Prý jste jako malý kluk dostal 8mm kameru a točil svoje filmy jako samouk. Zachovaly se vám do dnešní doby, abyste mohl srovnat, jak velký kus jste v životě ušel?

Ano, něco se zachovalo, větší kus cesty udělala spíše snímací technika, s tím souvisí i to, co mohu točit, ty 8mm filmy byly většinou černobílé a němé. Začínal jsem s natáčením přírody, rodiny, pak určité stylizace, obrazové metafory a teď spíš osvěta.

V letech 1979-84 jste studoval Katedru dokumentární tvorby, ale také jste studoval zcela odlišný obor, jadernou fyziku. Mohl byste nám to nějak srovnat do časové osy a proč takový tematický odskok, to jste věděl, že se točením dokumentů neuživíte nebo naopak rozbíjení atomu vám nepřinášelo uspokojení?

Na základní škole i pod vlivem sci-fi literatury jsem dost žil vymýšlením teorií. Např. teorie izolovaného atomu, využití elektrostatické energie Země či éteru jako zdroje levné a neomezené energie. Bavilo mě to a byl jsem k tomu disponovaný – školní úlohy jsem počítal zpaměti, jakmile se úkol přečetl, věděl jsem výsledek. Na gymnáziu to nadšení pro fyziku opadlo, ale zájem o poznání podstaty hmoty, času a prostoru zůstal. Myslel jsem, že věda mi na ty základní otázky pomůže odpovědět a přihlásil se na jadernou fyziku na ČVUT. Když jsem však poznal, jak je matematika – královna věd – omezená či vymezená několika axiómy, ztratila pro mě půvab – není všeobjímající, platí jen ve vymezeném rámci. Po roce jsem tedy studium ukončil, začal jsem pracovat v tehdy Československé televizi jako asistent filmového střihu a pak nastoupilo studium na FAMU.

Od roku 1989 jste na volné noze a natáčíte dokumenty o psychotronice, duši a energii. Jakou to mělo odezvu v tehdejší době, kdy se vyznávala beztřídní společnost, která se za pár let proměnila v tvrdý a bezohledný kapitalismus? Nenarážel jste na nezájem diváků, kin, televize, a kde bral podporu a prostředky pro natáčení?

Za socialismu se mi stalo, že jsem natočil film, o kterém nadřízení řekli, že by měl úspěch na festivalech, ale oni ho raději dají tzv. do trezoru. Témata, o kterých točím teď, se dřív oficiálně filmovat nedala.

Váš seriál Brána smrti měl 13 dílů a vysílala ho Česká televize. Měl prý velkou sledovanost, ale nadšení vedení ČT opadlo a další spolupráce se nekonala. Myslíte, že právě „někdo mocný“ to zatrhnul, aby náhodou statisíce lidí najednou nezačalo o tomto tématu přemýšlet, a když někdo přijde o strach, tak se hůře ovládá, což se někomu nehodilo do krámu?

Obecně platí, že kdo se bojí, se dobře ovládá. Jak tomu bylo v ČT, s tím nechci ztrácet čas. Když připravovala vysílání televize Nova na začátku své dráhy, obrátili se na mě se zájmem o spolupráci. Pak došli k tomu, že jsem spíš režisér pro ČT 2. A v ČT 2 asi došli k tomu, že už ani pro ně. Nestěžuji si, jen konstatuji.

Za socialismu se mi stalo, že jsem natočil film, o kterém nadřízení řekli, že by měl úspěch na festivalech, ale oni ho raději dají tzv. do trezoru

Vy jste přiznal, že jste hodně četl již ve svých 12 letech, ale byly to právě knihy o životě a smrti. Není to trochu divné u tak malého dítěte? A co jste četl, když v té době tuhého socialismu tady spíš byly Mayovky než cokoliv spirituálního?

Mayovky a Verneovky jsem četl také, ale měl jsem i zdroje literatury, která vyšla za první republiky a zabývala se spiritualitou. A byly k dispozici i tzv. samizdaty, ty se ale ke mně dostaly až později. Otázky smyslu našeho bytí mě provázejí odmalička. Proto jsem hledal odpovědi i v knihách.

Říkáte, že máme přímý vliv na to, v čem žijeme, každý utváří svoji realitu a je důležité se vnitřně osvobodit. Podařilo se vám to v době hluboké totality, a kdy jste přišel k tomuto poznání, které by jistě neradi slyšeli vládnoucí činitelé, ať komunistické nebo kapitalistické společnosti?

Poznání – poznávání je proces, neustálý proces. Řadu věcí jsem znal jako dítě, ale plné uvědomění si toho je právě ten proces, který běží stále. Důležité období bylo právě během studia na vysokých školách.

Každý za život dojde k nějakému poznání, nashromáždí informace, zkušenosti, vědomosti. Kam po smrti daného jedince přijdou? My máme představu, že někde v prostoru je nějaká „vesmírná knihovna“, kde se to všechno archivuje, ale jen někteří se na ní dokáží napojit a čerpat z ní, třeba jako Albert Einstein nebo Jan Amos Komenský, takže nejsou géniové, jen lidi se schopností se napojit. Jak to vidíte vy?

Nic se neztrácí a vše je přítomno ve věčném Teď. To je alespoň moje zkušenost. Schopnost napojení se je určitě rozhodující. V procesu poznání, jako ve všem, je ve hře mnoho úrovní, nedá se to zjednodušit.

V evropsko-americké kultuře se dle vás spiritualismus vytlačil ze zřejmých důvodů. Máte představu kdy a kým k tomu došlo? Není nám totiž jasné, kdy přišly k moci ty „temné síly“, které celý ten koloběh na světě řídí ve svůj prospěch?!

Jde o dlouhodobý proces, který se nyní vyhrocuje. Není nutné příliš analyzovat temnější stránky našeho života. Důležitější je napnout síly k pozitivní změně, zamyslet se nad tím, čím mohu přispět celku a udělat to. Možnosti máme všichni, a jestli se jich chopíme, svět se změní velmi rychle.

Témata, o kterých točím teď, se dřív oficiálně filmovat nedala

Když vás člověk poslouchá nebo čte vaše rozhovory, narazí tam na odborné výrazy jako Kykeon (halucinogenní nápoj), Šišinka mozková nebo Ayahuasca (látka používaná při šamanském obřadu, vyvolávající změnu vědomí). Jste přijímán odborníky z různých oborů bez problémů, nebo se vám někdy stalo, že vám přítomný MUDr. dal svoji vizitku a pozval vás k sobě na psychiatrii, protože se domníval, že máte začínající schizofrenii?

Co člověk, to názor. Teď se doba názorově hodně posunula k větší otevřenosti, ale už za socialismu jsem se setkával s odborníky na stejné vlně. Kdyby mě nějaký MUDr. chtěl poslat na psychiatrii, je to spíš jeho vizitka. Stále je tu mnoho odborníků, kteří svůj názor z principu měnit nechtějí nebo nesmějí.

Věnujete se hodně tématice smrti. Chodil jste třeba i do hospiců k umírajícím lidem, abyste zachytil ten přechod a filmoval jste nějakou senzorickou termo-kamerou, abyste zachytil, zda z mrtvého odejde jeho „duch“?

Podívejte se na film Tajemství smrti, tam je odpověď, která vznikala dlouhá léta. Zatím tu není kamera, která by natočila duši. Něco se zachytit dá, ale vyžaduje to specifické podmínky a okolnosti. Jenže v dnešní době, kdy AI vám udělá cokoli na počkání, s tím velkou díru u materialistických skeptiků stejně neuděláte.

V jednom rozhovoru jste říkal, že umírající člověk vidí svůj život očima blízkých, kteří s ním žili. Zní to zajímavě, pro mnohé to asi musí být hodně nepříjemný zážitek, ale naše otázka zní, jak jste k tomuto poznání přišel, je proto nějaký důkaz?

Jde o fenomén sdílené smrti, který je podrobněji představen ve zmíněném filmu. Zažili to tisíce lidí, lékaři, zdravotnický personál, pracovníci paliativní péče – někteří z nich po promítnutí filmu Tajemství smrti přišli za mnou a řekli mi, že vše je pravda, že to zažili a děkovali, že to zaznělo ve veřejném prostoru.

Důležitější je napnout síly k pozitivní změně, zamyslet se nad tím, čím mohu přispět celku a udělat to. Možnosti máme všichni, a jestli se jich chopíme, svět se změní velmi rychle

Japonci prý tvrdí, že smrt je vyvrcholením života. Myslíte, že člověk, který umírá na rakovinu pod morfiem napojen na různé hadičky by s nimi souhlasil?

Jak jsem napsal, co člověk, to názor. Smrtí těla se pro každého život v těle završí, vyvrcholí. Každý ale máme to vyvrcholení jiné.

Projekt o šamanismu natáčíte celých 12 let. Je to pro finanční náročnost projektu, nebo objevujete stále nové a nové kultury a místa, tak by to nebylo úplné? Někdy se slovo “šaman“ používá a používalo spíše v pejorativním výrazu. Už je to dneska jiné?

Ve hře je obojí. Řada slov má mnoho významů a konotací, zaleží na každém, jak s tím zachází, čemu rozumí. V připravovaném projektu by mělo jít o přirozenou nenáboženskou spiritualitu.

Stalo se vám, že třeba cestovatel Rudolf Švaříček vám zavolal, že jede k jednomu kmeni na Novou Guineu a zda byste nechtěl jet s ním a kmen a místní rituály poznat a natočit?

Stalo se to dvakrát. Poprvé jsem neměl dobrou předtuchu, podruhé jsem jel.

Jan Amos Komenský měl zajímavé myšlenky, podle kterých by lidé spolu mohli žít v klidu a míru, přesto, ani po 400 letech, se oficiálně neakceptovaly a lidé jako Alfred Strejček jeho dílo a myšlenku dál šíří po světě, kde si je obyčejní lidé zapisují. Proč někomu vadí žít v harmonii a míru, když plán, jao to udělat je známý a stačí jen ho dát do života?

Život je pojatý ve velkolepém rozmachu a protikladech – my ho poznáváme a v různých etapách života se ztotožňujeme s jeho různými aspekty – to je proces poznávání. Jsou ale světy, kde to vypadá víc podle Komenského.

Lepší časy snad přijdou brzy. Každý může té změně napomoci

Jak se vám líbil film Tajemství a smysl života od Petra Vachlera? Bral jste to jako konkurenci nebo jako další střípek do mozaiky poznání?

Pro mě není nic konkurencí, naopak jsem rád, když nejsem sám v tématech zabývajících se přesahem, spiritualitou. Jsem rád i za Petrův film a jeho vložené úsilí je ve filmu vidět, má svoji cenu a význam.

Máte zajímavou teorii „Sté opice“, která říká, že pokud se změní určité kritické množství lidí, změní se všichni. Myslíte, že to lidé stihnou, než nás totálně pohltí umělá inteligence a všechno bude kontrolované a kontrolovatelné?

No, není to moje teorie, je to dokonce prokázaný fenomén. Jsem optimista, očekávám blízkou pozitivní změnu, mnohé už je zjevné, ale je to na lidech.

Vyslovil jste hezkou větu, se kterou souhlasíme. Naše civilizace nabrala podivný směr, a pokud nedojde k nějaké transformaci, tak tady končíme. Myslíte tím především systém hodnot, který lidé nyní uznávají, styl pohodlného života bez špetky vlastní kreativity, sociální izolacionalismus a předávání myšlení a práce umělé inteligence nebo hlavně ekologické dopady na planetu?

Nejen to. Když jsem se zeptal himálajských orákul (Orákula je věštec nebo věštkyně, kteří se v transu účastní divokého buddhistického rituálu-pozn. a), o kterých mimochodem dokončuji nový film – Pomoc neviditelných, jak vidí současný neutěšený svět, řekla mi, že je to výzva především pro západní euroamerický svět, který je až příliš zahleděn v materiálních hodnotách a ve svých zájmech a že je třeba se otevřít vnímání celku – nejsem tu sám se svými zájmy, ale jdeme všichni společně cestou v proudu života, v proudu bezpočtu bytostí, které také chtějí být šťastné a dosáhnout naplnění – a v tom si máme pomáhat, být empatičtí, ohleduplní. Jak mi řekl tibetský státní věštec – nejvýznamnější orákulum – mír je v naší mysli, když zkrotíme naši mysl, omezíme svůj egoismus a rozvineme altruismus, bude mír ve světě.

Líbí se nám, jak jste popsal život, že je to jako lunapark, někdo chce jít na kolotoč jiný na jízdu hrůzy a není recept na to, co je správné a co není. Jak se vám žije ve společnosti a době, kde vlastní názor se už bere jako xenofobie a rasismus, a „politicky korektní“ určují, co je správné a co není a snaží se i tak přepisovat historii, bourat sochy atd?

Všeho dočasu. Orákula mi také řekla, že toto je zlá doba, kterou se nesmíme nechat strhnout, je třeba vydržet, nepodlehnout. Lepší časy snad přijdou brzy. Každý může té změně napomoci.

Staří Slované prý neměli žádná přikázání, hlavním kritériem byla láska. Když člověk žije v lásce, tak ví, co má dělat, čím by ublížil druhému, a tak to nedělá. To je moc hezký návod na klidný život, škoda že se nevydává u každé pokladny v každém obchodě. Tu myšlenku zahubili kněží, kteří věděli, jak je pro ně nebezpečná? Jak jste k tomu poznání přišel?

Vyprávěli mi o tom kdysi zástupci staroslovanské předkřesťanské víry na Sibiři. Do odlehlých sibiřských oblastí prý dorazilo křesťanství teprve asi před 150 lety. Náboženství se svými dogmaty a přikázáními je bezesporu součástí mocenské struktury. Kde je otevřenost, láska a svoboda, tam je i rozlet lidského ducha.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Viliama Poltikoviče, YouTube