsou řízena účetními a právníky, kterým jde jen o zisk, zisk, zisk. Studia jsou již dlouhá léta korporace s žádnou morálkou, dříve ji mělo aspoň staré United Artists.

Když se dočítáme, že film za první týden vydělal XX desítek miliónu dolarů, to je již čistý zisk? Jak to vlastně funguje?

Dnešní studia jsou řízena účetními a právníky, kterým jde jen o zisk, zisk, zisk. Studia jsou již dlouhá léta korporace s žádnou morálkou, dříve ji mělo aspoň staré United Artists. Takže suma, ohlášená jako zisk filmu, je částka, která se vybere v pokladně kin, ale pouze maximálně polovička jde zpět k finančníkovi filmu, většinou ke studiu. A kina si dávají na čas, než vyplatí částku, zatímco úroky za půjčky na film se vrší každý den. Film se promítá tak dlouho, dokud na něj chodí diváci a majitel kina vydělává, nebo do té doby, než mu smlouva určuje další termín, kdy musí předvádět další film. Celé je to jen o tom, prodat lístky divákům. Je to velice dravý trh a není to vůbec lehké dostat se do dobrého kina a mít zajištěno několik týdnů promítání. Bohužel, některé filmy nemají dost velký rozpočet, aby mohly mít velkou reklamu, a často se musí spoléhat na to, že si lidé mezi sebou řeknou, že jde o dobrý film, ale někdy se film stáhne dříve, než si své diváky najde. Prodat film je stejně tak těžké jako jej financovat a produkovat.

Jako producent mám špatné zkušenosti s vyhodnocováním dosaženého zisku v kinech. Při současných účetních praktikách ve studiích se film skoro nikdy nedostane do kolonky „ zisk“.

Film je ziskový pouze v případě, pokud jde o okamžitý kasovní trhák

Vždycky producentovi vykazují ztrátu a to i přesto, že studia mají velké režijní náklady a účtují všechno od tužek až po náklady na reklamu. Používají tzv. pohyblivý ukazatel nákladů, takže není stanoven okamžik, ve kterém by se film ukázal jako ziskový. Jakmile se film dostane do plusu a studio by se muselo dělit o peníze s producentem nebo jiným podílníkem, utratí peníze za reklamu, marketing nebo distribuci na druhém konci světa a tak oddálí okamžik výplaty zisku do budoucna, protože jsou zase v červených číslech. Film je ziskový pouze v případě, pokud jde o okamžitý kasovní trhák. Nezapomeňte, že účtují úrok z každého dolaru, který je utracen od prvního okamžiku, i když se na filmu pracuje několik let. Takže když konečně je film hotov, je denní úrok tak obrovský, že je to první položka, která jde z tržeb zpátky do studia.

V dnešní době se točí spousta sequelů. Je to finanční jistota pro studia, nedostatek dobrých námětů a scénářů nebo neochota studií riskovat financování zajímavého projektu, který by měl hloubku, ale možná by to nebyl trhák?

Sequely mají výhodu toho, že jméno už předem podává lístky. Diváci jsou zvědaví, co se hlavnímu hrdinovi stane, s čím studia přišla. Je to už osvědčená značka a je to menší riziko, pokud publikum kladně přijalo první film. I když je příběh a scénář výborný, je to vždycky značné riziko, zda se ho povede dobře převést na plátno a divákům se to bude líbit.

Filmování je velice nejistý způsob obživy

Hodně lidí si myslí, že film je exotika, cestování po světě, setkání s hvězdami. Jak to vidíte Vy?

Filmování je velice nejistý způsob obživy. Kdykoliv jsem filmoval třeba v Coloradu nebo ve Švýcarsku a pronajali jsme si místní lidi, většinou byli filmem uhranuti, dali výpověď ve své práci (hotelové recepční, servírky a dokonce i místní policisté) a odjeli za námi do Hollywoodu, aby se věnovali filmu. Myslím, že neudělali dobře. Mezi projekty, kdy jsem já a mojí přátelé byli bez práce a velmi pesimističtí ohledně natáčení dalšího filmu, tak jsme uvažovali o kuřecí farmě jako lepší alternativě vydělávání peněz. Ale potom dostal film zelenou a my jsme zase natáčeli a zapomněli na všechny těžké chvíle, které jsme mezitím měli. Filmování je pro každého druhé zaměstnání a jen velmi málo lidí vydělá peníze a ještě méně je schopno si našetřit do důchodu. Na druhé straně je to také legrace když se natáčí a moje motto je „Život je nejistý, proč nesnít zákusek nejdříve“. Je velmi uspokojující, že dneska se pracuje s digitálními kamerami a náklady jsou jen zlomek proti tomu, co bývaly. A člověk se muže učit a pilovat svoji dovednost s digitální kamerou. Někteří lidé tak začínají a natočí krátký film, pak získají zkušenosti a jistotu a přejdou na hraný film, divadlo nebo televizi.

Stovky a tisíce hraní chtivých lidí přijíždí do Hollywoodu každý den z různých koutů země... 99% z nich jede za rok domů poté, co se živili jako servírky, myči nádobí nebo cokoliv jiného

Často se dočítáme, že herci, než prorazili, myli nádobí, nebo pracovali jako číšníci, servírky nebo taxikáři. Je tomu pořád tak, nebo se situace změnila?

Většina herců je ráda, že dostane jakoukoliv práci a je jedno, zda je v nezávislém filmu nebo ve velkém studiu. Mohou pracovat na dvanácti a více filmech za rok, pokud to nejsou velké hvězdy, které pracují 8 -10 týdnů. Je tady taková konkurence, že stovky a tisíce hraní chtivých lidí přijíždí do Hollywoodu každý den z různých koutů země, kde jim jejich učitelé herectví řekli, že by mohli být hvězdou, protože byli dobří ve školní hře. 99% z nich jede za rok domů poté, co se živili jako servírky, myči nádobí nebo cokoliv jiného.

Výhodou nezávislého filmu je, že nikdo z vedení do natáčení nemluví

Jak Vy, jako hollywoodský producent chápete nezávislý film?

Nezávislý film nemá financování velkých studií a nikdy si nejste jitý, že budete mít dost peněz, abyste dokončil film a zaplatil všechny dluhy. Musíte si najít distributora, až film dokončíte, zatímco velká studia mají vlastní distribuční oddělení. Výhodou nezávislého filmu je, že nikdo z vedení do natáčení nemluví.

Charles Bronson slíbil otci, že mu koupí Rolls Royce, když z něj udělá hvězdu

Měl jste k nějaké hollywoodské hvězdě blíž jako herci a jako k člověku?

Ano. Charles Bronson byl mu osobní, blízký přítel. Udělali jsme spolu celkem 12 filmů. Byl klientem mého otce, který jej poslal do Evropy natáčet filmy jako „Někdo je za dveřmi,“ „Rivalové pod rudým sluncem“ a „Cestující v dešti“, které z něj udělaly hvězdu. Takže jsme se potkávali v Paříži a Španělsku, kde jsem pracoval. Když jsem se přestěhoval zpátky do LA v roce 1971, chtěl jsem natočit film o muži, který se promění ve strom, aby unikl z nudného života pošťáka a aby opustil svoji manželku jinak, než rozvodem. Požádal jsem Charlieho, aby hrál toho pošťáka, s čímž souhlasil pod podmínkou, že mu ukážu tu přeměnu na plátně. Neměl jsem dost peněz, takže jsem mu to nemohl ukázat a on odstoupil, takže roli dostal Jason Robarts, který mi věřil. Film se jmenoval Mr. Sycamore a hrála tam i Jean Simmons, úplně zdarma. Film mě stál 50 000 dolarů. O rok později se Charlie ozval mému otci, že by chtěl točit film v listopadu, zda má nějaký solidní scénář. Otec řekl, že ano, a jestli bude vadit, když já budu producentem. Charlie souhlasil a za 8 týdnů jsme natáčeli film „St. Ives“ pro Warner Bros. Bronson byl čestný chlapík. Slíbil otci, že mu koupí Rolls Royce, když z něj udělá hvězdu. Stalo se tak a Charles skutečně s autem, přijel před otcovu kancelář. Poznal jsem samozřejmě i jeho manželku Jill Irelandovou. Seznámili jsme se v Mnichově v roce 1959, když jsem tam pracoval na filmu „Freud“. Byla velmi mladá a provdaná za dalšího herce Davida McCalluma, který měl ve filmu malou roličku. Dneska si člověk nemá čas vybudovat přátelství s hvězdami, protože už nenatáčí ve studiu v USA, ale po celém světě.

Před lety jsme viděli zajímavý film SIMONE s Al Pacinem v roli zneuznaného režiséra, kterému nikdo nevěří, a proto natočí film s krásnou herečkou, kterou vytvořil na počítači. Myslíte, že takhle to jednou skončí, že si studio „vytvoří“ herce podle svých představ na PC a pak s ním natočí film?

Nevím, jestli to takhle skončí, ale už se točí reklamy, ve kterých hrají počítačově vygenerovaní herci jako například Bogart. 

Šéf studia uspořádá ve svém velkém domě party, kde se  můžete potkat za určitý finanční příspěvek třeba s Obamou

Začali jsme u shánění peněz na film. Teď jsme na konci, na rozdílení Oscarů. Jaké to je, byl jste tam někdy?

Ano, byl jsem mnohokrát na tomto slavnostním večeru, ale to jsem byl mnohem mladší a chtěl jsem udělat dojem na dívku, se kterou jsem zrovna chodil. Byl jsem na něm také před pár lety, když moji synovci Chris a Paul Weitz byli nominováni za nejlepší scénář za film „About a boy“. Nevyhráli. Všichni musí být ve smokingu a sedět na svých místech od 2 hodin odpoledne. Jakmile opustíš svoje sedadlo třeba proto, že jdeš na WC, tak ho obsadí někdo jiný, protože po stranách stojí spousta „náhradníků“, takže kamera nikdy neuvidí prázdné místo. Je to škrobené a daleko větší legrace je to sledovat v televizi v pohodlí domova, dát si něco k pití a komentovat co se děje na obrazovce.

A co proslulé večírky?

Hollywoodské večírky, o kterých často čtete, jsou obvykle pořádány někým, kdo má velký dům a chce získat peníze na charitu nebo pro politického kandidáta. Pokud je třeba president Obama v LA, tak šéf jednoho významného studia uspořádá party, kde se s presidentem můžete potkat za určitý finanční příspěvek. Pokud dáte větší sumu, můžete zůstat i na večeři. Já jsem na podobném večírku nikdy nebyl. Každý, kdo pracuje v produkci, musí stávat příliš brzo ráno a o víkendech jsou buď s rodinami, nebo čtou scénáře. Celebrity musí chodit na premiéry a udělování ocenění, aby se jejich tvář dostala na obrazovku a každý ve filmovém průmyslu věděl, že jsou naživu a pořád dobře vypadají.

I velké hvězdy jednou zestárnou a třeba i zchudnou. Je v Hollywood nějaký Domov důchodců pro osamocené, staré hvězdy?

The Motion Picture Academy má domov důchodců pro staré lidi, kteří pracovali v zábavném průmyslu. Mohou tam žít a dostávají dobrou péči, ale bohužel před pár lety se peníze prošustrovali a musela se zavřít nemocniční část. Ale i tak je to pořád hezké místo k dožití.