Rudi Dolezal je typicky české jméno. Máte nějaké naše předky?

Samozřejmě že mám, ale česky neznám ani slovo. Můj pradědeček pocházel z Brna. Je zajímavé, že se na to ptáte, protože momentálně připravuji pro příští rok dokument o mých kořenech v České republice. Potřebuji se s pomocí internetu a různých programů dopátrat nějakých informací o mých předcích, odkud pocházeli, kde bydleli, do jakého kostela chodili atd. Všichni mužští příslušníci mého rodu se jmenovali Rudolf Doležal a sahá to pět generací dozadu. Prapraprapradědeček pracoval na královském dvoře v době, kdy jste ještě patřili k rakouské monarchii. Znám ten příběh jen z vyprávění mé maminky a babičky a byl jsem v Brně zatím jen jednou. Ale rád bych se tam na podzim roku 2023 vypravil se svými syny Rudolfem (jak jinak, ha ha), kterému je 19 a Benjaminem, kterému je 16, a zjistil, odkud vlastně náš rod pochází.

Proslavil jste se jako filmový režisér videoklipů a hudebních dokumentů. Bylo to něco, o čem jste snil již jako dítě?

To určitě ne. Jako školák jsem byl dobrý ve sportu, skvěle jsem běhal, skákal do výšky, a dokonce byl atletickým mistrem Vídně. Také jsem dobře hrál fotbal a basketbal. A kromě toho jsem uměl hrát i na kytaru a hrál jsem i amatérské divadlo, takže jsem byl kluk mnoha zájmů, žádný líný školák. Když jsem opouštěl gymnázium a měl napsat, jakou vysokou školu bych chtěl studovat, ani jsem nevěděl, protože jsem chtěl dělat tolik věcí najednou. Ale filmový režisér, to mě nikdy nenapadlo. Takže určitě to žádný dětský sen nebyl, to vím jistě, spíš náhoda.

Nebyl to můj dětský sen být filmovým režisérem

Jak to?

No, jak určitě víte, Vídeň vždycky byla městem kultury, ať to byla hudba nebo divadlo. A já jsem samozřejmě tyto akce navštěvoval a měl je rád. Často to byly tematicky zaměřené týdenní akce a konaly se ve staré, krásné budově, a v roce 1976, to mi bylo 18, a radní prohlásili, že se budova zbourá a bude tam nákupní středisko. To se nás kultury milovných studentů dotklo a nechtěli jsme, aby k tomu došlo, takže po posledním koncertě jsme budovu obsadili a neopustili ji po dobu 5 měsíců. Po tu domu jsme obcházeli různá divadla a spolky. A sháněli podpisy na petici proti zbourání. Stotisíce obyvatel Vídně se k nám přidalo a podporovali náš projekt. Byla to taková evropská hippies revolta, jaká se děla v USA v 60. letech. Rakouská televize nás ignorovala a nevěnovala nám pozornost. Ale byl tu jeden kanál pro mladé, pouze jeden, který se o nás zajímal, a protože já jsem byl mluvčí celé akce, často jsem s nimi dělal rozhovor. A když to pak skončilo, tak se mě zeptali, zda bych pro ně nechtěl pracoval a já, čerstvý absolvent bez představ, čím bych chtěl být, jsem se dostal k natáčení pro televizi. A tak se ze mě stal režisér. Byl jsem první v TV, kdo nosil dlouhé vlasy a byl z toho skandál, ale protože to byl program pro mládež, tak mi to prošlo, protože to k tomu tak nějak patřilo. No a díky této práci jsem se potkal a poznal s lidmi jako byl Frank Zappa, a pak se to začalo nabalovat.

Nejvíce jste spojován s Queen a s Freddie Mercurym, který se postupně stal Vaším blízkým přítelem. Kdy jste se k filmování Queen dostal, a klapalo to mezi Vámi od samého začátku?

Začátky byly těžké. Začal jsem je filmovat někdy ke konci 70. let, a to už byli velké hvězdy. Já byl nováček v branži, takže třeba když měli koncert ve Vídni, tedy na mém domácím hřišti, tak jsem směl natočit dvě písničky, ale rozhovor mi nedali. Ten jsem musel vyžebrat na jejich nahrávací firmě a pak to slepit dohromady. Osobně jsme se potkali až o mnoho let později, myslím někdy v roce 1984. To už jsem byl známý, protože v Rakousku byl jen jediný kanál a já se svým týmem byl jediný, co něco dělal pro mladé lidi a dělal do hudby. I moje tvář byla známá, protože jsem byl často na obrazovce a měl dlouhé vlasy. A tak jsem přišel s nápadem, dělat do programu rozhovory se zpěváky pop music, kteří měli ve Vídni koncert. Nikdo to tehdy nedělal a nikdo to tehdy dělat ani nechtěl a nemínil, a dokonce si ze mě dělali legraci, když jsem jim říkal, že bych chtěl dělat rozhovor s Jaggerem nebo Mercurym. Takže navzdory celkovému odmítaní jsem s tím začal. Byl jsem takový průkopník toho směru, a hlavně mě to hodně bavilo. Mluvíme o Rakousku poloviny 80. let…

Tehdy nikdo nedělal rozhovory se zpěváky a já s tím začal jako první navzdory odmítání

A tak jste se tedy propracoval k Freddiemu?

Ano, krok po kroku. Stal jsem se díky tomu známým, a to mi postupně otvíralo různé dveře, a tak Den D přišel v Mnichově, kam jsme jeli tři: kameraman, zvukař a já. Byl jsem velmi nervózní, protože bylo známé, že Freddie nenávidí novináře, nerad dává rozhovory a dokáže být náladový, jako každá hvězda. Já jsem se vždycky upřímně zajímal o hudebníky a o jejich historii, takže bylo vidět, že nejsem ten obvyklý reportér, který položí dvě stupidní otázky a druhý den točí něco jiného. Nevím, co se stalo, ale od prvního okamžiku mezi námi vzniklo nějaké pouto, měl jsem pocit, že prostě funguje nějaká chemie. Byl jsem tak v ráži a drzý, že jsem mu dal svoje číslo a řekl mu, že kdyby chtěli natočit dobrý videoklip, ať mi dá vědět. Já jsem to spíš tehdy myslel jako vtip, ale vždycky jsem věřil ve svoji práci a věděl, co mohu nabídnout. Nějak jsem měl pocit, že to ode mě nevezme jako troufalost a drzost, ale nebyl jsem vtíravý a Freddie se dost otevřel a rozhovor šel hezky, žádná strojenost či nucenost. No, a po pár měsících se mi skutečně ozval jejich manažer s požadavkem, abych přijel do Mnichova, že by se mnou chtěli točit. No, a tak to začalo. Já jim poslal svůj krátký film, aby věděli, jakým stylem točím, jim se to líbilo a tím začala naše spolupráce. První klip se jmenoval One Vision. Nakonec z toho bylo 32 společných videí, víc, než s nimi natočil kdokoliv jiný.

Musel jste mít rád umělce, jehož klip jste točil, i jako člověka, nebo jste byl profesionál bez emocí a byl schopen natočit ceny sbírající klip pro někoho, koho jste nesnášel a jehož hudbu jste neměl rád?

(Smích). Vždycky jsem pracoval a pracuji jen s lidmi, které mám rád a jejichž hudbu mám rád. Pokud se podíváte na moje klipy třeba s Freddiem a Queen, tak uvidíte, že v nich je hodně emocí. A pokud se podíváte na oceněný dokument Freddie Mercury: Nevýslovný příběh, tak tam najdete spoustu emocí, protože to je můj styl, a tak jsem vždycky pracoval. Pokud bych jeho hudbu neměl rád a dal mi milión dolarů, abych s ním natočil klip, tak bych to neudělal.

Vždycky jsem pracoval a pracuji jen s lidmi, které mám rád a jejichž hudbu mám rád

Aha, a jak to ve Vaší branži funguje? Řekněme, že The Rolling Stones Vám zavolají, že chtějí, abyste s nimi natočil video a mají na to milión dolarů, takže Vy musíte zajistit lokace, kostýmy a štáb, pak jim přednesete nápad a oni řeknou ANO nebo NE?

No, takhle už to nefunguje, zvláště ne v současné době. Fungovalo to tak, že mi Mick Jagger, Brian, Freddie nebo Jim Beam zavolali rovnou a dohodli jsme se. Dneska je v tom zapojena spousta lidí, ředitelů a agentur. Hudební svět se velice změnil od dob, kdy jsem tam já začínal před 40 lety.

Z technického hlediska, je točení hudebních klipů a dokumentů jiné, než točení hraných filmů? A musíte mít speciální přípravu nebo vzdělání?

Co se techniky týče, používáte stejné kamery, světla a střih, ale abyste mohl točit hudební klipy nebo dokumenty, musíte být, jak já rád říkám, poloviční muzikant. Střih je velice důležitý, takže pokud to hudebně necítíte, kde by se měl provést, tak to může zkazit celé dílo.

Když děláte hudební klip, musíte mít napsaný scénář, nebo je to jen věc choreografie?

Nejdříve máte nějaký nápad. S Freddiem to byl takový ping-pong, kdy jedna myšlenka vedla k další myšlence, a tak se to vyvíjelo a posouvalo dál. Pak jsme si udělali velice pečlivý story board a spolu s Freddiem jsme napsali scénář.

Kdo je boss? Režisér nebo umělec, který to celé platí?

Režisér musí být vždycky šéfem. Samozřejmě, že s umělcem o celé věci diskutuje, ale to se dělá celé před natáčením, takže na place už se o ničem nediskutuje, tam se jen pracuje. Ty diskuze patří do před-produkčních prací, takže třeba u kapely Queen, když jsme se na něčem s Freddiem dohodli, a Brian May nebo Roger Taylor a tom nevěděli a nelíbilo se jim to, tak se k tomu mohli vyjádřit a probrali jsme to. Pak se udělal story board, podle něj se spočítal rozpočet, takže na vlastní natáčení už bylo všechno vyjasněné.

Mohl jste se odvážit třeba změnit kompletně umělcův vlastní nápad, pokud jste mu ukázal, že ten Váš by byl lepší a celé věci by prospěl mnohem více?

Musíte si uvědomit, že jakmile začnete s někým pracovat, zvláště na hudebním klipu, jste všichni na jedné lodi. Takže společně vyhráváte a společně prohráváte, a pokud máte velice rozdílné názory, není to moc dobré pro natáčení hudebního klipu. Pokud umělec má lepší nápad než já a prospěje to věci, tak samozřejmě na to přistoupím. Lepší varianta vyhrává. Proto jsem točil s Freddiem všechna videa, protože tam to fungovalo tak, že jsme se jeden na druhého podívali a už jsme věděli, co kdo řekne. Znali a rozuměli jsme si perfektně v pracovním vztahu, takže nebylo třeba moc mluvit, stačil pohled a bylo nám jasné, zda je to dobré nebo je potřeba přidat. Takže tohle je podle mě nejlepší konstalace, pokud jsou režisér a umělec na sebe napojeni, a mají stejné cítění a znají způsob svého myšlení, tak se to spojí v jednu myšlenku. Možná i proto se naše první společné video jmenovalo One vision. Měl jsem tu čest a možnost pracoval s Michaelem Jacksonem, Lionelem Ritchiem, Whitney Houston, The Rolling Stones, ale s Freddiem to bylo něco speciálního, protože ten náš myšlenkový ping-pong fungoval geniálně a byla to taková pohoda. Myslím, že Freddie a já jsme si byli v tomto ohledu souzeni, věřím, že věci se dějí z nějakého důvodu a pro mě bylo velké privilegium pracovat s ním a bral jsem ho jako svého mentora.

Jste na jedné lodi a buď společně vyhráváte nebo prohráváte

Pracoval jste převážně na hudebních dokumentech a videoklipech. To byla taky náhoda, nebo přirozený vývoj, takže hraný film Vás ani nelákal?

Myslím, že to byl ten přirozený vývoj, protože již od 9 let jsem trénoval 5 hodin denně na klasickou kytaru, znal a uměl číst noty a hrál jsem opravdu dobře. A protože jsem tedy sám muzikant a měl jsem dobře vyvinutý cit pro hudbu, uměl jsem ty hudební snímky tak nějak lépe zpracovat a sestříhat. Lépe než jiní režiséři, kteří hudbu sami neuměli. Ale, nemyslete si, že jsem nic jiného nenatočil. Vlastně jsem začínal nejdříve s filmy o sociálních tématech a můj úplně první film byl o mladých lidech závislých na heroinu. Také jsem točil snímky o umění a o mnoho let později, na počátku tisíciletí, jsem měl točit hraný film o rakouském zpěvákovi Falcovi. Už to bylo dobře rozjeté, ale pak se vyměnili ředitelé ve firmě, která z velké části film financovala a ten nový chtěl, aby to točil někdo jiný než já, což mě samozřejmě mrzelo. Ale rád filmuji i sociální témata, natáčel jsem o uprchlících pro OSN, pomáhal jsem Stingovi s jeho projektem o deštných pralesích a natočil o tom film atd. Ale samozřejmě takováto témata nejsou tak sledovaná a populární jako hudební dokumenty nebo klipy, takže mě lidé dávají do souvislosti především s nimi.

Kdybyste mohl, chtěl byste být Freddie Mercurym na jeden den a užívat si jeho popularity a obdivu fanoušků a slávy?

(Smích) Moje odpověď je NE. Člověk musí mít vůli a talent, a to není jen o tom, že se postaví na pódium. Byl tady jen jeden Freddie Mercury, a nikdo takový nebyl před ním a nebude ani po něm. Když byste viděl záběry ze slavného koncertu ve Wembley, kde mu celý stadion ležel u nohou a zobal z ruky, tak když Freddie odešel z pódia mimo zraky lidí, tak se fyzicky zmenšil o několik centimetrů a byl zase ve své skromné ulitě. Ale, na pódiu opravdu vyrostl a dal do toho celou svoji energii. To se hned tak někomu nepovede.

Freddie Mercury byl jenom jeden a nikdo takový nebyl ani před ním a ani po něm

Proč se podle Vás stal tak celosvětově populárním umělcem? Co na něm bylo tak speciálního, co nikdo jiný neměl?

Měl svoje nezaměnitelné kouzlo. Když byl na pódiu, a je jedno jestli to byl velký stadión pro 65 000 lidí nebo malý klub pro 100 lidí, přesně věděl, jak si získat publikum na svoji stranu. Byl velice talentovaný a v neposlední řadě měl úžasný hlasový rozsah. Také jsem produkoval dokument na památku Freddieho, kde vystupovali skvělí zpěváci jako Robert Plant, Elton John, Guns´n´Roses, Liza Minelli, David Bowie a další a mnoho z nich muselo jít hlasově o mnoho níž, protože ty vysoké party prostě nebyli schopni zazpívat. Freddie byl nejen vynikající a talentovaný zpěvák a hudebník, ale také hodně věděl o filmu, umění a fotografii a byl to velice zajímavý člověk. A kromě toho že měl všechny tyhle vlastnosti, tak velice tvrdě pracoval.

Pracoval jste s mnoha světovými umělci. Řekněte, musí brát drogy a pít alkohol, aby vydrželi ten stres, zájem a zápřah, nebo to berou proto, že je to dělá nedotknutelnými a nezničitelnými?

Ne, ten problém je někde jinde. Mně nabídnul drogy poprvé Keith Richard. Byli jsme v šatně The Rolling Stones, je tam Mick Jagger, všude plno hezkých holek, a Keith udělal lajnu kokainu a řekl mi, zda si taky dám. Co jsem mu měl říct? Nemyslím, si, že ten tlak je důvodem, proč umělci berou drogy. Myslím, že daná osobnost musí být náchylná k nějaké závislosti a pak je tu také věc, kterou si s sebou táhne ze své minulosti či dětství, která ji pronásleduje a chce je jí zbavit nebo ji utéct. Nebo to také může být pocit zranitelnosti a bezbrannosti. Často mají pocit, že nejsou dost dobří a jejich slavné dny brzo skončí, a tak berou drogy, protože chtějí být lepší osobností. Drogy ale nejsou řešení.

Bude Vám 65 let. Jste žádaný a špičkový umělec, dá se z toho vlaku vystoupit nebo ubrat?

Já jsem ubral v době, kdy mě moje partnerka a matka mých dětí opustila a já se musel sám starat o syny 3 a 6 let. Dělal jsem jim matku a otce zároveň, vařil a vozil je do školy a do toho měl produkční firmu v Rakousku a v Americe, a spoustu projektů. Takže jsem na deset let vypustil mezinárodní kariéru, pracovala jen v Americe a točil jeden projekt ročně, což není moc. Ale moji synové pro mě byli a jsou tou nejdůležitější věcí na světě a nelituji ani vteřiny, kterou jsem jim věnoval na úkor kariéry. Zvládnul jsem to, ale bylo to těžké. Teď mi dělá ten starší syn asistenta.

V posledních letech jste také hodně aktivní spisovatel, je to další stupínek na Vaší umělecké kariéře?

Všechno má tak nějak ten svůj čas a mě v posledních letech psaní hrozně baví a nabíjí mě. Napsal jsem několik knih o rakouské populární hudbě a o Falcovi, ale pak jsem napsal o Freddie Mercurym My friend Freddie a chystal se s ní objet svět, ale přišel Covid, který mé plány zhatil. Psaní je pro mě úleva, protože si to užívám a jsem svobodný jako na začátku své filmové kariéry. Nic k tomu nepotřebuji, nikdo nade mnou nestojí a nemám stres. Když jsem se vypracoval na kvalitního režiséra videoklipů, každý ode mě očekávat to nejlepší a vždycky tu byl rozpočet, do kterého jsem se musel vejít a bylo kolem mě spousta lidí. Už mě to začalo frustrovat. Psaní mně dalo ztracenou uměleckou svobodu. Když jsem byl 24 hodin ve filmové branži, přišel jsem o soukromí a neměl čas na své malé syny, a také často musel točit jiné věci, než které bych sám chtěl.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: z archivu Rudi Dolezala