Pocházíte z Washingtonu DC. Na jaké univerzitě jste se seznámil s naším prozaikem Arnoštem Lustigem, který byl vašim profesorem?

Své formativní roky jsem strávil ve Washingtonu DC a také jsem tam od roku 1989 navštěvoval Americkou univerzitu. Rok 1989 je pro mě opravdu výchozím bodem pro většinu mého života, ze zřejmých důvodů, neboť bez zásadních politických změn toho roku by pro mě bylo nepředstavitelné, byť jen navštívit Českou republiku nebo Jižní Afriku, natož v těchto zemích žít a pracovat. Zásadní pro mě byl týden na samém konci léta v roce 1989, kdy jsem viděl bezplatný koncert hardcoreových kapel Soulside a Fugazi v parku Fort Reno, který je v podstatě hned vedle Americké univerzity, a pak o pár dní později začala moje první hodina s Arnoštem Lustigem, což byl kurz Film a literatura. Neměl jsem ponětí, kdo to je, a rozhodl jsem se absolvovat kurz téměř náhodně, protože se zdálo, že se překrývá se dvěma mými nově vznikajícími uměleckými zájmy a také splňuje základní požadavky na studium na univerzitě. Ukázalo se, že jde o velmi osobní přehled nejen klasických filmových adaptací velkých románů, ale také evropské artové kinematografie 60. let, Viscontiho, Bondarčuka, Davida Leana, Alaina Resnaise, z nichž většinu jsem neznal. Bylo to také poprvé, co jsem se setkal s Aristotelovou Poetikou, takže to byla úplně jiná metoda výuky, a dokonce i čtení, než na kterou jsem byl zvyklý, a hodně jsem z ní vstřebal. Později v kurzu, bylo to na konci listopadu, učitel, o kterém jsem si už myslel, že je to skvělá, zajímavá a fascinující osobnost, na několik hodin nakrátko zmizel a pak se znovu objevil s tím, že v jeho zemi došlo k revoluci a že jeho přítel se následně stal prezidentem... Zaujal mě už dříve, a rozhodl jsem se, že se do jeho třídy přihlásím hned následujícího ledna. Poté jsem absolvoval všechny jeho hodiny, a krátce nato jsem se v roce 1991 ocitl v Praze na FAMU.

Bylo vašim snem stát se filmařem, a protože to asi bylo levnější studovat v Praze, přijel jste na FAMU na Lustigovo doporučení?

V tom věku jsem upřímně netušil, co bych chtěl profesně nebo umělecky dělat, jen jsem se pouštěl do různých dobrodružství, jak se samy nabízely. V 17 letech jsem studoval v Paříži a věděl jsem, že chci strávit více času v Evropě a po roce 1990 bylo možné a také velmi atraktivní Prahu navštívit, ale tehdy jsem to nebral jako závazek na celý život. Studovat v Praze bylo samozřejmě lepší a levnější než v Americe, ale bylo to jen to doporučení Lustiga, které moji pozornost přesměrovalo na pražskou FAMU. V té době se v mém ročníku začali objevovat různí lidé z jeho okolí, se kterými jsem se seznámil. Třeba spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek (později můj soused na Letné), Jiří Menzel, Ivan Passer a další. Arnošt také obšírně citoval z přednášek, které sám slýchal, když byl mladší, takže často mluvil o Eduardu Goldstückerovi ve vztahu ke Kafkovi, Milanu Kunderovi. a tak dále. V jedné hodině věnoval téměř polovinu semestru popisu svého pracovního vztahu s Janem Němcem. Ale to jsem ještě netušil, že to všechno souvisí s pedagogikou FAMU a českou novou vlnou. Měl jsem velké štěstí, že jsem tohle všechno poznával v tom nejlepším možném věku. Když jsem se sem dostal, začalo to dávat smysl a samozřejmě jsem si zamiloval Prahu. V prvním školním týdnu jsem viděl památný koncert, tentokrát na Žofíně, Velvet Revival a Psí vojáci, z jejichž členů se později stali i přátelé a spolupracovníci. Ale v té době to byla jen součást celkové atmosféry, ne nic, co bych vědomě vyhledával. Byla to úžasná doba, které jsem byl součástí v tom správném věku.

Studovat v Praze bylo samozřejmě lepší a levnější než v Americe, ale bylo to jen to doporučení Lustiga, které moji pozornost přesměrovalo na pražskou FAMU

Jaké byly vaše začátky v Praze 1991? Bylo pro Američana těžké porozumět povaze a kultuře českých lidí a nepřipadal jste si jako na Divokém západě v „divokých devadesátkách“, kdy bylo možné všechno?

Nějak jsem si od začátku začal vážit a mít rád Čechy a tím, že jsem byl na FAMU, jsem samozřejmě potkal téměř všechny výjimečné postavy české nové vlny a také jsem poznal mnoho bývalých disidentů a jmen z roku 1968, kteří se v té době pohybovali kolem Arnošta a jeho rodiny. Také jsem potkal režiséry Jiřího Lehovce a Otakara Vávru nebo některé letce RAF, zejména Jan Wienera a Jan Říhu. Takže jsem možná právě tehdy potkal ty správné lidi, ale ve skutečnosti to byli ti nejlepší lidé, které jsem v tom věku mohl potkat, ať to bylo v oblasti vzdělání, v umění, ale i v morálce, odvaze a odporu proti režimu. V Terezíne jsem v roce 1991 potkal světovou cembalistku Zuzanu Růžičkovou a nikdy na to nezapomenu. S Václavem Havlem jsem se také poprvé setkal v roce 1992. Většina lidí v tomto věku takové zkušenosti nepozná a myslím, že jsem si později uvědomoval, jaká jedinečná doba to tehdy byla.

V ekonomice to samozřejmě byla v té době divočina a naivita, ale prožil jsem reaganomiku a nenechal jsem se zmást a měl jsem docela solidní neformální vzdělání v hardcoru a hip-hopu osmdesátých let, takže moje politické názory byly už tehdy zformovány. Částečně si myslím, že na rozdíl od jiných post-komunistických států Československu nemuselo nutně „objevovat“ kapitalismus, ale spíš se jej snažilo reaktivovat po 60. letech, takže ty ekonomické excesy nebyly tak dramatické jako v okolních státech.

O několik let později jsem se některým otázkám 90. let věnoval ve svém filmu Vinyl Generation (2016), který byl svým způsobem opožděnou odpovědí a shrnutím toho, co jsem zažil v té době v Praze. Je to v podstatě jakýsi „domácí film“ o všech mých přátelích z 90. let a kde jsme skončili, a také je určitým způsobem inspirovaný vznikem punku v Africe a rozpoznáním mnoha jasných paralel v nezávislé nebo alternativní kultuře obou zemí.

Vaše první dokumenty byly natočeny v novém tisíciletí. Co jste dělal mezi koncem studia FAMU a prvním filmem? Bylo těžké se prosadit, poznat důležité lidi a získat finance na své projekty?

Vždy je těžké nebo alespoň náročné získat finanční prostředky na typ projektů, o které mám zájem, ale to platí pro všechny. Po absolvování FAMU jsem také učil v rámci různých mezinárodních programů (nyní vedu kurz Film jako sociologie pro evropské studenty na SV UK) a několik let jsem byl programovým ředitelem festivalu MOFFOM v Praze. Vždy se mi podařilo potkat lidi, kteří mi hodně pomáhali v mé práci, ale stali se i mými přáteli, a musím říct, že když jsem s filmovou koprodukcí opravdu začínal, spolupráce s Institutem pro dokumentární film a dalšími vzdělávacími programy EU byla vlastně velmi užitečná. Kreativní umělci se vždy mohou naučit aspekty a nástroje výroby a podnikání, ale producenti a obchodníci se obvykle nemohou naučit být kreativní.

Natáčíte velmi odlišná témata, jak si je vybíráte?

Spíš bych řekl, že témata si vybírají mě. Nikdy by mě samotného nenapadlo natočit další dokument o Dischord Records a punkové scéně ve Washingtonu DC, bylo to spíš něco, k čemu došlo tím, že do sebe zapadly všechny položky jako jsou správný čas, správný nápad, správné místo, správní lidé. Film Vinyl Generation jako by přímo vyrostl z natáčení filmu Punk in Africa, protože když jsem se vrátil a řekl svým přátelům v Praze, co jsem objevil, nebo, že jsem se pokusil vysvětlit českou nebo polskou undergroundovou kulturu Jihoafričanům v Zimbabwe, každý řekl: „To zní přesně jako náš příběh.“ Televizní seriál Květy revoluce v Jihoafrické republice byl zpočátku v podstatě pracovní úkol, ale jelikož se zabýval bývalými politickými disidenty, veterány z druhé světové války, subkulturami mládeže, dokonce židovskou komunitou v Johannesburgu, připadalo mi to všechno jako témata, kterými jsem se stejně v Praze sám zabýval a vstřebával, a tak jsem si to udělal po svém. Moje dva dokumenty o venkovské africké elektronické hudbě vznikly doslova proto, že jsem slyšel tu hudbu z autorádií a z taxíků, nemohl ji dostat z hlavy a stal se jí docela posedlý. Na konci každého projektu se však ze všech zúčastněných lidí stanou mí dlouhodobí přátelé. Jsem stále v kontaktu se všemi ze všech těch filmů až do dneška.

Kreativní umělci se vždy mohou naučit aspekty a nástroje výroby a podnikání, ale producenti a obchodníci se obvykle nemohou naučit být kreativní

Natočil jste Durban Poison, což je vůbec první česko-jihoafrická spolupráce a také Punk v Africe. Jaké je vaše spojení s Jižní Afrikou a proč se o ní tak zajímáte?

Durban Poison byl první česko-jihoafrickou dokumentární koprodukcí a možná prvním dokumentárním projektem mezi oběma zeměmi od 40. let 20. století, kdy vznikly cestopisné filmy Zikmunda a Hanzelky.

Poprvé jsem jel do Jižní Afriky v roce 2003, protože se přítel ženil v Zimbabwe. Rozhodl jsem se, že si koupím letenku, která mi umožní cestovat po regionu asi šest týdnů. Ale místo toho jsem se na svatbě setkal se svými budoucími kolegy z Jižní Afriky a ti mi nabídli práci na přepisování scénářů v Johannesburgu hned od následujícího týdne. To nakonec přerostlo v dlouhodobý pracovní vztah a výrobu několika filmů přes jejich společnost. Dnes žije můj bývalý koproducent Deon Maas v Berlíně a stále se pravidelně vídáme.

Pokud jde o můj hlubší zájem, ten vychází z mých kořenů v punkové scéně 80. let, která byla silně spjata s hnutím proti apartheidu. Opět něco, na co jsem v té době vědomě nemyslel, ale jako teenager jsem měl v ložnici pohlednici „vězně svědomí“ Václava Havla od Amnesty International a také „Free Nelson Mandela“, což byla fotografie podobného formátu, takže myslím, že můj zájem o tyto země byl na nějaké úrovni vždy přítomen. Původně, jako jakýsi druh propojení mezi politickou kulturou a protestem. Jak reggae, tak formy africké hudby v 80. letech tak nějak sousedily s punkem a hip-hopem, takže jsem si jihoafrickou hudbu do jisté míry vždy uvědomoval. První africká nahrávka, se kterou jsem se skutečně spojil, byla Mace and Grenades (palcát a granáty - pozn. a.) od Hugha Masekely, která vyšla jako singl v roce 1968 (dodnes mám svou kopii). Kolem roku 1985 mi to zahrál kamarád a okamžitě mě to úplně uchvátilo. Později jsem se o dvacet let později setkal v Johannesburgu s Hughem Masekelou a podělil se s ním o ten příběh, a on mi řekl, že deska téměř nikdy nevyšla a byla odmítána společností a poté přišel i zákaz ji hrát kdekoliv v rádiu. Další spojení napříč všemi kontinenty a desetiletími, tyto příběhy si mě vždy našly.

Co nám řeknete o svém působení na pražském festivalu MOFFON?

Byl jsem programovým ředitelem MOFFOM (Music on Film Film on Music- pozn. a) po dobu jeho existence v letech 2004-2008. Byla to pro mě výborná škola ve smyslu lepšího porozumění světu festivalů, filmové distribuce, produkce doprovodných programů, zadávání nové hudby k němým filmům a mnoha dalších užitečných dovedností. Také mi to umožnilo pozvat na festival do Prahy mnoho filmařů, které jsem dlouho obdivoval z punkové scény, jako jsou Don Letts, Julian Temple a Henry Hills. Zůstává mi také velkým potěšením, že jsem těch pár let pracoval v bývalých kancelářích Miloše Havla v Paláci Lucerna a měl tak osobní vazbu na Barrandov Studio a historii české kinematografie.

Točím levně, cestuji nalehko, pracuji s nejmenším možným štábem, šetřím peníze při stříhání – a starám se o hledání distribučního partnera již ve fázi hrubého střihu

Váš velmi oceňovaný dokument se jmenuje Fighter, o českém letci 311. sq. RAF Janu Wienerovi a spisovateli Arnoštu Lustigovi. Jak dobře si vedou další vaše filmy v zahraničí?

Ten film se především promítal na festivalech, místo abych ho nabízel televizím, ale v té době se objevil všude a získal několik cen. Byl to jakýsi ranný příklad toho, co se pak stalo mojí normální pracovní metodou ve spolupráci s kameramanem Gary Griffinem, točit levně, cestovat nalehko, pracovat s nejmenším možným štábem, šetřit peníze při stříhání – a starat se o hledání distribučního partnera již ve fázi hrubého střihu. Je to v podstatě punkrockový nebo DIY přístup k dokumentární tvorbě. U nás se to většinou osvědčilo, film Punk in Africa také navštívil více než 50 filmových festivalů po celém světě a následně se prodal v několika zemích. Výroba Vinyl Generation nestála téměř nic, ale nakonec byla prodána televizi v Polsku a USA a dobře distribuována v mnoha zemích prostřednictvím programů, jako jsou Dny evropského filmu a Festival odvahy v roce 2018, a dodnes je stále žádán pro promítání na mnoha univerzitách po celé Evropě. Film Fighter pro mě byl jako rozšíření mých znalostí z filmové školy, kde jsem se naučil, jak to udělat po svém a jak to udělat, aby to fungovalo.

Jaký je současný nebo budoucí projekt, na kterém pracujete?

Právě teď pracuji na třech dokumentech současně. Trochu se mi to nahrnulo vinou Covidu a dalším nepředvídatelným okolnostem.

Primárně natáčím osobní dokument o DC kapele Soulside, první americké hardcore skupině, která v roce 1989 koncertovala za železnou oponou, v kontextu hnutí Revolution Summer, a také zkoumám přetrvávající spojení od těch dob mezi Dischord Records a malými místními společnostmi v České republice a Polsku. Tento film mě vrací zpět do Washingtonu DC, ale také zahrnoval rozsáhlé natáčení na různých místech, jako je Severní Karolína, Brooklyn, Burgenland, Krakov, Wroclaw…a Letná.

Vrátím se také ke svému televiznímu dokumentu z roku 2015 o legendárním jihoafrickém producentovi elektronické hudby DJ Spoko pro jakýsi rozšířený desátý jubilejní „remix“ původního filmu, který je rovněž spojen s připravovaným americko-jihoafricko-nigerijským hudebním projektem. Natáčíme 1.-15. července v Jižní Africe, hlavně v Pretorii.

A konečně, mnoho let pracuji na dlouhodobém dokumentárním projektu o jihoafrické kapele The Flames, „nejslavnější kapele, o které jste nikdy neslyšeli“, která vydala nejprodávanější singl s historii jihoafrické hudby, aby pak neuspěli v emigraci, ale jehož členové poté v následujících letech hráli s mnohem slavnějšími umělci (Beach Boys, The Rutles, Rolling Stones, David Johansen, Bonnie Raitt).

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Keitha Jonese