Zlínský filmový festival - Oslava (nejen) českého filmu
Autor: Eva Csölleová, Vítek FormánekLetošní rok je ve znamení oslav 100 let od vzniku samostatného Československa a tedy i československého filmu. Organizátoři 58. Zlínského filmového festivalu jako vždy přišli s nějakým bonusem a letos se jim to opravdu podařilo.
Který festival u nás se může pochlubit tím, že jej svojí návštěvou v čase poctil samotný president T.G.M, kterého doprovodila celá suita díky laskavosti Okrašlovacího spolku Calma z Luhačovic. Svůj pobyt si v městském parku opravdu užíval a nevynechal ani červený koberec. U své sochy zvedl svůj prst a asi bylo na každém z návštěvníků, zda si to vysvětlil jako zlost nad úpadkem morálních hodnot naší společnosti, rozhádanosti na naší politické scéně nebo jako obdivné gesto pro perfektní průběh filmového festivalu. Program byl opravdu tak nabitý, že se nedalo všechno stihnout. Když opomineme různé koutky a worshopy na náměstí či v přilehlém parku a soustředíme se jen na akce spojené s filmem, tak začneme samozřejmě projekcí vybraného filmu. Často byly zahájeny samotnými tvůrci nebo některými protagonisty, kteří se po skončení vrátili, aby odpověděli na otázky diváků. My jsme se sami zúčastnili takového to uvedení filmu Nová šance (The Batchelor), který představil hlavní hrdina, americký herec John Wiggins nebo dalšího snímku ZOO, který uvedl a na otázky odpovídal mladý irský herec Art Parkinson. Podobně příjemné bylo i promítání dokumentu o Bořivoji Zemanovi, který natočila a uvedla jeho dcera Zuzana a ve kterém poodhalila mnoho neznámých faktů ze života a práce svého otce. Byla očividně dojata zájmem diváků a tak věřme, že ještě s nějakým podobným projektem přijde, ať v podobě filmu nebo knihy. Stejně laděná byla i projekce dokumentu Karla Smyczka, která byla uvedena u příležitosti nedožitých 90. významného scénáristy a spisovatele Oty Hofmana, kterou uvedl jeho syn. Kdo ji nestihnul, mohl si tvorbu tohoto umělce připomenout na panelech v kongresovém centru a možná ani nevěděl, že mu vděčíme za tak populární hrdiny, jako je Pan Tau, Návštěvníci nebo Chobotnice.
Kdyby byl Jiří Menzel zdráv, jistě by ocenil výstavu nazvanou Jiří Menzel Před kamerou, za kamerou, což byl soubor pracovních fotografií, které zachytily našeho oscarového tvůrce jako režiséra i jako herce.
Výkonný ředitel ČT:D Petr Koliha oslavil mezi nejmenšími fanoušky pět let tohoto programu.
Každý den čekala na fanoušky i autogramiáda osobností ve Zlatém jablku a tradiční Červený koberec, kde Jan Čenský a Dana Morávková každý odpoledne přivítali naše a zahraniční filmové hosty.
Velice příjemným dojmem působil i Biograf, což byl stan, kde se po setmění promítaly za doprovodu klavíru němé filmy z počátku 20. století, ve kterých vystupoval legendární herec Šváb Malostranský. Další novinkou festivalu byla i Retro zóna, kde se nacházel historický fotoateliér a Retro kavárna v altánu a ve Večerním kabaretu tančily Crazy Flappers Charleston. T.G.M. si tu musel připadat jako doma.
Herečka a úspěšná malířka Iva Hüttnerová v Galerii Pod Radnicí měla vernisáž svých obrazů, které tak laskavě připomínají „staré dobré časy“.
Již tradičně si dražily filmové klapky. Letos jich bylo k vidění celkem 147 a jejich prodej dosáhl rekordní výše 2 378 000 Kč, které poputují na podporu mladým filmařům. Největší zájem byl o nádhernou klapku Maroše Churavého s motivem Igora Hnízda z filmu Obecná škola, která vynesla 110 000 Kč.
Svoji hvězdu na chodníku slávy letos odhalili Maroš Kramár a Ivana Andrlová. Zlatý střevíček za přínos kinematografii obdržel Jaromír Hanzlík a Magda Vašáryová, která se však na poslední chvíli omluvila, takže za ní cenu převzala dcera Hana Lasicová.
Ale protože na festivalu jde především o film, měli bychom připomenout, že se jich letos sešlo celkem 300 a to z 55 zemí světa. Z tohoto počtu jich soutěžilo 169, z toho 33 celovečerních, 62 krátkých a 74 krátkých studentských. Světovou premiéru zde zažilo 18 filmů, z nich jeden natočený režisérem Lubomírem Haltmarem s názvem 72 hodin v Bangkoku, uvedl osobně Maestro Andrea Morricone. Proč zrovna on? Ve filmu je všeho všudy asi pět vět dialogu, jinak příběh ztraceného dvouletého chlapce v dalekém neznámém městě vypráví jen hudba. Byl to nevšední zážitek, kdy skladatel, dirigent a syn slavného skladatele Ennio Morriconeho před filmem zahrál několik motivů z filmu, aby pak na samém závěru opět usedl ke klavíru a obstaral grandiózní finále. Ze Zlína si kromě dobrého pocitu z perfektně vykonané práce odvezl i ocenění Zlatý střevíček, které mu předal prezident festivalu Čestmír Vančura. Nemohli jsme nepoložit panu režisérovi otázku, zda to bylo prvoplánovité, nepoužít ve filmu dialogy, či k tomuto rozhodnutí dospěl později.
Počítali jsme s dialogy, ale ať jsme se snažili, jak chtěli, a hledali voice overy všude možně, prostě tam žádná řeč nefungovala. Takže jsme se rozhodli, že celý příběh bude vyprávět hudba.
Oslovil jste více skladatelů, nebo jste měl jasno a šel přímo za panem Morriconem?
Ne, zavolal jsem přímo jemu, protože on je jedním z mála, pokud ne jediným, jehož hudba dokáže mluvit. Dohodli jsme se počátkem roku 2016 a skládání hudby mu trvalo půl roku. Ale stálo to za to čekání, protože to, co složil, je absolutně geniální. Píšeme scénář pro pokračování, kde doufám, že bude hrát nějaký známý herec, protože já hercem nejsem a ve filmu to je vidět. Hudbu opět bude dělat pan Morricone a doufáme, že jeho jméno by snadněji mohl přilákat potřebné finanční krytí.
Maestro, je pro vás příjmení Morricone bonus nebo spíše prokletí, protože vás budou lidé vždycky srovnávat s vaším otcem a vy se budete muset hodně snažit, abyste vystoupil z jeho stínu?
Ať dělám, co dělám, vždycky jednám za sebe. Dokonce jsem se dříve i přestěhoval do jiné země, abych se od otce úplně odpoutal. S jeho hudbou jsem se sblížil v nějakých jedenácti letech a byl jsem okouzlen tím, co jsem slyšel. Teď se u otce zastavím na kafe, poklábosíme a vyměníme si názory, takže máme spolu dobrý vztah, ale já dělám věci po svém a za sebe. Jsem moc rád, že když jsem mu pustil hudbu, kterou jsem složil pro film 72 hodin v Bangkoku, moc se mu líbila.
Pořadatelé letos přišli s novinkou nazvanou American Teen, což je zbrusu nová filmová sekce, k jejímuž zařazení přispěl fakt, že každým rokem přibývá kvalitních amerických nezávislých filmů s tématem dospívání a života teenagerů v současném světě. Dva takový teenageři - herci - byli letos jednou z největších akvizicí festivalu. Již zmíněný Josh Wiggins přiletěl z Texasu a je mu 19 let, zatímco jeho kolega Art Parkinson je o dva roky mladší a přiletěl z Irska. Přes svoje mládí měli na svých ramenou přemýšlivé hlavy a jejich názory byly pozoruhodné a sympatické. Oba se zúčastnili i pravidelné talk show ve Festival Café a působili velice skromným až plachým dojmem.
Když jste dostal pozvánku do Zlína, věděl jste, co vás čeká?
Josh Wiggins: Řekl jsem si, sakra, kde je Česká republika a hledal to na mapě. Nevěděl jsem, co mě čeká, ale přestože jsem tu jen krátce, moje dojmy jsou pozitivní, lidé příjemní a přátelští. Příště bych tu měl zůstat tak asi dva měsíce, abych to tady lépe poznal.
Leonardo di Caprio, váš vzor, byl na festivalu v Karlových Varech v roce 1994 podobně jako vy, nepoznán, nikdo si ho nevšímal a nechtěl po něm podpis. Pak natočil Titanic, stal se hvězdou a od té doby je problém ho do Čech dostat. Takže můžeme brát váš slib o dvouměsíční návštěvě jako závazný i v případě, že byste se vydal v jeho šlépějích?
Josh Wiggins: Vím, co máte na mysli a tím si asi musí projít každý herec, že ho nejdříve nikdo nepozná a nikdo jej neobtěžuje. Ale pokud se dá na hraní jen kvůli pozornosti médií, pomyslné slávě a autogramům, tak to si vybrali špatně. U mě je na prvním místě řemeslo a dobře odvedená práce. Když to pak povede k úspěchu a pozornosti fanoušků, tak fajn, ale to je až na druhém místě. Ano, di Capria oceňuji proto, s jakým vkusem si vybírá svoje role.
Uvádíte zde snímek ZOO, kde hrajete hlavní roli vedle zavedených herců jako třeba Toby Jones. Neměl jste ve svých 16 letech pochybnosti, zda to zvládnete?
Art Parkinson: Je to samozřejmě velký závazek a zodpovědnost. Ale já hraji od svých 6 let, takže to pro mě taková novinka nebyla. Citlivý přístup režiséra mi pomohl najít jistotu a pak už to bylo jen o hraní.
Ve filmu jste nablízku s mnoha zvířaty. Nebál jste se, když vám slůně chobotem čechralo vlasy?
Art Parkinson: Musel jsem se se zvířaty nějaký čas sbližovat, aby si na mě zvykla, ale já je mám moc rád, takže pro mě bylo natáčení spíš příjemnou zkušeností, i když musím přiznat, že když po mně poprvé slon natáhl chobot a já stál blízko, měl jsem nahnáno.
Sečteno a podtrženo, letošní festival neměl chybu.
Foto: Eva Csölleová, Unitedfilm