Narodila se 13.9.1944. Její matka utekla z Paříže a přidala se k britským expedičním sborům, které prchaly přes kanál La Manche po porážce Francie. V Británii se vdala za lékaře. Dcera díky ní uměla plynně francouzsky, což ji v pozdějších letech velmi pomohlo a díky tomu hodně točila v Evropě. Vystudovala Francouzské lyceum v Londýně a intenzivně se věnovala baletu.

Před kamerou se poprvé objevila ve svých 19 letech ve filmu Richarda Lestera The Knack…… and How to Get It. Ale v titulcích se objevila následující rok pod vedením Romana Polanskiho ve filmu Cul-de-sac. Do paměti diváků na celém světě se zapsala rolí ve filmu The Detective, kde sekundovala slavnému Franku Sinatrovi. Poté již následoval jeden úspěch za druhým. Ať to byl Bullit (Bullitův případ), Airport (Letiště), Day for Night (Americká noc) nebo Le Magnifique (Muž z Acapulca), The Deep (Hlubina), které se v době normalizace promítaly i u nás. Než přišel rok 1978, z mladé Angličanky již byla uznávaná světová hvězda a role ji nabízeli jak nezávislí režiséři evropských filmů, tak legendy Hollywoodu.

Jaké máte vzpomínky na dětství v poválečné Anglii?

S rodiči jsme bydleli v malé vesnici, v domě s doškovou střechou, a protože to byl nízký domek a měl dřevěnou střechu, tak tam byla skvělá akustika. Maminka pouštěla desky, takže se domem linula krásná vážná hudba, kterou mě naučila poslouchat a já začala snít o baletu. S maminčinou podporou jsem ho začala studovat, ale nebyla jsem moc dobrá a neměla na to figuru. Byla jsem tím přesto posedlá, a když jsem v posteli zavřela oči, tak ze mě byl skvělý choreograf. Kromě hudby jsme měli doma spousty knížek, jinak nic. Tatínek se rozhodl koupit televizi, až když mi bylo 18 let, v roce 1962.

A chodila jste do kina?

Ne, viděla jsem tak akorát Sněhurku, a to byl do mých 15 let jeden z mála filmů, které jsem viděla. Rodiče se každý čtvrtek hezky oblékli, maminka si vzala boty na podpatku a sváteční šaty a vyrazili do kina na zahraniční film. Když se mi blížilo 16, zeptali se mě, zda bych s nimi chtěla jít také, tak jsem šla a několik filmů zhlédla. Vše se změnilo, když jsem studovala na Francouzském Lyceu v Londýně, kde jsem vždycky v úterý šla za školu a vydala se do kina, kde jsem viděla spoustu italských a francouzských filmů, a pak ty filmy Nové vlny. Viděla jsem díla od Pasoliniho, Bergmanna, Viscontiho, Felliniho, pak Chabrola a Truffauta. Často jsem je nechápala a nerozuměla tomu. Když mi bylo 18, mamince diagnostikovali roztroušenou sklerózu a já jsem se ujala spousty jejich povinností. Pak se naši rozvedli a o maminku jsem se starala já s bratrem. Musela jsem hodně rychle dospět a starat se o domácnost.

Vaše první opravdová role přišla ve filmu Romana Polanskiho Cul-de-sac. Jaké to bylo pro 22letou krásku být najednou na place před kamerou, bez větších zkušeností?

S Romanem Polanskim to nebylo snadné. Já jsem byla odmalička plachá a bylo pro mě velmi obtížné s ním zahájit konverzaci. Měl kolem sebe takovou zvláštní auru autority a poezie zároveň. Měla jsem před ním velký respekt a obdivovala jsem ho, a když jsem měla pocit, že se mi nedaří dělat to, co po mě chce, tak jsem byla ve stresu. Ale pak jsme si k sobě našli cestičku a poznala jsem i jeho ženu Sharon Tate. Byla jsem u nich v domě se stejnými lidmi, které tam potom o týden později zavraždili. Zjistila jsem, že v mnoha směrech jsme si podobní a máme k sobě blízko a beru ho jako špičkového filmaře. Bohužel, lidé ho prokleli, a mnozí z něj udělali démona, myslím, že si hodně v životě vytrpěl a nikdo mu nehodlá odpustit. Mám z toho všeho dost divný pocit.

Pak přišel další film Two for the Road, kde jste hrála vedle slavné Audrey Hepburnové, že?

Ano, ty bylo prima natáčení a tam jsem také získala jednu dobrou zkušenost. Když byla pauza na oběd, na stole byla spousta jídla, vína a Pernodu. Já nevěděla, co to je, tak jsem si dala pár skleniček a pak se šlo natáčet. A když to takhle šlo pár dnů, tak mi někdo řekl, že jsem lepší herečka po obědě než před ním. Zjistila jsem, že alkohol ve mně uvolnit stres a byla jsem víc v pohodě, protože jsem byla extrémně plachá. Pak jsem si ale uvědomila, že takhle to dál nejde a musím najít jinou cestu, jak se hodit do klidu. Když se dívám zpátky, poznala jsem spoustu lidí, kteří používali alkohol na uvolnění stresu a skončilo to s nimi špatně.

Jak jste se vlastně dostala do Hollywoodu?

Díky tolik potřebnému štěstí, řekla bych. Ve zmiňovaném filmu Two for the Road mě viděl šéf studia 20th Century Fox Darryl F. Zanick a pozval mě na zkoušky. Bylo mi 23, maminka mě posadila do letadla a já letěla sama do úplně nového světa. Nevěděla jsem, co mám čekat. Nejdříve mě poslali s Jamesem Brolinem do Jižní Afriky natáčet film Pick Up on South Street a pak přišel The Sweet Ride.

Pak mně studio nabídlo smlouvu na sedm let, ale odmítla jsem to, protože jsem nechtěla, aby mě někdo vlastnil, chtěla jsem být pořád svobodný člověk, ne něčí majetek

Další roli jste dostala hned vedle slavného Franka Sinatry ve filmu The Detective (Detektiv). Jak se k Vám – začátečnici - choval?

Nahradila jsem Miu Farrowovou, se kterou se tehdy Frank rozcházel, takže se mi dostalo velké mediální pozornosti, ale Frank byl senzační a chránil mě před tím a často odbýval novináře s tím, aby mě nechali na pokoji. Přiznám se, nikdy jsem nepřišla na to, jak jsem se dostala od nuly až k hvězdným výšinám Sinatry.

Pak mě studio nabídlo smlouvu na sedm let, ale odmítla jsem to, protože jsem nechtěla, aby mě někdo vlastnil, chtěla jsem být pořád svobodný člověk, ne něčí majetek. Takže přišly s novou nabídkou na deset filmů za sedm let, což znamenalo, že jsem mohla točit i s jinými lidmi. A perfektně to fungovalo a studio už mě do ničeho netlačilo.

Pak přišel Bullit (Bullitův případ), který se stal ikonou hlavně kvůli automobilové honičce Steve McQueena. Jaký to byl člověk? Je pravda, že byl hodně egocentrický?

Myslím, že moje role nebyla pro film nijak podstatná, a kdybych tam nehrála, moc velký rozdíl by to nebyl. Bylo to hlavně o Stevovi a jeho postavě osamělého policisty. Myslím, že kdyby se to točilo dnes, musely by tam být lepší a delší dialogy, aby moje role získala větší váhu. Ale ve filmu to vyhovovalo málomluvné postavě, kterou Steve hrál. Představoval uzavřeného poldu a takový byl i na place. V té době byl na vrcholu slávy, přijel na natáčení na motorce, udělal svoje a zase odjel. Neměl rád, když za ním někdo chodil, nebyl to žádný narcista, měl zvláštní charisma a byl to přitažlivý chlap.

Uvažovala jste někdy o režisérské židli?

Ano, párkrát jsem o tom uvažovala, ale pak jsem přišla na to, že zatímco jedna moje půlka umí dávat dobře instrukce, ta druhá půlka to nemá ráda, protože si myslí, že by mohly na povrch vyplout nějaké špatné věci a mohla bych se stát velmi panovačnou. Chtěla bych režírovat herce při každém detailu, a to by jim asi lezlo na nervy. A já věřím, že některé věci se prostě musí nechat plynout a počkat, až k nim dojde. Mám s režiséry rozdílné zkušenosti, Claude Chabrol nikdy nezkoušel, jen řekl herci stoupni si sem, jdi tam a tohle zvedni. Bylo to všechno velmi mechanické. Na druhou stranu třeba John Huston nechal herce dělat skoro to, co chtěli sami. Někdy dokonce i z placu odešel, jako by ho to nezajímalo a nechal nám volnost. Ale všichni režiséři, se kterými jsem pracovala, byli autoritativní totalitáři.

Některé herečky si stěžují, že pro ně nejsou role v pozdějším věku, jak jste na tom Vy?

Aby člověk dostal roli, musí být stále vidět, což s sebou může přinést i věci z druhé strany. Takže se někdy divím, že jsem pořád tady jako docela zdravý člověk a všechno jsem to přežila. Někdy dostávám nabídky, které odmítnu, protože jsem podobné věci již dělala v minulosti. Snažím se nacházet nové věci a role a překvapit jimi diváky, ale ty většinou nejsou ve velkých projektech. Hodně jsem točila v Americe, ale pak jsem hledala hlubší, intimnější filmy a ty se točily v Evropě. Tím jsem se stala mnohem lepší herečkou, která uměla zahrát cokoliv v čemkoliv. Vždycky jsem si říkala, co je pro mě nejlepší, kde dostanu nějakou dobrou práci? A tak se moje schopnosti, a i možnosti zvětšovaly. Záleží to na každém, co chce dělat.

Velká část filmového průmyslu je velice komerční a dělá filmy vyloženě pro peníze

Moc často jste nehrála ve vyloženě komerčních filmech nebo v blockbusterech, to jste dělala vědomě?

Velká část filmového průmyslu je velice komerční a dělá filmy vyloženě pro peníze. Ale myslím si, že většina herců a režisérů takto neuvažuje a chtějí jen odevzdat co nejlepší výkon a natočit dobrý film. Pak to vezmou do rukou distributoři a je z toho komerce. Přiznám se, že si nevzpomínám, že bych někdy natáčela film a moje hlavní myšlenka by byla Tohle vydělá spoustu peněz.

Jezdíte ráda na festivaly a propagujete filmy?

Ráda se na filmy dívám, ale pokud se uvádí na festivalech nějaký můj film, tak pořád jen chodím po tiskovkách a odpovídám na dotazy. Občas mě někam pozvou, dají mi nějakou cenu, ale ty neznamenají ve skutečnosti vůbec nic, jenom to, že chtějí, abych přijela zdarma. Je to sice hezké, ale to je tak všechno. Daleko víc pro mě znamená, povídal si s filmaři o práci.

Udělování Oscarů je teď čím dál víc o genderové vyváženosti. Jak se díváte na fakt, že by se měly zrušit kategorie herec/ herečka a sloučit se do jedné?

Nějak tomu nerozumím a nesouhlasím s tím vším humbukem, který se kolem toho děje. Hledání vhodného představitele není politická věc, hledáte nejlepšího herce pro danou roli. Nemusíte být Ital, abyste hrál Itala. Proč? Jsem pro to, aby kamerové zkoušky byly férové a otevřené všem, ale je podle mě blbost, že chcete natočit film s někým, ale musíte najmout někoho jiného, protože to určují nějaká pravidla. Myslím, že to otráví hodně lidí.

Jste ve filmovém průmyslu skoro šedesát let. Co byste poradila mladým adeptům o hereckou profesi?

Učte se jazyky, tak získáte víc příležitostí pro práci. Když sedíte na place a čekáte na záběr, čtete noviny, jako herec reprezentujete určitý svět a musíte vědět, co se v něm děje, protože komunikujete s médii a diváky. Musíte přinést do svého života elementy, které vás obohatí a které vás nasměrují, kudy máte jít, a to nejen v práci, ale i v obyčejném životě.

Foto, s díky: Jacqueline Bisset, IMDb