Narodil jste se v roce 1951 do zemědělské rodiny o pěti dětech. Jaké jste měl dětství? Byla to doba temna, na co světlého si rád vzpomínáte?

Já jsem měl srovnání jen v rámci východoslovenské vesnice, kterou jsem do osmnácti let neopustil. Ta si žila svým obvyklým životem. Byla „pánubohu za chrbtem“, o všem rozhodoval pan farář a Praha i Bratislava byly strašně daleko. To bylo štěstí. Dnes to vnímám jako zapomenutý ostrůvek svobody a hezkého dětství uprostřed přírody a lidových tradic. Tragikomičnost té doby v naší vesnici nejlépe charakterizuje vzpomínka, kterou často uvádím:  Paní učitelka nám přerušila hodinu náboženství, protože jsme museli odjet do okresního města vyfotit se pod rudým praporem jako nejlepší pionýrský oddíl. Pan farář nám udělal křížek na čelo. Když jsme se vrátili, pan ředitel, jinak komunista, se pokřižoval s díky bohu, že se nám nic nestalo a hodina náboženství zase pokračovala dál… Proto jsem tu dobu temna začal v její skutečné podobě vnímat až postupně v dospívání. Občansky jsem začal dozrávat vlastně až na vysoké škole. 

Jak se dítě ze zemědělské rodiny nadchlo pro film? Kdy jste měl příležitost být poprvé v kině a pamatujete si na ten zážitek? Myslíte si, že když jste běhal po lukách a sledoval přírodu, že už tehdy se ve Vás podvědomě formoval cit pro kameru, pro dobrý záběr, pro správné světlo?

Svět filmu pro mě objevil místní farář, pan Matěj Murgaš. Rád cestoval a vlastnil malou kameru, na kterou si zaznamenával svoje zážitky z cest. Za dlouhých zimních večerů pak udržoval pozornost dětí na hodinách náboženství tím, že nám svoje záznamy promítal. Moji rodiče neznali kino a nevlastnili ani televizní přijímač a tak filmový svět, i touhu po dálkách, ve mně probudil on. Oboje se pak stalo mým největším koníčkem. Zároveň každou neděli odpoledne se v sále místního kláštera promítaly filmy pro děti. Tam jsem viděl všechny filmy Chaplina. Myslím, že prvním mým filmem byl Kid. To dohromady mě nejdříve přivedlo i k divadlu, o které jsem se začal pokoušet ve stodole na záhradě našeho domu, pak psaní, když jsem si začal psát a vydávat ručně psaný samizdat. Nakonec mi daroval bratranec i fotoaparát. Jen ke kameře jsem se dostal až na FAMU. Myslím, že rodina, prostředí a vymezený svět kolem něho, mi pomohly k velké míře citlivosti. Jeden pedagog na škole říkával, že nejsem z Nižné, ale Něžné Šebastové. Je pravdou, že většina mých rozhodnutí v životě byla v daném momentu iracionální, ale po delší době se ukázala jako správná.

"Mainstream má velký rozsah, od Titanicu po Bastardy,

od skutečného umělce po amatérského exhibicionistu

- a oboje nachází svého adresáta "

Proč jste se rozhodl stát režisérem? Chtěl jste lidem vyprávět příběhy, nebo jste třeba cítil sociální nespravedlnost páchanou v tehdejším Československu a chtěl pomocí film lidem sdělit své pocity?

Byl to vlastně postupný vývoj od psaní, kdy jsem už jako dítě projevoval literární talent, a to mé okolí vedlo k přesvědčení, že mám být novinářem. Také jsem byl po maturitě přijat na Katedru žurnalistiky FFUK v Bratislavě. Ale brzy přišlo vystřízlivění, když jsem pochopil, že novinář té doby má být především propagandistou. K tomu jsem už sám cítil, že mi nestačí slovo, že velmi často při psaní cítím potřebu dalšího rozměru - obrazu. Nikdy jsem do té doby nepřišel do styku s kamerou, ani filmovým nebo televizním prostředím. Proto mi trvalo dva roky, než jsem posbíral odvahu opustit FFUK a zkusit FAMU.  Když jsem to řekl doma, maminka se rozplakala. V pláči se ptala: Lidé potřebují lékaře, kněze, učitele, soudce…, ale řekni mi, kdo potřebuje režiséra? Zamyslel jsem se a rozhlédl – a nepřišel jsem na nikoho v mém širokém okolí, kdo by potřeboval režiséra… U každé své práce si na to vzpomenu. K dokumentu jsem se dostal náhodou, když mi při podání přihlášky vysvětlili, že na škole se studují režie dvě: hraná a dokumentární. A já, z Katedry žurnalistiky, bych se měl nejspíš ucházet o tu druhou. O dokumentu jsem tehdy neměl ani ponětí, znal jsem ho jen jako ideologický přívěšek hraných filmů v kinech. I proto jsem hned začal utíkat k sociálním tématům z okolí svého rodiště. Tedy k tomu, co jsem dobře znal, čemu jsem rozuměl a kde jsem měl oporu. K mému překvapení to na pedagogy a kolegy působilo výjimečně, až exoticky, protože ta témata se vymykala z toho, co se v té době točilo na škole nebo promítalo v kinech. Pochopil jsem, že mým přínosem může být právě tato moje životní zkušenost a citlivost, kterou jsem přinášel z nejvzdálenějšího a nejzapadlejšího koutu republiky, ze které do té doby nepocházel žádný jiný student FAMU.

Měl jste ten „dar“ vždy natočit něco, co tehdejší „vrchnost“ naštvalo a hned Vám to zakázali nebo Vás perzekuovali? Byl jste jen tak originální a novátorský, že se to neslučovalo se socialistickým člověkem, nebo jste si záměrně či podvědomě vybíral témata, které prostě iritovala, ale nechtěl jste se snížit a podvolit, protože jste byl přesvědčen, že ty filmy mají smysl?

Na mém začátku nebyl vyhraněný záměr, nebo občanská vyzrálost, ale jen obyčejná snaha poctivě zachycovat realitu a říkat pravdu. To pak často bylo schvalovateli považováno za provokaci, protože buď žili v jiné své realitě, než kterou jsem znal já nebo jednoduše chtěli o ní vytvářet jiný, propagandistický obraz. A já jsem nebyl schopen takhle lhát. Svým způsobem jsem byl vždy svobodný člověk, vychován v pravdě a upřímnosti. Nikdy jsem v ničem nebyl omezován rodiči, pokud to nebylo v rozporu s Desaterem. Můj otec mě udeřil jen jednou v životě – když jsem mu v jedné situaci zalhal. Tu jeho ránu cítím dodnes. Jsem temperamentní a tak jsem často do všeho vstupoval naplno, pokud jsem byl přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. S žádným tématem jsem dopředu nekalkuloval a nenatáčel s laciným záměrem, že máiritovat. Jen jsem si nikdy předem nekladl žádná omezení. Témata jsem si vybíral většinou tak, že jsem měl potřebu dělat to, co mně samotného oslovovalo a přitom v tehdejší tvorbě chybělo, co jiní nedělali nebo čemu se vyhýbali. Dokument jsem vždy vnímal jako svědectví doby. Proto jsem se také pak bránil jakémukoliv deformování nebo překroucení toho, co jsem natočil. I když v některých případech to nebylo lehké, protože filmová a televizní tvorba byla výlučně v rukou státu a hlídačů jeho režimu, kteří byli schopni do díla zasáhnout i bez schválení autora. Proto i má vzepření nakonec vedla k vyloučení od možnosti tvorby. Snaha zaplňovat taková bílá místa vlastně provází celý můj život, stejně jsem se choval i po revoluci. 

"Přežili jsme několik ředitelů (ČT),  i když jsme nebyli u všech

v oblibě, vždyť zaměstnancům jsme uždibávali z jejich prostoru

a ještě je vystavovali neustále konfrontaci co za stejných,

nebo i horších podmínek, dokážeme vytvořit my"

Byl jste na stáži v Římě, proč právě tam? Byla to Vaše volba nebo máte nějaký zvláštní vztah k Itálii a k dílům Felliniho, Antononiho? Jak Vás oslovil italský filmový realismus?

Když se na FAMU objevila, na svou dobu tak výjimečná možnost, že několik studentů mohlo odejít na zahraniční stáž, do tehdy nepřátelských zemí, ani chvíli jsem neuvažoval o jiném místě, než Itálii. Od prvního kontaktu s neorealismem jsem si tuto kinematografii zamiloval a Fellini s Passolinim, byť každý jiný, byli moje idoly. Z této lásky k tehdejší italské kinematografii jsem se už od příchodu na FAMU sám učil italsky a pak také diplomovou práci dělal na toto téma, i když jsem absolvoval dokumentární režii. Felliniho Amarcord je dodnes jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Žel, dnes už italská kinematografie, stejně jako česká v šedesátých létech, takovou jedinečnost, ani takové výjimečné režisérské osobnosti, nenabízí.

V roce 1991 jste založil vlastní nezávislou společnost FEBIO. Toužil jste být vždy svobodný a nezávislý ať jako tvůrce či obyčejný člověk, nebo jste prostě nechtěl ťukat na dveře různých kanceláří s žádostí o peníze a rozhodl se postavit na vlastní nohy a dělat si co chcete?

Od roku 1985, kdy jsem musel opustit povolání režiséra a byl vyloučen i ze Svazu dramatických umělců, se mi podařilo místo kotelny živit se „na volné noze“ jako turistický průvodce. Proto i po revoluci jsem byl, na rozdíl od mnoha jiných kolegů,  už připraven postarat se o sebe sám a nečekat, že to udělá někdo jiný za mne. Jen jsem doufal, že dojde k tvůrčím výbuchům, když mnozí kolegové u piva vždy vyprávěli, co všechno by udělali, kdyby mohli… Ale nic mimořádného se nedělo… Potvrdil jsem si, že i nadále si musím to, co mi chybí, plnit sám… Chtěl jsem točit bez doprošování, schvalovatelů a byrokratických podmínek, jen podle svých představ. Po letech, kdy jsem tuto práci nemohl dělat, jsem byl přirozeně vyhladovělý. Proto jsem si začal budovat vlastní nezávislý tvůrčí prostor. Také jsem si ho pojmenoval po sobě: FEničův BIOgraf. V té době bylo velmi těžké sehnat peníze na hraný film, navíc autorský. A vření té doby přímo vyzývalo soustředit se na dokument. Nejen proto, že se dal dělat za málo peněz, které šlo sehnat lehčeji, ale i proto, že zmizel tehdy z kin a televize. A obrazovka byla zaplavená jen publicistikou, protože televize napravovala to, co komunistická propaganda do té doby léta deformovala nebo ignorovala. Přitom současnost přímo vyzývala k tomu, aby byla systematicky dokumentována. I v tom se projevila moje citlivost.  

Jaké byly začátky FEBIA v oněch letech? Byl to boj? Měl jste konkrétní představu jaký druh filmů a dokumentů chcete točit, nebo jste se postupem času vyprofiloval tím směrem, kterým se ubíráte do dneška a která z Vás udělala výjimečného tvůrce?

Už po prvním týdnu, kdy se mi podařilo s Krátkým filmem domluvit cyklus OKO – pohled na současnost, který po jeho diváckém úspěchu, v rámci magazínu Kanafas, vzápětí převzala Československá televize, jsem zjistil, že sám to vše nezvládnu. Nejdříve jsem oslovil pár přátel, pak začali přibývat další, protože mnozí filmaři se hlásili sami. Bylo to období, kdy všichni přišli o základní jistoty, přestaly fungovat instituce, kde do té doby mohli tvořit, neetabloval se ještě řádný nový systém. Mnozí byly bez práce, zmatení a bezradní. Také nechtěli dělat jen reklamy a televizní publicistiku, ale pokračovat v tom, co uměli nejlíp, například autorskou tvorbu. Tak jsem se stal útočištěm drtivé většiny českých a slovenských tvůrců, včetně těch nejvýznamnějších. Byly jsme tehdy téměř ve všem první nebo jedni z prvních. Až s naším rozvojem se postupně formulovaly a vytvářely podmínky pro soukromé produkce ve veřejnoprávní televizi. To vše na jedné straně pomohlo vytvořit fenomén Febia, na straně druhé mě přesunulo od režie k producentské práci, protože nebylo v mých silách zvládat oboje. Ale když jsem viděl, pro jak velký počet filmařů se stalo Febio, aspoň na nějakou dobu, takovou záchrannou stanici, tak jsem se smířil s tím, že kvůli tomu obětuji své vlastní tvůrčí ambice a budu se neustále ponižovat, doprošovat a ťukat na různé dveře, abych tento prostor udržel při životě. Typ naší tvorby byl ryze veřejnoprávní a tak jsme museli bojovat hlavně v ČT. Přežili jsme několik ředitelů, i když jsme nebyli u všech v oblibě, vždyť zaměstnancům jsme uždibávali z jejich prostoru a ještě je vystavovali neustále konfrontaci co za stejných, nebo i horších podmínek, dokážeme vytvořit my. Jenže už v první smlouvě jsem si vybojoval, že naše dokumenty musí být premiérované jen v hlavním vysílacím čase a na ČT1 a tato podmínka přežívala. Nechtěl jsem tento žánr odsunout mimo pozornost většinového diváka, jak je tomu dnes. Samozřejmě, pomáhal mi v tom i fakt, že jsme od začátku dosahovali sledovanosti, o jaké se dnes může tvůrcům už jen zdát… Přesto to nakonec usekl bývalý šéfredaktor komunistického týdeníku Palcát Jiří Janeček, ve funkci generálního ředitele. Od té doby tvorba Febia pro ČT skončila a to postupně vedlo k umrtvení jeho činnosti. Febio bylo produktem krásné doby, a když její ideály se začaly vytrácet, vytratilo se z veřejnoprávní obrazovky i ono…

V roce 1993 jste založil nezávislý filmový festival FEBIOFEST. Měl jste pocit, že tady chybí platforma pro nezávislý film, nebo jste chtěl jen pomoci druhým a dát šanci tomuto žánru u nás?

Vždy jsem citlivě vnímal situaci kolem sebe. Když jsem viděl, jak ubývá kin a co se promítá v těch, co zůstávají, začal jsem se bát, že jednou třeba budou finance na filmovou tvorbu, ale nebudou už diváci… Je nutné připomenout, že tehdy ukončily činnost mnohé filmové kluby a art kina ani multiplexy ještě neexistovaly. Moji tehdejší studenti na FAMU neměli už možnost vidět v kině významnější dílo, protože neexistoval ani distributor, kterým by se takovým titulům věnoval. Dokonce ani budoucnost karlovarského festivalu, kde jsem byl členem výboru jeho Nadace a pomáhal k jeho probuzení, nebyla jistá. Můj záměr byl proto low budgetový a pro nejširší okruh diváků. Ty bylo třeba udržet, aby nepřestávali chodit do kin. A protože Praha nikdy ve své historii neměla takovou větší mezinárodní filmovou akci, přitom pro ní měla nejlepší technické, organizační i divácké podmínky, tak byla logickou volbou. Hned po úspěchu prvního ročníku jsme byli zaplaveni žádostmi skomírajících kin z celé republiky, jestli bychom nemohli nabídnout alespoň něco z našeho programu i jim. Tehdy jsme, také jako první, začali promítat po regionech. Nejdříve v pár městech, postupně po celé České republice. A protože situace na Slovensku byla ještě katastrofálnější, kdy slovenská kinematografie v podstatě přestala existovat, a s českou se zpřetrhaly vazby, tak jsme začali promítat i tam. To ví málokdo, ale přes deset let jsme z našeho skromného rozpočtu ještě finančně podporovali i festivalová kina v regionech a slovenskému festivalu dodávali naše sponzory z Čech.

Od roku 1972 žijete v České republice, která je tedy i Vaším domovem. Jak jste prožíval rozdělení Československa a jak hodnotíte současný stav české a slovenské kinematografie?

Většinu svého života jsem už prožil v Čechách. Se Slovenskem mě dnes spojují už jen vzpomínky. Přesto si myslím, že naše dva národy se dobře doplňovaly a vytvářely barevnější celek, jehož přínos mohl být větší, než když jsme rozdělení. To platí i v kinematografii, kde českému filmu chybí slovenský svěží vítr a autorské výzvy, které se tam teď objevují, zatím co slovenská tvorbapřišla o české diváky, kteří by ji v jejím úsilí více finančně stabilizovali.

Rád cestujete, byl jste v 95 zemích světa. Jen zde odpočíváte a kocháte se nebo trochu i hledáte námět na možný film či dokument? Jezdíte psát scénáře do Brazílie, proč tak daleko, nebyl by třeba Český ráj lepší?

Možná je to tím, že jsem příliš dlouho o dálkách mohl jen snít. Pobyt mimo českou realitu mi pomáhá v nadhledu a kontakt s jiným prostředím nejen obohacuje, ale i posiluje. Čím jsem dál, tím lépe se mi daří zahodit své starosti, zapomenout na povinnosti a soustředit se jen na své nápady a myšlenky. Někdy jedu jen na jedno místo, kde se chci věnovat třeba pouze psaní, jindy se toulám po nějaké zemi a jen vstřebávám podněty bez jakéhokoliv konkrétního záměru. Protože často jezdím i zcela sám, naučil jsem se také poradit si s každou situací a dorozumět s každým člověkem v jakémkoliv prostředí. Dnes mě díky tomu jen máloco zaskočí a nikdy nic nevzdávám předem, ať se to zdá jakkoliv nereálné. Vím, že když skutečně chci a jsem ochoten se pro to obětovat, tak to mohu dosáhnout. Atmosféra české společnosti, zvláště v posledních letech, je pro mě už příliš negativní a také dost nemotivující, proto svůj „Český ráj“ hledám jinde.

Kromě filmu se zajímáte i o knihy, hudbu, divadlo, architekturu, výtvarné umění. Mohl byste být stejně dobrý spisovatel nebo malíř jako jste režisér, nebo to máte jen pro celkový přehled a dotvoření osobnosti.

Film je syntézou všech těchto oborů. Proto mě zajímají a sledují je. V poslední době jsem rád sám se sebou. Tomu nejlépe vyhovuje psaní a malování. Vše, co dělám, dělám vždy naplno. Vyhovuje mi soustředit se jenom na jednu věc. Nikdy jsem nepracoval souběžně na dvou projektech. Chci mít z práce radost. Jsem ten šťastný člověk, který v životě nedělal nic, co ho nebavilo.

Je podle Vás hranice mezi nezávislým a mainstreamovým filmem a umělcem? Pokud ano tak v čem a kde?

Já vnímám hranici jen mezi dobrým a špatným filmem. Téma a formu zpracování, které většinou určuje okruh diváků, jež můžou oslovit, si většinou volí tvůrce sám. U nezávislých filmů to nejčastěji ovlivňuje rozsah finančních prostředků, ale někdy to může být i póza, veřejná terapie nebo jednoduše neschopnost profesionálního výkonu, která se vydává za experiment. Mainstream má velký rozsah, od Titanicu po Bastardy, od skutečného umělce po amatérského exhibicionistu - a oboje nachází svého adresáta. Vždy se spíš snažím pátrat po smyslu daného činu a pochopit jeho odezvu nebo naopak nezájem u diváků, kteří tyto činy opodstatňují, protože jsou stále pro přežití kinematografie nejdůležitější. Možná až další technický vývoj přinese tvůrcům takovou svobodu, že i u tohoto druhu umění bude možné si svá díla financovat zcela sám – a pak ta hranice mezi potřebou sdělení a pouze komerčního přínosu, bude upřímnější a jednoznačnější.

Kdyby v roce 1989 u nás nepadl režim, hodlal jste emigrovat a tvořit svobodně venku?

Neumím dnes posoudit, jak bych se dál choval, protože bych musel vlastnit pas a mít možnost cestovat – oboje mi v té době chybělo. Skutečnosti je, že film Zvláštní bytosti jsem tehdy točil na doraz. Tedy jako něco, co je naposled a po čem už určitě žádnou další šanci v této zemi nedostanu. Téměř všechny moje práce jsou autorské, tak nevím, jestli bych dokázal psát v jiném jazyce. A také citově jsem byl s tímto prostředím tehdy víc svázán, než je tomu asi dnes. Ale jelikož se říká, že většinou, chtě-nechtě, přebíráme způsoby a chyby svých rodičů, tak možná by se ze mě stal alkoholik. Jako z mého otce, sedláka, kterému komunisté vzali vše, i smysl žít. Zemřel ale vestoje, u výčepu v naší vesnické hospodě, když si dal poslední borovičku. Nespadl, jen tiše položil hlavu na rameno vedle stojícího člověka.