Prý jste se začal zabývat tvorbou masek již ve svých 13 letech. Co vás k tomu vedlo, měl jste kreativní rodiče nebo jste se nudil a měl velkou fantazii?

VT. Ne, neměl jsem kreativní rodiče. Moje sousedka pracovala ve studiu Mosfilm, a když mi bylo 13 let, tak mě vzala za ruku, a ukázala mi, jak ve studiu pracují maskéři. Pracovala tam i Sara Mokel. Byla to vynikající výtvarnice, která masky tvořila. Dělala hodně filmů a určitě jste nějaké tady v česku viděli (např. Mrazík). Byla víceméně jediná, kdo takové kvalitní masky uměl. Po její smrti už to skoro nikdo nedělal. To mi otevřelo oči.

Byl to Váš sen pracovat ve filmu jako maskér a šel jste si za tím, nebo váš talent a šťastná náhoda vás přivedla do filmové branže, což se pro vás stalo prací snů?

VT. Začínal jsem jako filmový režisér, ale v té době se netočilo, to co jsem chtěl já. Nedělaly se masky, jaké jsem chtěl já a to samé bylo i v oblasti kostýmů. Pro orientaci v čase, mluvím o roce 1982. Tehdy jsem pracoval na jednom muzikálu pro hudební skupinu. Měli tam mít nějaké kostýmy, ale ty vypadaly tak příšerně, že jsem jim oznámil, že film za takovýchto podmínek režírovat nebudu. Tak mě řekli: „Tak si je udělej sám, když si tak dobrý“ a já si je udělal.

Jaké byly vaše první kroky a zakázky ve filmu? Nabízel jste svoje návrhy ve studiu nebo vás někdo doporučil a pak vám už jen volali?

JR. Je to docela těžko vysvětlitelné. Ve filmové branži funguje spousta věcí na doporučení. Není to pravidlo, ale ve většině případů to tak je, prostě známí vás doporučí někde jinde. Prakticky neexistují jiné cesty. Podívejte, Vlad studoval několik škol, má několik diplomů, ale za 30 let ve filmu se ho na to ani jednou nikdo nezeptal. Já jsem na tom podobně, také mám několik škol a v branži jsem 15 let, ale nikdo po mně nikdy žádný diplom vidět nechtěl, nikoho nezajímalo moje vzdělání. Důležité je to, jak máte šikovné ruce, jaká práci je za vámi a jaké je vaše portfolio.

Jedny dveře budou zavřené, druhé dveře budou zavřené, třetí také, ale čtvrté se ti otevřou

Jak se člověk, který má fantazii a talent prosadí jako maskér ve filmu? Potřebuje k tomu ještě něco dalšího?

VT. Musí pracovat, pracovat a zase pracovat. Já jsem tehdy začal pracovat ve studiu v Moskvě, kde jsem dělal výtvory z modelíny. Jeden člověk uviděl, co dělám a řekl, že to chce do filmu, což nebyl problém. Tehdy viděl, co jsem schopný udělat. Tehdy byla Perestrojka a já jsem vytvořil takovou show, se kterou jsem jezdil nejen po Rusku, ale navštívil s ní i Izrael nebo třeba Anglii. Bylo to takové horror show, o tom, jak má film vypadat, takový film na jevišti. Pak se stalo to, že z Hollywoodu přijeli natáčet do Moskvy. Byl tam slavný Roger Corman, pro kterého jsem dělal nějaké menší práce a on mi řekl: „Pokud chceš pracovat ve velkém filmu, ne jen tady u vás v Rusku, tak si vytvoř svoje portfolio a začni nabízet. Jedny dveře budou zavřené, druhé dveře budou zavřené, třetí také, ale čtvrté se ti otevřou. A jestli budeš na sobě pracovat a ne se někde válet, tak získáš praxi“.

Jak jste se vy dva dali dohromady?

JR. Docela náhodně. Já jsem se narodil v Moskvě, přestože můj dědeček je Čech. Jsem povoláním veterinář a jednou volal Vlad doktora na ošetření svých koček, tak jsem k němu přijel. Tak jsme se vlastně seznámili. Zjistili jsme, že nás oba zajímá film a tak se stalo, že jsem opustil kočky a začal pracovat na maskách s Vladem.

Mohli byste něco říci o Vaší firmě FX Creator? Kolik vás tam je a jak to funguje? Studio vám zavolá, že chtějí tu a tu masku do tehdy a do tehdy nebo si vás najmou, řeknou vám, co potřebují, a vy pak děláte jen pro ně po celou dobu natáčení?

JR. Funguje to oběma způsoby, které jste uvedli, je to případ od případu. Ve firmě jsme de facto jen my dva. Děláme pořád, sedm dní v týdnu., bez svátků a dovolených. Já jsem měl takovou tu klasickou dovolenou naposledy snad ještě někdy na vysoké škole. Jinak to ani nejde. Volný víkend jsem měl někdy před rokem.

VT. Já již 15 let učím na škole maskéry. Nejen z Česka, ale i z Anglie, Kazachstánu, z Ukrajiny. Domnívám se, že je můžu něčemu dobrému naučit. Studenti, kteří začínají po škole ukazovat nějaké známky talentu, pak u mě dostanou práci.

Poslední rok, zvláště v Americe, je takový trend oživit to, čemu se říká „practical effect"

Aha, to asi mluvíte o své škole Prague FX Make Up School, že?

JR. Ano. Nejedná se však o školu, jako kamennou budovu. Studenty učíme u nás ve studiu a je to vždy v čase mezi natáčením. Termíny často vznikají za velmi krátkou dobu, tady se nedá dlouhodobě plánovat, vše je odvislé od natáčení. Na workshopu máme maximálně šest lidí a věnujeme se jim od 18-25 dní. Na konci dostanou od nás diplom o absolvování školy a uděláme jim portfolio toho, co vytvořili, se kterým pak mohou hledat práci. Ale ani my nejsme schopni udělat za jeden workshop profíka. Můžeme dát technologie a postup, ale nejsme schopni dát talent a dlouholetou praxi hned. Takže nepřekvapuje, že ani naší nejlepší studentce, přestože se uchytila u filmu hned, trvalo tři roky, než mohla pracovat sama bez naší pomoci.

VR. Měli jsme možnost mít v jednom kurzu i patnáct lidí, ale to nejde, to je ztráta času. Učíme je všechno, historii, vývoj masek, sochařství, tradice. Skončí jeden workshop a jde se na druhý.Není to práce pro každého. Jsme jedna z nejlevnějších škol tohoto typu a ten kurz u nás stojí 3 000 euro. Víte, ono dělat make up nebo masky není levná záležitost. Málokdo z maskérů si může dovolit takovou investici. Mnozí si myslí, že ve filmu budou vydělávat velké peníze a to je mnohdy to jediné, co je k té práci vede. Nechtějí ale investovat do vytvoření svého profesionálního portfolia. Naše práce je velmi těžká a náročná, málo se vyspíte, jste celý den po krk v sádře, latexu a umělé krvi. Pokud se někdo domnívá, že bude pracovat v nějaké čisté maskérně, tak nemá šanci.

Všechno se vyvíjí směrem kupředu. Jak je to ve vašem oboru, tady se vyvíjí jen materiál a technologie práce nebo je těch aspektů více?

JR. Náš obor se vyvíjí velice rychle. Asi tak 4x až 5x do roka dostáváme z celého světa nové vzorky technologií. My si všechno odzkoušíme. Naše práce se nedá ošidit ani podvést, protože v ní je všechno nejmodernější.

Nemáte pocit, že při současné úrovni počítačové animace bude za chvíli s vaší prací konec?

JR. Ne. Víte, ne všechno se dá vytvořit počítačem. Když se podíváte na poslední velké filmy, zjistíte, že se počítač používal docela hodně, ale jen ve spojení s maskami. Poslední rok, zvláště v Americe, je takový trend oživit to, čemu se říká „practical effect“, což znamená, že to, co jde udělat bez počítače, se udělá bez něj.

Jaký je postup při tvorbě masky? Režisér vám řekne svoji představu a vy to uděláte, nebo řekne, co by chtěl, a vy máte volnou ruku?

JR. Opět existují oba způsoby, které jste uvedli, takže to vzniká různě, není na to nějaký univerzální mustr. Ta maska se vyvíjí a upravuje s postavou ve filmu. Takže mnohdy ani ten režisér, který začíná točit, nemá úplnou představu, jak to bude vypadat. My musíme studovat i psychologii té postavy a vžít se do něj, abychom pochopili, jak bude jednat, tvářit se, jaký bude mít výraz. Jedna z mála výjimek v tom je Guillermo del Toro. Ten před natáčením filmu Pan's Labyrinth (2006) (český název Faunův labyrint) rok studoval filmové maskérství, jenom proto, aby pochopil, jak má natáčet masky a jak to funguje.

V Česku vznikla obrovská díra, kterou se nepodařilo zacelit

Jak se vlastně taková maska tvoří?

JR. To není tak jednoduché vysvětlit, proto to trochu obejdu. Příprava masky je to nejdelší. Trvá zhruba jeden až dva měsíce. V našem případě se jedná o tzv. protetické masky, které se nalepují na tvář. Samotné líčení před natáčením trvá 4-9 hodin. V případě amerických filmů je čas na přípravu i půl roku, v případě českých filmů je to asi stylem „včera už bylo pozdě“.

VT. Abyste neměli pocit, že házíme na české filmaře špínu, to ne. Ale měli jste vynikající filmové tvůrce, maskéry, kteří se vždycky zeptali, „kolik na to mám času, kolik bude potřeba materiálu“ a byli to opravdoví mistři. Ale pak odešli nebo umřeli, přišla nová generace a ta prostě jejich kvalit nedosahuje. V Česku vznikla obrovská díra, kterou se nepodařilo zacelit.

Jaké je kritérium, podle kterého vezmete určitou zakázku? Zavolá třeba Spielberg nebo Burton a řeknou, že chtějí to a to, a protože to jsou slavná jména, která by vám zlepšila portfolio, tak je upřednostníte před někým jiným?

JR. Podle zajímavosti. Čím zajímavější, tím lepší. Nemyslím si, že by ti dva jmenovaní režiséři měli objednávku jednoduchou, takže takhle by to asi nefungovalo. Víte, ve filmu vám třeba případně nějaká věc úplně jednoduchá, ale pro nás je to jedna z nejtěžších věcí.

VT. Náročnost. Čím těžší, tím je to pro nás zajímavější, je to větší výzva.

Dá se říct, kolik času a materiálu je potřeba na vytvoření třeba masky zombie?

JR. Materiálů na vytvoření masky je hodně a také práce s nimi trvá různě dlouho, takže se poměrně nesnadné uvést nějaké přesné číslo. Každá maska se vytváří jinak. Pak ji herci nalepíme na tvář a po natáčení se sundáním zničí, takže se druhý den nalepuje úplně nová, čerstvá maska. Takže máme třeba 20 ks jedné masky pro jednoho herce.

VT. Když jsme pracovali na postavě Zombie King, tak jeho maska (celá postava) se skládala z 24 částí, které bylo potřeba nalepit.

Když se pak vše dokončí a film je hotov, máte z toho také pocit uspokojení?

JR. Ano.

VT. Ne, protože už když ten film vidím s odstupem času, tak už vím, jak by to udělal jinak, nebo co bych tam doplnil.