Pokud se člověk v USA rozhodne, že chce být hercem, jaké jsou další kroky a také kolik to asi tak stojí? Je to různé stát od státu a záleží to také na „jménu“ filmové školy? Jakou metodou vás učí hrát na školách?

Myslím, že tu není jedna „správná“ cesta, jak se stát hercem. Domnívám se, že obecně jsou důležité a potřebné dvě hlavní věci, a sice na prvním místě je to talent a pak hrát co nejvíce, získat praxi a zkušenosti. Upřímně řečeno, opravdu nemám zdání, jak hodně může herecká škola pomoci adeptovi, který nemá základní talent. Pokud dotyčný talent má, tak škola jen může jen definovat a vyhranit…, ale někteří nejlepší herci, které znám, mají pouze talent a pracovali tvrdě, aby získali zkušenosti a do herecké školy vůbec nechodili. Potkal jsem také herce, kteří chodili do velmi známých a drahých škol a dobří herci se z nich nestali. Často mi je trapné přiznat, že jsem chodil jen velmi málo do hereckých kurzů, což může znít, že herectví neberu dost vážně. Já ale beru herectví velmi vážně, možná i víc než někteří lidí, kteří chodili do hereckých škol. Pořád studuji a pozoruji ostatní herce-ty dobré a dokonce i ty ne příliš dobré. Analizuji jejich techniku a snažím se zjistit, co funguje a co ne a jak na to uvnitř sebe reaguji. Také se dívám hodně a často na filmy a to nejen kvůli příběhům, ale také kvůli hraní.

Pro mě to bylo vždy něco, co jsem chtěl dělat hlavně pro sebe, ať to bylo na škole nebo komunitních divadlech. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel tak, že bych to dělal pro peníze. Dělal jsem to proto, abych zůstal duševně zdravý a protože mám rád výzvy. Lidé mi vždycky říkali, že jsem dobrý herec, často jeden z nejlepších, které viděli a říkali mi:  „Proč to neděláš na Broadwayi?“ nebo „Proč to neděláš za peníze?“, ale já jsem si moc nevěřil. Nevypadalo to jako nic, co bych mohl dělat jako zaměstnání a stalo se to tím jen díky faktu, že tolik filmů se točí v Novém Mexiku, že se to začalo jevit tak, že by z toho opravdu mohla být profesionální kariéra.

Protože jsem do té doby zatím hrál většinou na divadle, musel jsem se naučit, jak se přizpůsobit kameře, jak stát na místě, kde jsou značky, kde mě vidí kamera a jsou namontované mikrofony, a kde jsou pracovníci štábu. Navštívil jsem několik workshopových hodin zaměřených speciálně na tuto záležitost a měl jsem velice dobré učitele. Učila mě třeba Deborah Dennison nebo Paul Geoffrey, který hrál Percivala ve filmu Excalibur. To mně pomohlo nesmírně v získání vlastní jistoty. Myslím si, že po tom, co se člověk naučí základy, hodně z toho dobrého co v něm pak je, je pouze díky zkušenostem, které člověk získá praktickým hraním.

"Napsal jsem dvěma agentům, poslal jim informace, ale neobtěžovali se ozvat zpátky. Nakonec můj kamarád, který pracoval několik týdnů s Johnny Deppem na filmu „The Lone Ranger“ mi doporučil, abych použil jeho jméno a jeho agenta..."

Řekneme, že navštěvujete filmovou školu a dokončíte ji, co pak? Musíte mít agenta nebo chodíte od agentury k agentuře, od divadla k divadlu a snažíte se dostat jakoukoliv práci jako herec?

Já jsem profesionálně nepracoval v divadlech, ale dokážu si představit, že to pomůže, když má člověk agenta, zvláště v New Yorku a v Los Angeles. Zjistil jsem, že agent je nutnost pro práci ve filmu. Tady v Santa Fé jsem slýchával od přátel jak chodí na kamerové zkoušky a dostávají  role a hodně jsem jim záviděl, protože jsem neměl tušení, jak bych mohl prorazit tu neviditelnou zeď. Napsal jsem dvěma agentům, poslal jim informace, ale neobtěžovali se ozvat zpátky. Nakonec můj kamarád, který pracoval několik týdnů s Johnny Deppem na filmu „The Lone Ranger“ mi doporučil, abych použil jeho jméno a jeho agenta. Šel jsem za ní - je to je Jody Black z A+M Talent House - podívala se na mě, jak hraji – a pak mě přijala.

A najednou se přede mnou otevřely dveře do světa. Začala mě posílat na zkoušky a najednou jsem už mohl projít kolem ochranky u vrat studií a na filmových lokacích. Najednou jsem byl schopen točit s hvězdami, které jsem viděl jen v TV a byl jsem jimi přivítán jako rovný člen týmu a to i přesto, že jsem s nimi točil třeba jen jednu scénu.

Jakmile se člověk dostane na druhou stranu té bariéry, tak začíná poznávat osobně castingové režiséry, což jsou další dveře. Dva hlavní castingoví režiséři tady v Santa Fé si mě asi oblíbili, protože mě velmi často volají ke zkouškám. To je dobré znamení, protože to znamená, že jim vyhovuji a mohou mi dát další práci. A když dostanu práci, tak se snažím být co nejvíc profesionální a příjemný. Myslím, že polovina herecké kariéry je tvořena talentem. Druhá polovina je tvoje reputace, být známý jako někdo, kdo odvede práci rychle a pečlivě a také je příjemný a snadno se s ním spolupracuje.

Největším problémem a výzvou je přimět lidi, aby se šli podívat, jak pracujete, aby zjistili, co ve vás opravdu je. Chvíli to trvá, než castingový režisér přijde na to, čeho jste opravdu schopen. Je spousta herců, které znají jako „tenhle typ“, tedy herci, kteří hrají pořád stejně, ať hrají, co hrají. Já nejsem „typový herec“, hraji odlišné role, a proto mi často říkají „herec-chameleon“, takže je určitě těžší pro režiséry vědět, co by se mnou mohli udělat.

"Přál bych si, aby herci mohli být více flexibilní, jak je to v Anglii nebo u vás v Česku."

Je pravda, že američtí divadelní herci jsou najati pouze na jednu hru a nesmějí dělat nic jiného? V Čechách ti dobří herci hrají divadlo večer, film ráno a do toho ještě nacpou rádio nebo dabing a jsou většinou stálými členy souboru celý rok.

Ano, myslím, že je to většinou pravda. Já osobně jsem profesionálně na divadle nehrál a upřímně řečeno, já se teď divadlu vyhýbám, protože, co si budeme povídat, moc dobře neplatí a nejsem ještě v pozici, kdy bych si mohl dovolit odmítnout nabídku z TV nebo filmu, kde platí velmi, velmi dobře. Je to frustrující, protože jsem moc hrál na divadlech, pomáhají mi vybrousit herecký styl.

To se pro mě stalo realitou, když jsem málem přišel o velkou roli v hlavní TV sérii - postava, která se mohla objevit i v dalších dílech a to všechno jen kvůli hře, ve které jsem zrovna hrál. Režisér série mě zavolal zpátky po první zkoušce, ale já jsem se nemohl dostavit kvůli divadelnímu představení.  Už jsem si myslel, že jsem o roli přišel, ale pak mě obsadil na základě videokazety, kterou jsem mu se svým výkonem poslal, aniž by mě viděl tváří v tvář. To se téměř nestává! Dostal jsem roli, měl dvoustránkový dialog s hlavní hvězdou série, ale bylo to jen čiré štěstí, že mě potřebovali na kostýmní zkoušky, na čtení dialogu v době, kdy jsem nebyl na divadle. Byl jsem tak nervózní, že se dny budou tlouct, že jsem onemocněl na týden. Tolik stresu to bylo. Přál bych si, aby herci mohli být více flexibilní, jak je to v Anglii nebo u vás v Česku.

Nikdy jsme nechápali, že v USA divadlo zkouší jednu hru, je premiéra, příští den nějaký pisálek napíše negativní kritiku do novin a hra se přestane hrát během týdne. Práce desítek lidí je pryč. Proč to u vás tak moc záleží na pitomých novinových kriticích, copak si diváci nemohou udělat svůj vlastní názor a potřebují to mít předžvýkané od novin?

Souhlasím s vámi. Síla a moc, kterou mají kritici je nesmyslná. Je to extrémně frustrující, když kritik je…. jak to říct kulantně…vypatlanec., který vůbec nepochopí o čem hra je a dají falešný pohled na celou hru a tím pravděpodobně i odradí diváky, kterým by se to jinak mohlo líbit. Dám vám příklad. Hrál jsem ve hře španělského básníka Federico Garcia Lorcu a kritika napsala po představení „Ženské charaktery nedělají nic moc jiného, než že si zkouší klobouky a baví o tom, co dělaly na dovolené“. Celou hru postavili do světla, která urážela ženy. Kritikovi úplně uteklo, že zatímco ženy klevetili o prázdninách a zkoušely klobouky, že mezi tím se ptali na nejdůležitější filozofické otázky celé hry. Tato scéna bylo celou podstatou hry a ten kritik viděl jen zkoušení klobouků, nic nepochopil.

Jste obecně mrtvý muž, když nemáte svého agenta? Co pro vás dělá? Snaží se získat jakoukoliv práci, kdekoliv? Kolik mu platíte a je to jen v případě, když vám sežene práci? Můžete říct NE, pokud by role byla příliš hloupá a pod vaší úroveň?

Vím, že se k filmu nedostanete bez toho, aniž byste agenta měl, takže když ho nemáte, jako byste neexistoval. Castingoví režiséři rozesílají požadavky a charakteristiky agentům, kteří je přeposílají svým hercům, podle toho jak se na roli hodí. Když dostanu roli, můj agent bere 10% z mého platu. Snažím se chodit na všechny zkoušky, na které mě posílá, ale v jedné scéně westernového scénáře jsem našel věc, která mě urážela - bylo tam hodně násilí - takže jsem jí řekl, že mi to není příjemné a ona to pochopila a do ničeho mě nenutila.

Většina herců míří do LA a Hollywoodu, kde je velká konkurence. Nebylo by snazší být dobrým hercem třeba v Baltimoru a poté co se stanete známým tlačit na agenta, aby vám sehnal práci ve filmu v LA než pracovat v restauraci a jen čekat, že se někdo ozve?

Když se můj přítel, herec David Frankham snažil dostat k filmu v 50. a 60. letech, MUSEL jste být v LA, protože tam se také všechno tehdy točilo. A také nebylo tolik lidí, kteří by chtěli býti herci. Nyní je filmový průmysl rozprostřený po celém území USA.

Já jsem měl štěstí. V současné době se více natáčí v jiných částích USA a já žiji tam, kde se točí hodně a často. A jak jsem se teď zlepšil a stal známějším, mám tady více příležitostí, než bych měl v LA ve stejné situaci. Hodně lidí jezdí do LA a snaží se stát herci, ale konkurence je děsná. Znám lidi, kteří žili v LA nebo v New Yorku celé roky a pořád nemohou sehnat agenta, nebo se dostat na zkoušky.

Za tři roky života v Novém Mexiku jsem udělal větší pokrok, než jaký tito lidé udělají za 10-15 let. Castingový ředitel z Los Angeles mi řekl, že zatímco v Novém Mexiku se může o tu samou roli ucházet 20 herců, v LA je to mezi 250-500. Takže si myslím, že jsem na daleko lepším místě tady, než být v LA. Samozřejmě, že tady se nabízejí menší role, ale pořád je možné získat i něco většího. Děvče, které získalo roli mladší sestry Jennifer Lawrencové ve filmu „The Hunger Games“ je odsud, ze Santa Fé a má stejného agenta Jody, jako já.

"Nemáte moc na výběr. Berete každou práci, protože potřebujete platit účty a nájem. Vůbec to není nic zářivého být profesionálním hercem."

Představte si, že chcete hrát v opravdovém umění, v žádných komerčních škvárech. Máte šanci to tak dělat nebo všichni herci s ambicemi hrát v nezávislém filmu si musejí projít obdobím, kdy berou cokoliv, než si vybudují reputaci a pak teprve mají šanci říct NE nějakým stupidním projektům?

Myslím si, že většina herců nemá šanci říct NE. Když se lidé ptají herců, jak si vybírají projekty, odpovídám, že stejně jako si instalatéři nebo malíři kuchyní vybírají svoje, někdo řekne: „Dám ti peníze za tuhle práci“, a vy odpovíte:  „Dobrá, beru“.

Derek Jacobi řekl, že herci jsou žebráci. A je to svatá pravda, jste závislí na jiných lidech, aby vám dali práci. To může přivádět k šílenství dokonce i tak slavného herce, jako je Sir Derek Jacobi. Každý doufá, že dospěje do bodu, kdy je jeho kariéra bude velká, ale většina herců, třeba jako je David Frankham se nazývá „pracujícími herci“. Nemáte moc na výběr. Berete každou práci, protože potřebujete platit účty a nájem.

Dokonce i během těch tří let, co tady v Novém Mexiku chodím na zkoušky, jsem byl svědkem, jak rychle ztratíte pocit z nějakého pozlátka, které pro většinu lidí filmy mají. Vůbec to není nic zářivého být profesionálním hercem. Když se teď dívám na někoho, koho znám z TV, neříkám si: „Ona je ve filmu“, ale říkám si: „Prima, daří se jí dobře, má práci a peníze“.

Máte možnost proniknout do filmu, aniž byste se musel prokousávat přes divadlo a TV nebo prostě MUSÍTE začít v divadle, abyste získal zkušenosti a kladné kritiky, které vás dovedou do TV, kde se vaše tvář stane známou a pak už jen zaklepete na brány filmového studia?

Opět si nemyslím, že je zde jedna zaručeně „správná“ cesta. Hodně filmových a televizních herců nikdy nehrálo na pódiu a někteří vynikající divadelní herci neuspěli před filmovou kamerou, protože prostě nebyli schopni se naučit techniku hraní ve filmu. Požadavky jsou různorodé. Myslím si, že ve své podstatě je hraní úplně stejné tam někde uvnitř, ale jsou jen různé cesty, jak ho necháme vyjít ven.

Vím, že v Anglii castingoví režiséři respektují divadlo, zatímco v USA je velice obtížné dostat castingové režiséry na hru do divadla. Mnoho lidí se dívá na divadlo spatra a má o něm špatné představy. Kéž by tomu tak nebylo. Myslím si, že dobrý herec umí a měl by umět různé druhy hraní, protože cokoliv umíte v jedné sféře, vám může být k užitku i v té druhé.

"Je dobré vstoupit do odborů, protože díky nim máte garantovaný plat, což upřímně řečeno, je velmi dobrý plat."

Jak jste placen? Je to dáno pravidly hereckých odborových svazů, že máte garantovanou výši mzdy nebo jste více či v milosti režisérů a producentů, kteří toho pak mohou zneužívat?

Poté, co jsem natočil dva TV pořady, jsem byl vyzván, abych vstoupil do Screen Actors Guild (SAG), což jsou herecké odborové svazy. Je dobré vstoupit do odborů, protože díky nim máte garantovaný plat, což upřímně řečeno, je velmi dobrý plat. Odbory vás také chrání před tím, že by vás někdo využíval. Musíte však dostávat role dost často. Odbory vám také platí tantiémy, což v praxi znamená, že pokaždé, když se uvádí nějaká epizoda nebo prodá DVD, kde hrajete, tak vám přijdou peníze. Já jsem také dostával peníze, nejdříve spoustu peněz, pak už méně. Tohle je velmi příjemné. Minulé léto jsem hrál ve filmu „War of Everyone“, které natočil irský režisér John Michael McDonagh (také natočil velmi dobrý a populární film Calvary), který bude mít v únoru 2016 premiéru na festivalu v Berlíně. Již to bylo vybráno pro distribucí firmou Sony, takže čekám, že mi přijdou pěkně tučné šeky.

Než vstoupíte do odborů, můžete získat role, které jsou velmi špatně placené a nic vás nechrání. Nedostáváte žádné tantiémy. Než jsem vstoupil do odborů, hrál jsem ve dvou TV epizodách s názvem „Gunslingers“, což bylo o darebácích z Divokého Západu. Série byla velmi populární v USA a Evropě. Často se opakuje na American Heroes Channel. Byla to spousta legrace, když se to natáčelo, hráli tam fajn lidi a byla to dobrá zkušenost. Když jsem hrál kovboje, připadal jsem si jako John Wayne, ale protože jsem ještě nebyl v odborech, po výplatě už jsem nedostal ani cent, přestože to byla nejpopulárnější série, kterou tento kanál měl.

"Většina herců, včetně těch, kteří se tím živí, nejsou ani bohatí a ani slavní."

Proč si myslíte, že tolik lidí se chce stát herci? Je to slepá touha po slávě, nebo to jsou exhibicionisté, kteří se snaží ukazovat co v nich je?

Jednou jsem četl, co Alfred Molina učí své žáky ve škole, první věc kterou řekne je: „Chcete být hercem, nebo chcete být slavný a bohatý?“ Protože to jsou dvě odlišné věci. Spousta lidí si myslí, že být hercem automaticky znamená být bohatý a slavný. Většina herců, včetně těch, kteří se tím živí, nejsou ani bohatí a ani slavní.

Většina herců, které znám, nejsou žádní exhibicionisté, jsou to obyčejní lidé, tiší, někdy dokonce i plaší. Myslím, že to dělají jen proto, že to mají rádi. Pro mě je to to, v čem jsem přirozeně dobrý. Naplňuje mě to hrdostí, když vidím, jak se zdokonaluji, stejně jak to na sobě vidí truhlář. Dělal bych to i v případě, kdybych si tím nevydělával peníze.

Když jsem poprvé potkal britského filmaře Petera Kershawa, se kterým jsme nyní kamarádi, zeptal se mě, proč hraji. Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem mu odpověděl: „Protože je to dobré pro tiché a rezervované lidi, neboť čím více skrýváš, tím více chvály a pozornosti získáš“. Pro mě je to něco jako meditace. Není to o tom se předvádět, ale nechat TO uvnitř hrát, ať je TO cokoliv. Když k tomu dojde, jsou to úžasné pocity. Pokud k tomu nedojde, je to pořád hezké ve smyslu tvoření nějakého díla i když pocity nejsou magické.

Pro mě je to také způsob, jak se vyrovnávám se strachem. Nemám rád, když mě strach ovládá, takže se často při hraní dostávám do tíživých situací a MUSÍM to přemoct, abych mohl hrát dál…, protože pokud neuspěji, budu vypadat jako pitomec a zklamu spoustu lidí. Takže na konci, když to dokáži, jsem na sebe hrdý.

Jak vypadá váš den, jako herce? Sedíte doma a čekáte, až zazvoní telefon, nebo jste aktivní a snažíte se „nabízet“? Jak to vypadá na zkouškách, jdete osobně do agentury nebo pošlete DVD s vašim profilem a je to velice chladný, cizí a odtažitý přístup?

Je tu spousta čekání a již vím, co to znamená, že herci jen čekají na telefon. Jsou tu jisté věci, které mám pod kontrolou, takže se je snažím dělat, například se snažím nabízet a přimět lidi, aby se podívali na to, co jsem již hrál. Není to přirozená část mé osobnosti-nabízení sama sebe-ale musí to tak být, protože když to neudělám sám, nikdo to za mě neudělá.

Do toho počítám například dělání demosnímků, kam nahrávám krátké scénky toho, kde jsem již hrál, různé charaktery z různého úhlu a s různými hlasy, prostě abych ukázal všechno, co dokáži. Místo abych řekl castingovému režisérovi: „Dejte mi práci a já vám ukážu, co dovedu“ si myslím, že je inteligentnější říkat: „Tady je to, co dokážu“ a doufat, že se na to podívají a dají mi práci.

Pak je tu ovšem problém přimět lidi, aby se na moje demosnímky podívali. Dal jsem je na svoji IMDb stránku (IMDB Jonathan David Dixon) a hodně velký důraz dávám na přípravu své stránky. Každý zná IMDb, takže je dostupné místo, kde si všichni o mně přečtou. Několikrát mi to již pomohlo. Někteří režiséři se podívali na moje demosnímky, a po shlédnutí mně dali na začátek svého seznamu nebo mně zavolali na zkoušku pro lepší roli, než si původně mysleli, že by mi dali.

Se svým profilem mám na stránkách i spoustu různých fotek z TV nebo filmů, abych ukázal lidem, jak vypadám v rozdílných rolích. Někteří režiséři nebo castingoví režiséři nemají velkou fantazii, často ani přesně nevědí, co vlastně chtějí, nebo co by pro ně bylo nejlepší. Do té doby, než to vidí. Založil jsem si také Facebook, což je u mě více profesionálně orientované,  než na to, abych sbíral kamarády a také doufám, že brzo budu mít svoji webovou stránku, takže budu mít ještě více kontroly nad tím, jak se prezentovat.

"Teď, když je to ještě snadnější nahrát sám sebe na video pomocí počítače nebo telefonu, je daleko víc lidí, kteří to dělají také, takže je těžké vyčnívat a zaujmout pozornost."

Slyšel jsem starší herce, jako třeba Davida Frankhama, kteří říkali, že to bylo mnohem příjemnější v těch starých dobách, protože byznys byl daleko víc osobní. Měl jste více šancí jak poznat osobně castingové režiséry a filmové režiséry jako opravdové lidi. Dneska je to všechno přes počítače a videa. Samozřejmě to má i kladné stránky, ale často si připadáte velice izolovaný. Teď, když je to ještě snadnější nahrát sám sebe na video pomocí počítače nebo telefonu, je daleko víc lidí, kteří to dělají také, takže je těžké vyčnívat a zaujmout pozornost.

Není tu ovšem nic, co by se vyrovnalo jednání s lidmi tváří v tvář, spřátelit se s nimi. Jste pak méně nervózní, takže hrajete lépe. To je také důvod, proč rád chodím na zkoušky a potkávám ty samé lidi zas a znovu. Dokonce, i když vím, že nejsem ten pravý pro danou roli, stejně to beru jako „společenskou návštěvu“, abych aspoň řekl „ahoj“ a chvilku poklábosil. Je to důležité, jakoby spřádat sítě mezi lidmi. Je pravda, že ten koho znáš osobně, může pomoci víc (ale samozřejmě, že stále musíte mít talent, abyste to podpořil a hlavně mít člověka, který vám CHCE pomoci).

Nikdy nevíte, který kontakt kam povede. Dám vám přiklad, jak jedna z mých největších příležitostí přišla přes „špatnou věc“. Tady v Novém Mexiku říkají hercům, aby nehráli v divadlech, pokud se chtějí zaměřit na filmovou kariéru. Moje kamarádka, režisérka, pro kterou jsem hrál hodně her na divadle, dostala miliony dolarů na svoje další tři filmy na příštích několik let. Protože mě zná a věří mi, mám šanci dostat práci na několik měsíců a hrát velké role v zajímavých filmech. Kdybych neudělal „špatnou věc“, hrál v jejich hrách na divadle, nebyl bych v tak šťastné pozici. A tím chci ukázat na jednu důležitou věc, kterou musejí mít všichni herci. ŠTĚSTÍ.

Pokud chcete být nezávislý herec a filmař, co k tomu potřebujete, a jak to udělat? Pracujete s jinými lidmi nebo jen změníte svůj pohled a přístup k penězům?

Myslím, že je k tomu zapotřebí změnit svůj přístup k penězům…, proto si asi moc nevyděláte. Myslím, že většina herců by chtěla rovnováhu - hrát velké a dobré role a vydělávat velké peníze - ale zároveň znát i nezávislé lidi, kteří by jim dali role, které jsou hlubší a znamenají více.

Četl jsem příběh, kde Marlon Brando se jednou díval na seznam svých filmů a říkal: „Umění…prachy…prachy…umění…umění…prachy…umění“. Nemám žádný problém s herci, kteří to dělají jen pro peníze, stejně jako nemám s truhláři, kteří dělají pro peníze nábytek. Potřebují zaplatit nájem a najíst se, stejně jako každý jiný.

Berete herectví jako umělecké vyjádření vašich vnitřních pocitů, což vám dává velký pocit uspokojení?

Jak jsem už říkal, dělal bych to tak jako tak, i kdyby tady nebyla šanci vydělat si peníze. Ale je hezké být placen za to, jak lidé ohodnocují váš talent. Ale jak jsem také řekl, ideální situace by byla mít rovnováhu mezi uměleckou částí a tou hmotnou. Tak bych měl ideálně dvě nejlepší poloviny z obou světů.