Hned na samotném začátku byla připravena originální akce. Herec Josef Somr diváky zavedl na místa, kde se před půl stoletím v Uherském Hradišti natáčel film Žert, kde on ztvárnil hlavní roli. Každé takové místo bylo vyzdobené velkou fotografií z natáčení, takže přítomní mohli porovnat, jak se dotyčné město za ta léta změnilo.

Česko má letos hodně výročí, protože nám nějak ty osmičky historie přisoudila a to největší je určitě 100 let od vzniku samostatného státu. Ve stejný rok, jako naše republika, se narodil i jeden z největších režisérů filmové historie Ingmar Bergman. Filmová škola mu tedy právem věnovala velkou pozornost a to hned v několika směrech. Kromě výstavy plakátů z jeho filmů v místním muzeu dostali diváci možnost shlédnout celkem 15 jeho filmů a také si popovídat s Katinkou Farago, která s ním pracovala celkem 30 let, nejdříve jako skriptka, později jako produkční a jeho pravá ruka.

Patrně největší hvězdou letošního ročníku byl anglický režisér Mike Leigh, který získal nejen ocenění v Cannes, ale také několik nominací na Oscara. Má velice specifické metody práce s herci a natáčení filmů, proto jeho Lekce filmu byly vždy naplněné do posledního místečka a Mike ochotně debatoval i více jak hodinu. Musel to být zážitek pro obě strany, protože režisér mohl sledovat reakce publika a poslechnout si jejich pocity či názory, zatímco diváci se mohli zeptat na cokoliv, co právě na plátně viděli. To je jedna z věcí, kterou na „Filmovce“ máme opravdu rádi, protože takové možnosti se jinde moc nenajdou. Mike zde strávil celý týden, během něhož se promítalo osm filmů z jeho dílny.

Stejná situace jako s ním, se opakovala po projekcích filmů německého režiséra Rolanda Klicka, který i ve svých 80 letech zůstal upřímný a sám sebou, či polského režiséra Andreje Jakimovského. Ten sám přiznal, že ho trápí stav současné polské společnosti a stejné vrásky mu dělá i neutěšený stav ve světě. Jeho filmy ostatně dokazují, že klást otázky je jeho hlavní prioritou. Tvorbu Larse von Triera přiblížil sympatický Anders Refn, který působil jako jeho střihač a poté jako asistent režie.

Organizátoři festivalu připravili bohatý program, který probíhal na 28 různých místech. První filmové projekce z celkového počtu převyšující tři stovky byla již v 8:30 hod a poslední začínala minutu před půlnocí. Je jasné, že si návštěvník musel pečlivě vybírat a stejně přišel o spoustu věcí, které by také rád viděl. V našem případě to byly filmy ze sekce Češi v zahraničí, věnované tvorbě Georgie Voskovce v Americe, která předvedla celkem 7 filmů, dále sekce s názvem Kdo jsou Češi? Padouši nebo hrdinové přinášející dvanáct filmů různého obsahu od různých tvůrců, zkoumající český národní charakter. Hodně nás mrzelo, že jsme nezvládli návštěvu zajímavého projektu s názvem Roztržená opono-Propaganda zleva i zprava. Ta přinášela ideologické a propagandě sloužící filmy vyrobené na obou stranách Berlínské zdi. Promítaly se vždy v jednom bloku, po němž následovala odborná diskuze o metodách a způsobech, jakými se prostřednictvím filmového média dalo ovlivňovat veřejné mínění a vytvářet falešné povědomí o světě kolem nás.

Poměr „starých“ filmů, které se každoročně na Filmovce promítají, je unikátní nejen v českém, ale i v evropském kontextu, a tak trochu tím i festival definuje. Další zvláštností je i to, že festival není soutěžní, protože LFŠ se snaží, aby diváci poznávali věci do hloubky a mohli si je dát do souvislostí, takže tady nejde o to, kdo je nejlepší. I bez toho sem jezdí zahraniční hosté rádi, protože mají daleko větší možnosti si promluvit s těmi, pro které film točí - s diváky.

Přestože festival nabízel každý den i hudební, divadelní či literární programy, my jsme se letos zaměřili hlavně na návštěvu filmů, po nichž následovala diskuze s tvůrci nebo hlavními představiteli. Prvním takovým byla komedie Pane, vy jste vdova, který osobně doprovodila populární herečka Iva Janžurová. Byla dojata bouřlivým potleskem a milým přijetím a diváci se dozvěděli i to, které scény byly z filmu vystřiženy a proč.

Dalším byl film Vera Drake, který měl druhý název „Žena dvou tváří“. Zeptali jsme se režiséra Mike Leigha, proč tomu tak je, na což dopáleně odpověděl: „Já opravdu nevím, proč tam ten dovětek distributor dal a osobně bych ho uškrtil, kdybych věděl, kdo to je. Je to matoucí a scestné a nepatří to tam“.

Ondřej Havelka představil svůj zajímavý režisérský debut s názvem Hastrman, který se nám osobně líbil a zvláště jsme ocenili krásnou českou přírodu a výkon hlavního představitele Karla Dobrého. Napadlo nás, zdali pan Havelka uvažoval pro svoji prvotinu i o jiných tématech než o pohádce a zda se v efektech nechal inspirovat populární vodníkovskou komedií Jak utopit doktora Mráčka: „Na Doktora Mráčka jsem se nedíval, abych viděl svoje představy s čistýma očima. Přípravy filmu zabraly celkem 10 let a snažili jsme se točit, jak nejlépe jsme mohli, ale vím, že se málokdy podaří dospět k úplnému ideálu. Některé scény jsme nakonec nenatočili, což mě u některých mrzí a u některých ne. Měli jsme natočeny čtyři různé konce a ani u jednoho jsme si nebyli jisti, zda je to ten pravý. Nemám ambice stát se režisérem na plný úvazek, protože mám i jiné aktivity a při filmování jsem poněkud upozaďoval své Melody Makers, ale byl jsem fascinován knihou Miloše Urbana a tím příběhem. Můj příští film bude bližší mé lásce k hudbě, bude o swingovém hudebníkovi Jiřím Traxlerovi“.

Na řadu přišly dva filmy Andreje Jakimowského. První se jmenoval Imagine a druhý Tenkrát v listopadu. Po něm se rozhořela více jak hodinová debata na téma nacionalismu v Polsku. Pan režisér na otázku přijetí filmu polskou veřejností smutně odpověděl: „Lidé u nás mají spoustu problémů, do kin se chodí bavit a na vážné filmy, jako byl tento, prostě nejdou. Jeho obsah se nelíbil především dvěma skupinám lidí. Ta první nechtěla vidět Varšavu takovou, jakou jsem ji reálně ukázal já, i když taková skutečně je. Té druhé skupině se nelíbí ten nacionalismus, který je zde zobrazován. Obecně film nebyl dobře přijat ani vnímán. V kinech už šel týden a nikdo o něm nenapsal ani čárku, zatímco v zahraničních médiích se o něm psalo“.

Velkým potěšením bylo zhlédnutí filmu Tlumočník, kde hlavní roli vytvořil Jiří Menzel. Po odchodu z kina bylo o čem přemýšlet.

Žhavou novinkou byl český psycho thriller Karla Janáka s názvem Důvěrný nepřítel, na němž se dělaly poslední úpravy ještě 96 hodin před uvedením, takže šlo o premiéru. Film o pronikání moderní technologie do našeho soukromí naráží na velmi žhavé téma, a přestože by se mu v závěru dalo něco vytknout, myslíme si, že to byla dobrá podívaná.

Na závěrečné zakončení se organizátorům podařilo zajistit světovou premiéru nového českého filmu Jan Palach. Během festivalu jsme si zvykli i přes vedro na vyprodané sály, ale tady byl zájem tak obrovský, že bylo dovoleno, aby diváci seděli houfně i na schodech. Filmu předcházel syrový dokument o událostech z 21.8.1968 tak, jak je v kinech ještě diváci neměli možnost vidět. To navodilo tísnivou atmosféru. Bylo pozoruhodné, že během hlavního filmu nikdo v hledišti ani nepípl, a když odezněly titulky a s nimi i velký potlesk, nikdo se ani nehnul. Byl představen režisér Robert Sedláček spolu s hlavními protagonisty Viktorem Zavadilem, Zuzanou Bydžovskou a Denisou Barešovou a měla následovat diskuze s diváky, ale emoce a napětí bylo tak patrné, že pan režisér řekl: „O čem chcete mluvit, ve filmu bylo vše řečeno. Běžte si dát pivo nebo dvojku vína a nechte doznít svoje emoce a pak si o nich spolu povídejte“. A diváci ho poslechli.

Zeptali jsme se představitele Jana Palacha, Viktora Zavadila, který byl tak rozrušený, že si chtěl uvnitř kina zapálit cigaretu, co říká reakci publika: „Přiznám se, že si momentálně rovnám v hlavě svůj výkon, protože jsem film dosud neviděl. Byly sice nějaké předváděčky, ale já tam chyběl, takže teď jsem to teď viděl celé a dost to na mě dolehlo“.

Festival končil s radostným oznámením, že Letní filmová škola podepsala s městem Uherské Hradiště smlouvu na dalších 10 let, takže budoucnost festivalu je aspoň v tomto ohledu zajištěná.

A s jakým pocitem odjížděli domů hosté?

Roland Klick: „Nejsem moc festivalový typ a byl jsem třeba v Cannes, ale tam je to jedna velká bublina a jde o byznys. Tady v Hradišti je to upřímné, opravdové a čisté. Lidem jde o film, jsou vnímaví a mají zájem. Bylo to velice příjemné a osvěžují tady být.“

Mike Leigh, který převzal hlavní cenu ve tvaru zmrzliny se slovy: „Vždycky jsem si myslel, že když něco takového dostanu, bude to na lékařský předpis. Nevím ale, kudy je to lepší zavádět. Byl to skvělý týden tady v Hradišti, líbilo se mi jen tak chodit na filmy, rád se sem zase někdy vrátím“.