"Je třeba vědět, že mezi debutem a Pelíšky uplynulo několik let, kdy jsme zoufale nemohli sehnat producenty"

V roce 1991 jste vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Bylo to 2 roky po revoluci. Měl jste pocit, že teď světu ukážete, že teď je možno točit opravdový film, který chcete dělat? Cítil jste takovou volnost nebo to zas tak růžové nebylo?

Já jsem byl v roce 1989 ve čtvrtém ročníku a snažil jsem se být někde v popředí těch událostí, protože jsme to prožívali jako velkou euforii a ta se ještě dva roky vezla. Byla to spíš euforie společenská a já si z té doby nepamatuji nějaké svoje tvůrčí přepětí. Spíš si pamatuji to okouzlení tím, že se dá cestovat, že Václav Havel je prezidentem, takže si spíše pamatuji tu radost z nabyté svobody. Nejlépe udělali ti, co odešli studovat do zahraničí, zatímco my ostatní jsme si užívali té volnosti. Pochopitelně jsme s Petrem Jarchovským věděli, že se konečně otvírá cesta k našemu tvůrčímu snu a tak vznikly Šakalí léta.

Když režisér natočí svůj první film a hned získá Českého lva, pak přijde druhý film, a pak další Český lev a nominace na Oskara, je těžké se udržet nohama na zemi, žít v realitě a nemyslet si, že to takhle půjde pořád a za chvilku se začnou hrnout nabídky z ciziny?

Takhle to v těch dvou větách vypadá, že se to stalo téměř naráz, ale v případě Šakalích let to byl první ročník Českého lva, ta cena ještě neměla žádnou tradici, nevědělo se, zda to bude pokračovat a po Čechách to samozřejmě vyvolávalo řadu pochybností. Navíc ten úspěch Šakalích let měl svůj limit v tom, že to, co je podle mě největší dosah a to jsou písničky a texty Ivana Hlase, pro které se to dodneška může hrát na divadle, tak to byl limit v tom, aby se film dal prodat do zahraničí. Ta nominace na Oscara přišla až se třetím filmem. Mezí tím byli Pelíšky, které měly velký komerční úspěch, ale zároveň je třeba vědět, že mezi tím debutem a Pelíšky uplynulo několik let, kdy jsme zoufale nemohli sehnat producenty. Takže s odstupem, co vypadá jako taková pohádka při zpětném pohledu, tak to v přímém přenosu byla řada krušných chvil a pochybností.

Jak se dá kombinace první film a hned Český lev, vyhodnotit? Trefa do černého ve všech kategoriích - námět, kamera, herecké obsazení, štěstí, správná doba? Dá se z toho vzít nějaký mustr a zkusit to podruhé a potřetí a myslet si, že to bude fungovat, nebo při dalším filmu už na ten první nemyslíte?

Šakalí léta byl tehdy úspěšný film, měřeno dnešními čísly, přišlo na něj přes 500 000 diváků. Ale mezi českými filmy toho roku byl myslím až na pátém nebo šestém místě, co do návštěvnosti. Před ním byly filmy jako Nahota na prodej nebo třeba Andělské oči. Ten film zas tak komerčně úspěšný nebyl, protože byl hodně drahý. Ale abych se vrátil k vaší otázce, ty modely se dají opakovat tam maximálně jednou, ale i tak si myslím, že je to cesta do pekel. Jsou samozřejmě případy, kdy tomu předchází nějaká knižní předloha, kde se narazí na dostatečně životního hrdinu, jako v případě Harryho Pottera nebo Jamese Bonda anebo třeba „Básníků“, kteří minimálně do třetího dílu měli vzestupnou tendenci. Ale to jsou spíš výjimky, které potvrzují pravidlo. Jinak si myslím, že pro tvůrce to znamená, že jestliže recykluje úspěšný postup, tak se to ještě podruhé může povést, ale potřetí už ne.

Když stojíte u své první klapky prvního filmu, je dobré mít otevřené hledí, všechno vnímat, prožívat, analyzovat a třeba se i dopouštět chyb, nebo pro zvýšení autority musíte budit dojem, že všechno máte v malíčku a je to celé pro Vás brnkačka?

Víte co, vy tu autoritu nemusíte získávat. Vy tím, že jste na pozici režiséra, ji prostě automaticky máte a v té chvíli máte plný počet bodů, které můžete jenom ztrácet. Samozřejmě ne všichni členové štábu jsou přesvědčení, že to kormidlujete správným směrem. Loajalita vůči tomu režisérovi je většinou, neříkám vždycky, ale většinou, dost velká, takže to není tak, že byste musel v těch 25 letech, kdy jsem debutoval já, tolik bojovat. Jde o to neztratit autoritu. Myslím si, že ji spíš ztratí člověk, který předstírá tu svoji suverenitu tam, kde to není. Já jsem intuitivně věděl, že 90% lidí ze štábu neví, co se v tu chvíli dělá a nemůže to posoudit a může si dokonce o tom myslet, co chce. Když jsou to profesionálové, tak prostě dělají tu svojí práci a ta odpovědnost je stejně na vás. Ta autorita se pak zvyšuje úspěchem, protože lidi, ne že by vám chtěli podlézat, ale ta jejich důvěra je někdy možná vyšší, než si ji zasloužíte. A tohle vás může někdy i splést, protože si říkají „jé, tohle se dneska povedlo“. Ale třeba jenom chtějí jít domů nebo si říkají, že když vám to vyšlo tentokrát, tak vám to vyjde i víckrát. Já se snažím, spíše si zachovat takovou skepsi k tomu, co dělám a prověřuji to, co dělám, protože ta reflexe od štábu vám může ublížit spíš tím vstřícným vztahem.

"Tady těch institucí, co financují film, není mnoho a může se stát, že jste třeba v neoblibě u někoho, kdo nějakou tu instituci vede"

Když se jako režisér etablujete a jste úspěšný, je pak pro vás těžké vybočit, experimentovat a vzít si třeba diametrálně odlišnou látku, na které si můžete vylámat zuby, a lidi vás hnedka zavrhnou?

V mém případě je třeba si uvědomit, že jsme s Petrem Jarchovským tvůrčí dvojice, takže se v něčem třeba hecujeme. Na počátku naší spolupráce podstatnou část hrál kamarád ze školy, producent Ondra Trojan, takže když jsme tu výhybku přehazovali po filmu Pupendo, tak ne že bychom se k tomu Horem pádem s Petrem jen tak odhodlali, ale měli jsme podporu i od Ondřeje. Takže když řeknu, že to pro nás byla spíš výzva nebo radost, tak nemohu zastírat, že jsme v tom názoru byli všichni jednotní a tak to trvalo až do filmu Medvídek nebo U mě dobrý.

Je podle Vás podpora filmu ze strany státu u nás dostačující nebo máme třeba v porovnání se Skandinávií co dohánět?

Já jsem ve Skandinávii několikrát byl, a přestože je tam ten systém podpory štědřejší, tak vždycky panuje nějaká skepse, že se něco podporuje málo a něco moc a že by to mohlo být lepší. Můj pohled bude vždycky subjektivní, takže tohle je spíše otázka pro někoho, kdo má globálnější pohled a větší odstup. Já to nevyhnutelně vnímám tak, zda mají podporu projekty, které dělám já a neberte to jako sobectví. Já jsem rád, že ten stát po těch letech k nějakému systému, ať už legislativnímu, čemuž se říká pobídky, došel, i když to nedělá z čistého altruismu. Za těch 25 let se bohužel nestalo a asi ani nestane, aby se česká kinematografie stala mezinárodním fenoménem a aby se sem se svým zájmem a penězi hrnuli zahraniční producenti. Takže zaplaťpánbůh za ty dary a uvidíme…

Může být tak úspěšný režisér jako Vy nezávislý nebo stále musíte škemrat o peníze na různých institucích? Je v tu chvíli Vaše jméno výhodou nebo spíše nevýhodou?

Na tohle se nedá odpovědět úplně jednoduše. Já myslím, že v pozici člověka, který začíná jakoby znova je skoro každý. Kdybychom chtěli točit třeba Pelíšky 2 a bylo by to možný, tak by to financování asi bylo snazší, ale takhle to nefunguje. Možná, že je to do jisté míry výhoda, že jsem natočil úspěšné filmy, ale zároveň, je to čitelné. Když debutujete, můžete vzbudit ještě velké naděje, ještě pořád můžete být tou světoznámou hvězdou, ale u toho Hřebejka už tam je nějaký ten limit. Když jste mladý a neznámý, tak máte víc energie, víc toho idealismu. Když už máte zkušenosti, máte také nějaké postavení v tom oboru, ale zároveň už máte i nějaké skepse nebo limity. Nedá se to tak jednoduše a jednostranně říct. Filmy se financují více zdrojově a pochopitelně, i když ne v té míře jako třeba v Americe, hraje roli, jak si vedl váš poslední film, co to bylo za film. Tady těch institucí, co financují film, není mnoho a může se stát, že jste třeba v neoblibě u někoho, kdo nějakou tu instituci vede. Říkám to jen jako příklad, protože třeba v jednu dobu Česká televize neměla vůbec zájem o filmy, které jsme chystali a byly to filmy jako třeba Kawasakiho růže. Takže nebýt toho, že pan producent Rudolf Biermann kolem těchto filmů obestavěl ty Viewegovské komedie, které se přece jenom financují lépe a o něco lépe propagují, tak vlastně v tom balíku mohl prodávat nás TV NOVA, jinak bychom byli nahraní. Protože v televizi panovalo přesvědčení, že od nás se už žádná umělecká výpověď čekat nedá a Česká televize nejevila zájem o filmy z dílny mě a Petra Jarchovského.

Jak Vy osobně se stavíte k nezávislému filmu a co si pod označením nezávislý film a filmař představíte?

Já myslím, že ten termín nezávislý je spíše převzatý ze světové kinematografie, kde za filmy stojí velká hollywoodská studia, jsou dělána pro celý svět, hrají tam mezinárodní hvězdy, mají širokou distribuci a širokou mediální podporu. A jsou filmy, které vznikají nezávisle na těch studiích. Ale i dneska je toto velice ošidné, protože jsou tvůrci, kteří si v rámci studiového systému počínají autonomně. Pak jsou lidi, kteří dělají film mimo velká studia nebo mimo hlavní proud, ale ve svých přístupech nebo mentalitě postupují jakoby komerčně nebo podobně, jako studia. Samozřejmě vznikají mainstreamový filmy s tím, že budou široce distribuovaný a musejí počítat s tím, že budou potřebovat reklamní kampaň. Samozřejmě je rozdíl, jestli uvádí do kin film Jan Svěrák nebo třeba my, s tím, že poběží v multiplexech, anebo když je uvádí Čestmír Kopecký a udělá film skoro na koleně. Já si myslím, že to označení neznamená nutně to, že něco vzniká s vnitřní svobodou a něco nevzniká. Já bych se proto raději než nezávislý držel, jako Alexander Payne, termínu autorský. Ty filmy vznikají z nějakých autorských pohnutek a neznamená to, že si musíte sám napsat scénář. My jsme s Petrem Jarchovským dělali filmy jako Horem pádem nebo Kawasakiho růže vyloženě autorské filmy, nebyla to žádná zakázka, že by někdo přišel s námětem a obsazením.

Berete nezávislé filmaře, nadšence, co dělají film pro radost, jako nutné zlo nebo jako závan čerstvého vzduchu, příslib do budoucna?

No, rozhodně ne jako nutné zlo. Vždycky vznikaly filmy, které byly mainstreamové a měly i komerční ambice, mířily na široké publikum. A vedle toho vznikaly filmy na okraji, ať ji říkáme nezávislé nebo amatérské, ať jim říkáme jakkoliv. Já si myslím, že největší škoda je to, že se nějak vyklízí ten střed. Filmy, které vznikají za nějakých přirozených podmínek s přirozeným rozpočtem, v přirozených produkcích. Tak těch je jakoby čím dál míň. Na jedné straně jsou tu filmy, které jsou mezinárodní koprodukcí, kde je zohledňováno obsazení a nemá to moc logiku a my ani přesně nevíme, pro koho vlastně jsou. A na druhý straně vznikají takový jako amatérský pokusy, které se bohužel k divákům třeba vůbec nedostanou. Musím se přiznat, že nemám přehled o současném amatérském filmu. Když jsem šel na scenáristiku, tak jsem se tam nedostal jako třeba představitelé té amatérské scény jako Tomáš Vorel nebo Jiří Hanych, takže nemám o této scéně velký přehled. Já bych si přál, aby nevymizely filmy, které vznikají tak nějak přirozeně, že někdo natočí film s dobrým obsazením, za rozumné peníze a uvede ho do kin. Já jsem tohohle fanda a tím nemyslím, že jsem zastáncem střední cesty. Vždycky jásám, když se někomu podaří z tohoto směru vybočit nebo něco nového objevit i když je to samozřejmě čím dál těžší. Ale abych řekl nějaký soud o amatérském nebo nezávislém filmu, na to nemám dost informací.

Popřejmě Janu Hřebejkovi hodně zdaru při jeho dalším chystaném filmu s názvem Učitelka, který bude z prostředí základní školy.

Pějme píseň dohola, první spolupráce Jana Hřebejka s Petrem Jarchovským