Kapela co nenechala spát MI5 i CIA, to je punkový nářez Crass

SF4AF! Sny o svobodě a nezávislosti / Multikulturní rubrika

Udělat rozhovor s kapelou Crass bylo pro mě něco jako pro horolezce Mt. Everest. Snil jsem o tom, ale nikdy jsem si nemyslel, že se to opravdu stane. Ale díky pomoci jiné anarcho-punkové kapely Rubella Ballet a manželky zpěváka Crass, Steva Ignoranta se mi podařilo sehnat kontakt a posléze i navázat spojení, takže jsme o předvánoční neděli seděli tváří v tvář, přes obrazovku, a povídali si. Netušil jsem, co mám čekat od kapely, která si našla desítky tisíc příznivců po celém světě a udala směr anarcho-punku a nenechala spát ani MI5 ani CIA, ale Steve Ignorant byl velmi příjemný a odpověděl na všechno, na co jsem se zeptal. Byl to jeho osmý rozhovor během dvou týdnů, takže jsme to limitovali 45 minutama.

Všechno, co mě učili ve škole, ve mně vzbudilo odpor k takovéto kariéře

Potkal jsi Penny Rimbauda, když ti bylo 15 a jemu 35 let, takže by mohl být tvým otcem. Jak to, že jste si hned od začátku rozuměli, když on byl filozof a umělec a ty jsi byl puberťák, takže byste pochopitelně mohli mít mezigenerační spory?

Byl jedním z prvních dospělých, kteří mě brali a mluvili se mnou jako s rovným. Jiní dospělí, ať to byli rodiče nebo učitelé, nebo šéfové v práci mi říkali, co mám dělat, ale Penny mě bral jako sobě rovného a vždycky mě začlenil do svých konverzací, přestože jsem jim na začátku moc nerozuměl. Tehdy jsem psal básně a on mě v tom podporoval, což do té doby nikdo nedělal. Nedělal si ze mě kvůli tomu legraci ani mě neurážel, ale naopak mi doporučil knihy, které bych měl číst, což byla také poezie, ale v jiném duchu, nebyly to takové ty rýmovačky, la-la-la-la, jak to v básních bývá. Takže proto jsme si padli do oka, přestože on byl z jiné společenské vrstvy, ale to nehrálo ve vztahu žádnou roli.

Jméno jsme si vzali z písničky Davida Bowieho

Znamená to, že jsi opustil školu v 15 letech a tvým vzděláním byl Dial House a „obyčejný život“, takže jsi měl kratší a bližší cestu k anarchistickým myšlenkám?

Ne, opustil jsem školu, když mi bylo 16 let, protože mě to hodně unavovalo a nic dobrého mi to nepřineslo. Takže jsem chodil velmi často za školu. Musíš rozumět, že tam, kde jsem vyrůstal, což byla velmi průmyslová oblast Dagenham, většinou Fordovy závody, a pokud jsi ve škole dosáhl určitého stupně vzdělání, dostal bys práci na výrobní lince, pokud bys měl větší vzdělání, byl by z tebe manažer. Všechno, co mě učili ve škole, ve mně vzbudilo odpor k takovéto kariéře, propadl jsem deziluzi, a nakonec školu opustil. Navštívil jsem Dial House, tehdy jsem tam ještě nebydlel, protože ta myšlenka anarchie se tam neobjevila, dokud nevznikli Crass. V Dial House se v té době nehovořilo o anarchii, ale o tom, jak být soběstačný, být si navzájem rovný. Tehdy jsem ještě netušil, že filmy, které jsem sledoval a knihy, které jsem četl, mě podvědomě směrovaly k anarchii.

Co to vlastně znamená Crass?

Obecně to znamená úplně blbý, ale my jsme si jméno vzali z písničky Davida Bowieho.

Na počátku jste hodně chlastali a brali drogy a patrně byste se nikdy nestali tak slavnými, kdybyste s tím nepřestali. Kdo byl „šéfem“ ve skupině, nebo všechna rozhodnutí byla vždy společná?

Ano, všechno to byla kolektivní rozhodnutí, která jsme udělali po dlouhých diskuzích. Nebyl tu žádný šéf kapely. Abych ti dal příklad, já jsem třeba neměl tušení, jak se produkují desky, to byla práce Penny Rimbauda. Co se pití a drog týče, na začátku to bylo blbý, padali jsme z pódia, já zapomínal texty, Penny Rimbaud nevěděl, jaká písnička se zrovna hraje a už to bylo příšerný. Řekli jsme si, jakou to má cenu, psát písničky, trmácet se na koncert, a pak to ani pořádně nezahrát. Takže se buď srovnáme, nebo toho necháme. Takže jsme s tím okamžitě přestali, jenom si dali pár piv před koncertem, a protože jsme spíše hulili, tak nebyl problém s drogama přestat.

Kolem nás se toho dělo spousta, stávky horníků, válka ve Falklandech, a to se na sebe vršilo, vršilo…

Když jste se stali slavnými a měli stovky a tisíce fanoušků, necítili jste se méně svobodní a připadali si více jako někdo, kdo udává směr a jsou bedlivě sledování těmi, kteří neměli v životě žádný směr, takže jste si museli dávat pozor na každý krok, který uděláte a cítili jste zodpovědnost?

Myslím, že ano, tedy aspoň já jsem to cítil. Nebyla to zpočátku tak špatná věc, lidé o nás věděli, mluvili s námi a chtěli více o věcech diskutovat. Takže když jsem napsal písničku, třikrát nebo čtyřikrát jsem si to překontroloval, aby tam nebylo nic špatného, za co by mě mohli lidi napadnout, tedy v tom přeneseném slova smyslu. Až to přišlo do bodu, kdy to byla velká zodpovědnost, a nemyslím, že bych se cítil nějak v pasti, spíše rozpačitě.

Když se podíváš zpátky, myslíš si, že i tenhle aspekt vám dopomohl k rozpadu, protože jste cítili na zádech takovou zodpovědnost, že jste to už nemohli unést?

No, byly tady ještě jiný kapely, jako Conflict, Rubella Ballet, Omega Tribe, Flux of Pink Indians, Poison Girls nebo Snipers, které zastávaly podobné názory, a tak nám té zodpovědnosti dost ubraly. Nakonec jsme to dělali sedm let, poslední tři roky téměř non stop, pořád jsme měli v Dial House spoustu lidí, pořád po nás chtěli lidé z různých zemí rozhovory a kolem nás se toho dělo spousta, stávky horníků, válka ve Falklandech, a to se na sebe vršilo, vršilo……. až jsme nakonec zcela vyhořeli.

Pamatuji si, jak jsem jednou říkal Penny Rimbaudovi: „Penny, kolem se toho děje tolik, že nevím, o čem bych ještě měl napsat písničku.“ Po posledním koncertě jsme jeli všichni v dodávce, a asi po 25 kilometrech se ozval kytarista N.A. Palmer a řekl, že chce kapelu opustit. Všichni jsme zůstali jak opaření a říkali mu: „Nechoď, zůstaň,“ a asi po 20 minutách jsem se k němu obrátil a řekl mu: “Kdybys to neřekl ty, tak bych s tím přišel první já.“ A najednou si každý ulehčeně vydechl a řekl: ““Tak teď konečně můžeme skončit.“

Asi po třech týdnech jsem zjistil, že žádní Crass již neexistují, všechno skončilo. Divné je, že zatímco Penny Rimbaud pokračoval v psaní knih, Gee Vaucher se věnovala své umělecké činnosti, Pete Wright se vrátil ke své práci konstruktéra, kterou dělal předtím a N.A.Palmer dělal něco jiného, já jsem neměl nic, jen uvnitř duše velké prázdno. Nevěděl jsem, co mám najednou v životě dělat, jít pracovat do supermarketu? Byl jsem úplně ztracený a nemohl jsem udělat další desku, jako to udělal třeba Paul Weller, když se The Jam rozpadli. Zůstal jsem úplně sám a bylo to pro mě velmi těžké období.

První kapela, kterou jsem slyšel, byla The Clash a měla na mě velký vliv

Pokud jsem četl dobře, tys neměl rád punk 1976/77 protože to nemělo žádnou hlubší myšlenku nebo význam. Takže považuješ The Clash za kapelu nejblíže tvému smýšlení, protože měli poslání a masy obdivovatelů?

Ne, tak tohle jsem nikdy neřekl, to spíš asi Penny Rimbaud. Já miloval všechno, co tehdy vzniklo, čím víc, tím líp, nemohl jsem se nabažit, bylo to skvělý. První kapela, kterou jsem slyšel, byla The Clash a měla na mě velký vliv. Řekl jsem si: „Bože, konečně!“ Viděl jsem Sex Pistols v TV, ale vidět The Clash naživo, to bylo něco extra a vždycky pro ně budu mít v srdci speciální místo.

Měli jste navždy zakázaný vstup do klubu Roxy. Jaký pro to byl důvod?

Jednou jsme se hodně opili a dělali šílený rámus, takže nás zvukař vypnul, na což jsme reagovali tím, že jsme začali demolovat vybavení a on to znovu zapojil. Takže potom nám bylo řečeno, že nejsme zde víckrát vítání a nikdy tady už nesmíme hrát, což se také stalo. Pozitivní na tom bylo to, že po tomto incidentu jsme přestali pít.

Vždycky jsem si myslel, že název alba Feeding Of The 5000 znamená nasycení 5000 hladových, ale pak jsem zjistil, že to byl nejmenší počet výlisků, potřebný k tomu, aby vám Small Wonder Records vydali desku. Prodali jste ji nakonec v počtu kolem 500 000 kusů, což je úžasný. Říkali jste si něco ve smyslu: „Do prdele, něco musíme dělat dobře?“

Ne, já jsem říkal Pennymu: „5000… budeme rádi, když jich prodáme 5.“ Nemyslím si, že by album bylo nějak extra dobrý, protože tam není dost slyšet basová kytara. Vydali jsme nejdříve 5000 kusů, pak zase 5000, a tak to šlo po mnoho let, přiznám se, že nemám přehled, kolik jich nakonec bylo celkem.

Ve kterých zemích jste jako kapela hrála, a měli jste třeba evropský nebo americký turné? Jak jste se v polovině 80. let dostali na Island, což rozhodně nebyla kolébka punku?

Hned na našem začátku, v roce 1978, jsme hráli v New Yorku, ale byly to jen malé koncerty, protože nás tehdy nikdo neznal. Když jsme se stali známějšími, měli jsme dvě turné po Holandsku a jeden koncert jsme měli v Německu v Düsseldorfu. Tam se stalo to, že lilo jako z konve, my jsme přijeli pozdě, a policie přijela a chtěla pankáče rozehnat, ale oni řekli NE a podpálili policejní auto a začala řežba. Takže když jsme konečně dorazili, řekli jsme policajtům: „Když necháte pankáče jít do klubu, bude tu klid.“ A to se také stalo. Po koncertě jsme se rozhodli, že musíme být velmi, velmi opatrní, protože jsme sice znali zákony v Anglii a věděli, co bychom dělali, kdyby nás zatkli, ale neznali jsme zákony v Evropě, a kdybychom se třeba dostali do problému s policií v Československu, nevěděli bychom, co máme dělat. Tehdy jsme říkali lidem, aby šli, a dozvěděli se to a to, a my sami jsme najednou cítili velkou zodpovědnost, takže jsme se rozhodli hrát jenom v Anglii a říkali si, že pokud nás chtějí lidi z Evropy tak moc slyšet, musí přijet do Anglie. Tehdy to bylo dost laciné a stejně sem lidé jezdili na koncerty převážně amerických kapel, protože tehdy neexistovalo, že by tyto kapely jezdily po Evropě tak hodně, jako se to děje teďka.

Co se Islandu týče, bylo to v roce 1985… ne, muselo to být v roce 1983. Byl tam fanoušek jménem Einar, který měl moc rád Crass a ten nás tam pozval na mírový festival. Byl to náš největší koncert, sledovalo nás 8 000 lidí a bylo to neskutečný. Einar vystupoval před námi se svojí kapelou Kukl, ve které zpívala 15letá holka jménem Bjork. Myslím, že už je na Islandu i Crass museum.

Pokud se lidé navzájem berou v úvahu a respektují se, pak se povedou i velké věci

Když jste se rozpadli v roce 1984, řekli jste, že už se nikdy nedáte dohromady, čemuž rozumím a je to asi správný. Ale ty hraješ sólo většinu písniček Crass třeba na Rebellion festivalu. Chybí ti hudba Crass nebo se snažíš přenést jejich poselství na generaci pankáčů, kteří v době vašeho rozpadu nebyli ještě ani na světě, a tak jim symbolicky předáváš štafetu anarchie pro další generaci?

Crass by se nikdy už nemohli dát dohromady, jsme příliš staří. Ale protože Crass mají písničky, které jsou, myslím, stále relevantní i po 40letech, a pokud je lidé chtějí slyšet, tak proč ne? Pokud to dá lidem možnost se se mnou setkat osobně a poklábosit si, nebo mi jen říct: „Steve, díky za hudbu Crass,“ tak myslím, že to stojí za to udělat. Já mám svůj soukromý projekt Slice of Life, ale stejně jediné, o čem se lidé se mnou chtějí bavit, jsou Crass. Řekněme si to takhle, kdyby byl David Bowie naživu a hrál u nás koncert a nebyla by tam ani jedna písnička z alba Ziggy Stardust, nenáviděl bych ho nadosmrti.

Přiznám se, že nemůžu poslouchat víc než jedno album Crass v kuse, je to hrozná hudba a mám dost.

No, já to taky nikdy neposlouchám, ne, že by se mi to nelíbilo, ale je to něco, co jsem sám udělal, a tak proč bych měl poslouchat sám sebe, jak řvu do mikrofonu?

Jak to fungovalo, když jsi zpíval pro Conflict? Měl jsi nějaké rozepře s Colinem, protože to byla jeho kapela nebo tě požádal, abys přinesl nějaké nápady a udělal z nich mocnější kapelu, po rozpadu Crass?

Když jsem Colinovi zavolal, řekl jsem mu, že mám nápad na desku. Pak jsem mluvil s bubeníkem Pacem, že bychom mohli udělat velký koncert v Brixtonu, a když to dopadlo dobře, Colin se mě zeptat, zda bych si to chtěl zopakovat. Já jsem souhlasil a začali jsme psát společně písničky a já jsem si byl vědom, že je to jeho kapela. Nebrali mě jako hosta, ale jako stálého člena, a to byl také důvod, proč jsem odešel, neboť jsem chtěl začít dělat nějaké změny a uvědomil jsem si, že to není moje kapela, tak na to nemám právo. Chtěl jsem do toho vložit trochu akustiky a saxofonu, ale řekl jsem si: „Stačilo, musím jít dál.“

Četl jsem, že Crass hráli pod špatným osvětlením, což bylo špatné pro filmování, a tak není moc záznamů z vašich koncertů. Bylo to schválně, a lituješ toho teď?

Ano, bylo to schválně, ale myslím, že jsme si neuvědomili, jak temno na pódiu bylo. Udělali jsme to proto, že jsme nechtěli být ústřední postavou, a nechtěli jsme vypadat jako něco víc, než jsou (byli) ostatní. Také jsme to udělali proto, že jsme používali zadní projekci a měli jsme dvě TV obrazovky na každé straně pódia, a zatímco na dvou šly večerní zprávy, na dalších dvou šla video s různými tématy. My jsme to tak chtěli a taky jsme to tak udělali. A taky ne zapomínej, že tehdy, mluvíme o konci 70. a počátku 80. let, moc lidí videokamery nemělo, byly extrémně drahé a velmi těžké.

Takže existuje nějaký videozáznam koncertu Crass?

Ano, je tu jeden velmi krátký, který tvořily klipy a jmenuje se Crass Live at Manchester, což byla součást zpráv BBC. A taky je tu ještě jeden krátký záznam, nepamatuji se název, ale patrně to je z toho samého koncertu. Není ani velký množství jasných fotek kapely, protože tehdy moc lidí nemělo foťáky.

Když jsi žil v Dial House, měli jste politiku „otevřených dveří“. Jak to fungovalo, abyste se vyhnuli problémům s parazity a potížisty, kteří by chtěli jenom zneužít vaši pohostinnost, mít střechu nad hlavou a nedělat nic pozitivního? Museli jste posílat pryč skupiny opilých bezdomovců?

Upřímně, do dnešních dnů mi není vůbec jasné, jak to u nás fungovalo. I dnes, po 40 letech, stále tam mají politiku “otevřených dveří“. Je to s podivem, ale fakt to fungovalo. Z nějakého důvodu prostě lidi respektovali náš systém. Samozřejmě, že občas tam někdo něco ukradl, třeba naše desky, ale měli jsme tam politiku žádných drog a myslím, si, že co lidi přimělo o něčem přemýšlet, byl fakt, že jakmile překročili práh domu, museli si sundat boty. To bylo jedno velké pravidlo a osvědčilo se, protože občas nějaký mladý lidi přišli v agresivní náladě, ale stali se méně agresivními, jakmile si museli sundat boty a chodit tam v ponožkách. První věc, kterou jsme udělali, že jsme je pozvali na čaj, a když někdo drží v ruce hrnek s čajem a má jen ponožky, tak ta agresivita se někam vytratí. Byl jsem na několika jiných podobných místech, kde praktikovali stejné pravidlo a těžce se jim to nedařilo. Měli tam spoustu problémových sráčů. Možná taky na to měl vliv fakt lokace Dial House. Je velice daleko za městem, takže kde by tam někdo sehnal drogy, když v okolí nikdo nebyl? Občas se stalo, že tam přišli nějaký týpci, zůstali dva dny a zase odešli, ale většinou převažovali lidé, kteří chtěli žít v naší komunitě. Postavili si na zahradě stan, a když jsme je pozvali dál, tak slušně poděkovali a odmítli, prostě tam jen chtěli být.

Věděli jsme, že o nás vedou složky jak MI5 tak CIA

Měli jste nějaký vnitřní režim, jako třeba, kdo umyje nádobí, kdo uvaří, udělá plakáty, bude pracovat na nahrávkách, kdo bude pracovat na zahradě, dojde nakoupit atd? Měli jste pocit, že dokazujete v praxi funkčnost něčeho, o co se marně snaží politici ve společnosti, aby se Země stala lepším místem k žití?

Ne, takový pravidla tam nebyly. Fungovalo to asi tak, že když někdo viděl špinavé nádobí ve dřezu, prostě ho umyl. Nebo se někdo zeptal: „Budete někdo vařit jídlo? Ne? Tak dobrý, já to udělám.“ Měli jsme malou pračku, která probíjela a občas dávala šoky. Když si někdo šel vyprat, tak se zeptal ostatních, zda taky něco nepotřebují vyprat. Je tu třeba kapela Chumbawamba, která provozuje podobné zařízení v Leedsu, nebo ve Skotsku provozuje stejnou věc kapela Alternative. Myslím, že podobné věci mohou fungovat v malém měřítku, ale na celostátním to fungovat nebude, protože je tu bohužel pořád spousta hrabivých a lakotných lidí. Udělali jsme něco, co dělali lidé před 10 000 lety a fungovalo to.

Víš, na to, aby člověk žil v komunitě, musí brát v potaz a respektovat hlavně druhé lidi. Když si někdo chce pouštět desky, tak nesmí rušit ostatní, ty jsou na prvním místě. Když jde někdo třeba vrtat do zdi, tak se zeptá, jestli to nebude vadit. Pokud se lidé navzájem berou v úvahu a respektují se, pak se povedou i velké věci. Nebude to fungovat, pokud se určí pravidla jako třeba “dneska bude Steve rýt zahradu, nebo bude dnes mít nádobí“.

Jak to bylo s placením? Také přispívali na zaplacení nákladů?

Někteří lidé zpívali písničky, jiní třeba zryli zahradu nebo vymalovali, to byl jejich způsob placení.

Jak se vám podařilo držet obyvatele komunity na uzdě, aby vám nekecali do nahrávání desek a jiných vašich kreativních aktivit? Přece jenom, čím víc lidí, tím více různých názorů a potencionálních problémů. Měli jste někde koutek pro svůj vlastní, privátní život?

Přiznám se, že si to do dnešních dnů nedokáži vysvětlit a stále se sám sebe ptám: „Jak to sakra mohlo fungovat?“ Jsem stále překvapený, že jsme vůbec něco nahráli, a když jsme šli zkoušet, tak jsme lidem řekli, že teď potřebujeme čas a oni to respektovali.

Určitě vás sledovala policie. Mohli k vám přijet a udělat vám šťáru a zatknout vás, protože vás neměli rádi nebo jste měli nějakou dohodu např. žádný drogy a problémy u nás a vy nás za to necháte na pokoji?

Věděli jsme, že máme napíchnutý telefon a máme o tom i důkazy, ale to by bylo na dlouhý povídání. Ve vesnici žil policista, typický anglický bobík, který k nám přijel na kole každý týden a dal si s námi čaj. Vždycky se nás ptal, jak se nám daří a co děláme a my jsme věděli, že pořád čmuchal kolem. Jeho dcera se u nás učila hrát na bubny. Ale policie nikdy nepřijela udělat razii. Nicméně věděli jsme, že o nás vedou složky jak MI5 tak CIA.

Co děláš teď, něco smysluplného nebo si jen užíváš života?

Mám kapelu, která se jmenuje Slice of Life. Napsal jsem v roce 2008 svoji autobiografii s názvem A všechno ostatní je propaganda a teď pracuji na další?

Co říkáš současné situaci ve světě, a hlavně současné Británii? Nemáš pocit, že je ještě ve větším průšvihu, než před 40 lety?

Určitě je a bude na tom ještě mnohem hůř, protože bude opouštět Evropskou unii. Brexit bude mít na nás velký dopad. Netušíme, zda budeme potřebovat pracovní povolení při cestování do Evropy, zda se zavřou hranice a bude všechno mnohem dražší, bude to šílené.