Proč jste si vybrala fotografování jako svoji práci? Ráda jste se dívala na okolní svět přes objektiv nebo jste cítila, že vidíte něco, co ostatní ne?

Vidím, že jste se na mě připravil, což je skvělý. Během těch let, co jsem se učila fotografovat, jsme zjistila, že foťák mi dovoluje dělat věci, které miluji. Myslím tím třeba návštěvu zajímavých míst v různých zemích, protože s foťákem na krku jako bych měla automaticky propustku se někam dostat. Já se neskrývám za kameru, ale je to jako vozidlo, které se dostává na místa dříve než já, klestí mi cestu, otvírá dveře.

Dělala jste pro obživu něco jiného, a to se Vám nelíbilo, takže jste si vzala kameru a začala dělat fotky nebo jste to šla studovat?

Ha, ha, ano, dělala jsem před focením dlouho něco, co mě živilo tradičním způsobem, protože pro mě tehdy peníze znamenaly svobodu. Pracovala jsem v investicích a dělala analýzy a výzkumy pro různé firmy a bylo to hrozný, děsná pakárna. Když jsem šla ve svém kostýmu z práce a viděla kolem sebe lidi v tričku a džínách, skoro jsem jim záviděla, jak svobodně vypadají. Když jsem se v práci podívala kolem sebe na lidi z vyšších pozic, vypadali velice nespokojeně a nešťastně. Takže jsem se rozhodla, že tohle není nic pro mě, ušetřila si peníze, dala výpověď a zapsala se na uměleckou školu, což bylo skvělé, protože jsem dělala to, co mě bavilo. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala. Když jsem opustila po absolvování školu, zjistila jsem, jak dělal umění a zaplatit tím i své účty. Z předchozí profese jsem měla určité zkušenosti, ale neměla jsem chuť je dál rozvíjet, takže jsem začala žít tak, že jsem přijala krátkodobou práci, vydělala peníze, dala výpověď, odjela fotit na druhý konec světa, a když mně peníze došly, zase jsem vzala nějakou pitomou krátkodobou práci. A takto jsem přišla do bodu, kdy umění převzalo moc a já se stala velmi šťastným člověkem.

Když jste umělecká fotografka a děláte například fotky lidí na ulicích, měla byste k tomu mít jejich písemný souhlas? Jak to děláte v případě neznámých lidí a bezdomovců, aby Vás pak nemohli žalovat?

Podle mého názoru, by souhlas těch lidí být měl, ale vím, že ho spousta lidí nemá, protože dneska, kdy má každý foťák v mobilu a fotí kde co, se to tak nebere, jak tomu bylo před lety a myslím, že se na to ani nijak moc nehraje. Ale nikdy nevíte, kde ta fotka skončí. Hodně jsem fotila v Severní Indii, a pak mi došlo, že tím, že fotím tváře lidí a oni o tom nevědí, jako bych kradla něco, co mi nepatří. Když dělám fotky a nějaký člověk je na ni ústředním motivem a je rozpoznatelný, musím mít jejich souhlas. Ale už je to dlouho, co jsem takhle fotila a nejsem pouliční fotograf, takže se mě to už teď moc netýká.

Zaměřila jste se na něco konkrétního, třeba domy, příroda, zvířata, tváře lidí, válka nebo fotokoláže nebo jste fotila cokoliv a pak si s tím hrála na PC a něco uměleckého z toho vytvořila?

První deset let jsem fotila životní prostředí, a když jsem se naučila své profesi a cítila se v ní pohodlně, začala jsem fotit lidi a jejich tváře.

Momentálně je konverzace o tom, kdo vede dialog a riskujeme svět, kde si jednotlivci nebudou moci říkat co chtějí a co cítí. Někdy před rokem se jedna americká lyžařka na mistrovství světa rozčilovala, že měli čeští časoměřiči na zdi kalendář nahých žen a dělala kolem toho hodně dusno. Jak se díváte na tyhle hyperkorektní aktivistky, vždyť spousta žen se za peníze nechá fotit na kalendáře a do časopisů a někdy to není špatný pohled?

No páni, to je otázka! Já ten případ neznám, takže podle toho, co říkáte, soudím, že se ji to nelíbilo a že vyrůstala ve světě, kde to je normální a už nechtěla mlčet. Ale cítím, že se mě spíš ptáte na ovzduší, ve kterém teď žijeme, a co se hyperkorektních aktivistek týče, myslím, že opravdu to už někdy zachází příliš daleko do extrémů. Je již někdy těžké rozlišit hyperkorektní politický aktivismus a snahu o rovnost, protože v historii bylo tolik nespravedlnosti a nerovnosti, které nás přenesly až sem. Ta konverzace zůstává u toho, kdo má moc kontrolovat ten dialog a vystavujeme se nebezpeční, že za chvilku jedinec nebude moci říct nahlas svůj názor, a to i v případech, že nechce nikomu ublížit. Žijeme v době, kdy riskujeme ztrátu hodnotné diskuze mezi lidmi, kteří s námi nesouhlasí, a to je průšvih. Můj otec žil vždy podle hesla “dělej lidem to, co chceš, aby oni dělali tobě“. Pokud bychom to všichni respektovali, určitě bychom se pohnuli do mnohem lepšího světa.

Když někdy mluvíme s umělci, hlavně z Ameriky, máme pocit, že si dávají hodně velký pozor na to, co říkají, a skoro to vypadá, že se bojí, aby druhý den nebyla na internetu nějaká kampaň a jejich kariéra neskončila. Jak to cítíte Vy?

Upřímně, lidé budou tvrdit, pokud budou chtít, že se mýlíme, ať řekneme, co řekneme. Myslím si, že umělci by měli dělat jen svoji práci a kašlat na to, co si ostatní myslí. Domnívám se, že každý má právo říct svůj názor, a pokud mě to dostane do ne příliš lichotivého světla, tak co? Lidé, kteří ubližují druhým, by měli být hnáni k odpovědnosti, ale je neštěstí, když se věci vytrhávají z kontextů a iniciují ostatní k činům, a dokonce se ty věci ani nemusí zakládat na pravdě. To je samozřejmě riziko pro každého v očích veřejnosti. Vždycky to byl risk, ale teď je to už na hraně. Je dobré přemýšlet nad svými činy i slovy, ale žít ve strachu, který i omezuje naši kreativitu, je špatné.

Potřebovala jsem pracovat s lidmi okolo sebe, protože fotografování bylo velice izolující.

Kdy jste se vrhla na režírování? Focení Vás už neuspokojovalo, nebo jste vždycky věděla, že režie je Vaším cílem a fotografování je jen jakýsi mezistupeň?

Heleďte, jsem velmi poctěna, že vedeme tenhle rozhovor, protože nikdo předtím se nezajímal o moji minulost a nikdy jsem tuhle otázku ještě nedostala. Ne, nikdy jsem nepovažovala focení za nudné, a popravdě to pořád ještě miluji, a i teď si někdy přeji se vrátit zpátky k focení a držet fyzicky fotku v ruce a třeba ji připíchnout na zeď, což se nedá udělat s digitálem. Ale na focení mně vadila jedna věc a sice to, že jsem byla velmi izolována a já jsem chtěla pracovat s lidmi okolo sebe. Když jsem se vrhla na film, zjistila jsme, že rozumím vizuálnímu jazyku a můžu natáčet spoustu věci sama. Tak to byl můj první krok v té transformaci. Ale pak jsem zjistila, že celý film sama nedokážu natočit a musela jsem vybudovat kolem sebe malý tým spolupracovníků. Když jsem to udělala, zjistila jsem, že jsem součástí celku, a ne naprosto izolovaná, a protože všichni známe a ovládáme svoje řemeslo, můžeme se pohnout kupředu.

Co Vás vedlo k natočení filmu Ve stínu Buddhy (Shadow of Buddha)?

Začala jsem jezdit do Západní Indie s jednou profesorkou, fantastickou fotografkou z umělecké školy ze San Francisca, který se jmenovala Linda Connor a neměla jsem žádnou představu, jen jsem fotila ženy. Víte, každý jezdil do kláštera fotit mnichy, byla to součást tradic, ale nikoho nezajímalo fotit jeptišky. A když jsem na ně zaměřila poprvé svůj objektiv, vypadali docela šťastně, protože to nikdo předtím nedělal. A já jsem si uvědomila, že každá z nich má svůj příběh. Když po čase zjistily, že se o ně upřímně zajímám, otevřely se mi. A pak jsem začala fotky vyvolávat, prohlížela si je a přišla na to, že by to byl dobrý námět na film. Nechtěla jsem točit něčí scénář, chtěla jsem točit můj vlastní příběh. Byla jsem v tomhle směru hodně sobecká, protože to byl unikátní příběh a lidé by konečně mohli na ně zaměřit svoji pozornost. Takže když jsem se příště vrátila s videem, jeptišky už mě poznaly a začalo se mezi námi budovat určité přátelství, nebo chcete-li, vztah, a přes tlumočníka jsem s nimi začala komunikovat. Nyní již je spousta filmů a fotografií o budhistických jeptiškách, ale tehdy tomu tak nebylo, a proto se to ukázalo jako dobrý příběh pro můj první film.

Měla jste scénář?

Ne, neměla. Jen jsem filmovala, ale cítila jsem, kam chci, aby to směřovalo. Problémem ale bylo, že spousta otázek, které jsem měla připravené, byla ze západní perspektivy a jeptiškám nedávaly smysl. Ptala jsem se je na věci, které pro ně neměly řádný význam, takže jsme je musela změnit. Já jsem se domnívala, že úkol jeptišek ve společnosti je pouze sloužit mnichům a moje západní mysl chtěla pochopit, co si o tom myslí. Život v klášteře byl těžší, než měly třeba ženy ve vesnici, ale poté, co jsem změnila tón otázek a ptala se jich, co by chtěly dělat ve svém příštím životě, zda by se chtěly narodit jako muž nebo žena, začala jsem dostávat zajímavé odpovědi. Dá se říct, že jsem změněnými otázkami našla klíč do jejich srdcím. Všechny odpověděly, že by se v příštím životě chtěly vrátit jako muži, aby měly možnost vzdělání, což je to po čem každý toužil.

A pak jste poslala film na festivaly a byla odmítnuta?

Ne, udělala jsem, co jsem chtěla, ale natočila jsem špatnou délku, což bylo 42 minut. Do kategorie dokumentů potřebujete filmy do 30 minut, na celovečerní film potřebujete více jak 70 minut, takže moje délka nikam nezapadala. Ale na konci jsem se tam prokousala, film se promítal ve světě, získal ocenění, a já se z toho poučila.

Od jeptišek jste přešla k surfařce v Bangladéši. Řeknete nám něco o svém dokumentu Beze strachu (The Most Fearlkess), prosím.

No, je to pravdivý příběh o Nasimě Akhter, která se stala první surfařkou v Bangladéši. V poslední chvíli natáčení jsem zjistila, že Beze strachu je jen nápad pro spoustu neuvěřitelných příběhů spousty neuvěřitelných lidí z různých konců světa a z toho důvodu jsme změnili název filmu na Nasima.

A jak jste se k tomuhle příběhu dostala?

Když jsem skončila film Ve stínu Buddhy, nezačala jsem zatím další projekt, když mi kamarádka přinesla časopis a ukázala na článek a nutila mě, abych si ho přečetla. Nebyla jsem v náladě začínat s něčím novým, takže jsem byla hodně odmítavá. Celý ten článek byl o surfování v Bangladéši a já si říkala, sakra, co je mi do toho, Kalifornie je ráj surfařů, tak proč Bangladéš? Ale nakonec jsem se do článku začetla a zjistila, že v Bangladéši mají nejdelší písečnou pláž na světě, celých 80 mil, což je unikátní a úžasné pro surfaře. Co mě na článku nakonec zaujalo, byly dvě věci. První byla ta, že tam založili klub, kde surfovali všichni z různých společenských vrstev, což není běžné v této části světa, je to striktně katolická země. Druhá věc byla ta, že když klub začal, byli tam kluci a holky dohromady a po dvou letech, jediná dívka, která zůstala, byla Nasima. Ostatní dívky odešly buď z donucení mužů ve svém životě nebo na přání svých rodin, anebo se styděly pokračovat. V Bangladéši se totiž ženy veřejně nekoupou. Holky ano, do určitého věku, ale pak jak když utne a už se nekoupou. A uvědomila jsem si, že v té Nasimě musí být něco silného, když tomuhle všemu se dokázala postavit, a že by to mohl být zajímavý příběh. Nikdy jsem nebyla v Bangladéši a nevěděla o ní nic, tak jsem si sehnala adresu autora článku, což byl Jaimal Yogis a začali jsme spolu komunikovat. Nebudete tomu věřit, ale pak jsem zjistila, že jsme fyzicky od sebe asi pět mil. Pak že svět není malý!!!!!!! Tak jsme se setkali a on měl velký zájem na tom, aby se toho příběhu někdo ujal. Tak jsme odletěli do Bangladéše a potkali se s jediným anglicky mluvícím surfařem, který nás do příběhu zasvětil. Když jsem konečně viděla Nasimu na videu, byly v nějaké kavárně, kde byl přístup k internetu a stálo je to peníze, věděla jsem, že je v něčem speciální a magická, a že o ní musím ten film natočit.

V současné době se hodlám věnovat natáčení filmů o neuvěřitelných životních příbězích různých zajímavých lidí.

Bylo těžké najít peníze pro takový projekt nebo jste pracovala s velmi malým rozpočtem?

Během příštích tří měsíců jsme dala dohromady opravdu malý tým lidí a odletěli jsme do Bangladéše. Měli jsme super malý rozpočet, dostali jsme peníze od přátel, od rodiny a udělali jsme crowdfunding, a trvalo nám sedm let, než jsme film dokončili. Měli jsme štěstí, protože jsme natočili dost materiálu, abychom to mohli ukázat jedné firmě, která nám umožnila film dokončit na profesionální úrovni, což by se nám jinak nepodařilo. Má délku 77 minut a světovou premiéru tady v Praze v rámci Febiofestu.

Hodláte postoupit o schod výše a natáčet hrané celovečerní filmy nebo berete za svoje poslání točit dokumenty o něčem palčivém, neobyčejném, zajímavém, prostě ukazovat lidské příběhy?

Hmm, to nevím, možná jednou se k tomu dostanu, až budu mít dost zkušeností, ale v současné době jsem odhodlaná jen točit neobyčejné příběhy neobyčejných lidí, zkrátka životní příběhy různých jedinců. Věc se má tak, že co mi moc nejde, je napsat dobrý scénář. Jsem dobrá ve filmování, a tak dokážu ze stovek hodin materiálu následně sestavit dobrý příběh.

Bylo a je pro Vás obtížné dostat se do studií a společností, kde byste se setkala se správnými lidmi, kteří by Vám pomohli s Vašimi projekty?

Problém je, že se snažím oslovit tyto subjekty, ale nedostanu téměř nikdy žádnou odpověď. Nevadila by mi zamítavá odpověď, ale ten nezájem, neochota a nevychovanost mi vadí. Ale jsou to většinou arogantní ignoranti, kteří se neobtěžují odpovědět. Jsou to zprostředkovatelé, kteří pro bosse pracují a naštěstí se filmový průmysl a technologie pohybuje kupředu, takže tyhle lidi už brzo nebudeme potřebovat a najdeme si jiný způsob a cesty, jak se dostat tam kam potřebujeme.

Děkujeme za rozhovor.

Fotky, s díky: Heather Kessinger, Febiofest