"Když jsem chtěl do kina, skoro jsem musel otce vzít za rukáv a táhnout ho tam..."

Jaké bylo Vaše sociální zázemí, co dělali Vaši rodiče a co z Vás chtěli mít?

Moje matka byla dcerou skotského pastýře a otce potkala během 1. světové války jako příslušnice britského námořnictva. Otec to dotáhl u námořnictva hodně vysoko a téměř jsem jen nepoznal do svých 14 let, protože byl vždycky pryč z domova na dva roky, pak se vrátil a zase odjel. Vyrůstal jsem v Kentu, ale během bombardování Londýna jsme bydleli ve Skotsku u matčiných rodičů. Byl jsem jedináček a tak moc jsem si přál mít sourozence. Moji rodiče nebyli moc do kultury a já si vždycky připadal, že do rodiny nezapadám. Když jsem chtěl do kina, skoro jsem musel otce vzít za rukáv a táhnout ho tam a jakmile film skončil, už jsme museli pryč, ani titulky nenechal doběhnout. Rodiče trvali na tom, že musím jít studovat architekturu, tak jsem promarnil dva roky života, než mě povolala armáda. Nejdříve jásali, když jsem pracoval pro BBC, těšila je vidina dobrého místa a penze a málem omdleli, když jsem odešel do Hollywoodu. Když jsem tam měl úspěch, vůbec je to nezajímalo. Až když otec umřel, tak jsem zjistil, že si schovával všechny fotky a výstřižky z mých filmů, co jsem mu poslal. Také jsem se dozvěděl, že matce diagnostikovali rakovinu, ale počkala s operací, až se přestěhuji do USA, abych si to kvůli ní nerozmyslel. Takže mě v určitém smyslu podporovali, ale nikdy to nedali najevo.

Četli jsme, že jste za války bojoval v Malajsii a Indii. To Vám muselo být nějakých 18 let. Nějaké vzpomínky na to období máte?

Naštěstí jsem byl povolán do armády až po skončení války. Byl jsem v Indii bojující o nezávislost, takže jsme sklízeli nenávist místních občanů a kameny nás provázely kdykoliv jsme opustili bezpečí kasáren. Nicméně pobyt zde změnil můj život. Na svoje 21. narozeniny jsem dostal v Kuala Lumpur tyfus a skoro umřel. Zde jsem se zúčastnil soutěže rádia BBC a vyhrál jsem. Okamžitě po skončení vysílání jsem dostal nabídku pro ně pracovat. A jakmile mě propustili z armády, odjel jsem zpět do Anglie a pracoval ve vysílání dalších 7 let.

Snil jste o kariéře herce od dětství?

Chtěl jsem se stát hercem od té doby, co jsem viděl v roce 1942, to mi bylo 16 let, Gladys Cooper ve filmu Now, voyager. Bohužel, díky nulové podpoře rodičů a pobytu v armádě jsem musel svůj sen odložit o pár let. Až později při práci v BBC jsem se seznámil s hollywoodskými herci, jejichž kontakty mi potom pomohly. Všichni kolem mě si mysleli, že jsem blázen.

Co jste vlastně dělal v BBC?

Měl jsem vlastní pořad, kde jsem četl zprávy, dělal rozhovory se známými herci a osobnostmi a pouštěl desky, které jsem měl rád já i oni. Díky tomu jsem se jednak naučil číst bez přípravy, což se mi později v Hollywoodu velmi hodilo a pak jsem také ztratil přirozený respekt před hvězdami, takže mě hned tak něco nerozházelo.

To zní jako snová práce, pracovat pro seriózní BBC, potkávat hvězdy a být za to placen?

Ano, nebylo to špatné, otce to těšilo proto, že věděl, že až půjdu do důchodu, dostanu penzi, ale to mě jako 23 letého moc nezajímalo. Měl jsem rád hudbu, a když jsem udělal pořad a pustil tam písničky, gramofonové firmy měly pocit, že jsem někdo vlivný a důležitý a týden co týden mi posílaly krabice nových desek, takže jsem měl velmi brzy zadarmo rozsáhlou sbírku. BBC mělo samozřejmě zvuk, ale někdy mělo poněkud zvláštní přístup. Jako seriózní britské médium platilo hvězdám za účast na rozhovoru. Částka byla pět liber, a pět šilinků. Představte si, že jsem na konci rozhovoru dával hvězdě, která brala 5 000 týdně takovýto šek. Některé to pobavilo, některé urazilo. Nakonec jsem přesvědčil vedení, aby jim to posílalo poštou. Měl jsem volnou ruku v tom, koho jsem se ptal a na co. Ale Británie 50. let byla velmi konzervativní, takže pokud se americký herec rozhovořil živě o svém životě, všechno se muselo vystřihnout, protože se smělo mluvit jen o práci, soukromý život osobnosti nikoho nezajímal.

"Sinatra si otřel pusu ubrouskem a šel ke mně. Vyslechl moji prosbu o rozhovor, pak se na mě podíval a řekl suše „Jdi do hajzlu“ a vrátil se ke stolu."

Byly všechny hvězdy vždy ochotné se s Vámi bavit?

Ano, některé mě pozvali k sobě domů, jako třeba Dick Bogarde, se kterým jsem později navázal celoživotní přátelství. Zpovídal jsem třeba Aleca Guinesse nebo Davida Nivena, ale ten byl strohý, odměřený, nepříjemný. Jednou jsem šel za Frankem Sinatrou do hotelu. Právě obědval, tak jsem poprosil číšníka, aby se jej zeptal, zda bych ho mohl vyrušit. Číšník vzkaz vyřídil, Sinatra si otřel pusu ubrouskem a šel ke mně. Vyslechl moji prosbu o rozhovor, pak se na mě podíval a řekl suše „Jdi do hajzlu“ a vrátil se ke stolu. Nemohl jsem pochopit, jak mohl odmítnout někoho z BBC. Omluvila se třeba i Ava Gardnerová, Sir Laurence Olivier, ale velmi slušně.

Je pravda, že jste se dostal do Hollywoodu jen tak, aniž byste někoho znal a poměrně brzo se uchytil?

Ano, je. Já vím, ono to zní dost neuvěřitelně a dneska je to i nemožné, ale mně se to pravdu stalo. Ptal jsem se Dicka Bogarda, zda si myslí, že bych byl dobrý herec a on řekl, že ano a vyndal svůj diář a nadiktoval mi čísla svých přátel. Byli mezi nimi např. Michael Wilding a jeho žena Elizabeth Taylor. Potom jsem na BBC dělal rozhovor se zpěvačkou a herečkou Rosemary Clooney, zeptal jsem se jí, zda si myslí, že mám šanci v Hollywoodu. Řekla mi kouzelná slova „Myslím, že to zvládneš. Tady je číslo mé sekretářky ve studiu, zavolej mi, až tam budeš“. Takže jsem dal výpověď v BBC a vydal se na palubě Queen Mary se 750 dolary v kapse na cestu. Když jsem přijel do Hollywoodu, najal jsem si apartmán na Sunset Boulevard a zavolal Rosemary. Bohužel zrovna natáčela v New Yorku, takže jsem měl prázdniny 3 měsíce a nasával atmosféru Los Angeles. Jakmile se vrátila, zavolala mi a dohodila práci v rádiu. To mi zajistilo příjem. Ale já pořád chtěl být hercem a tak jsem vyndal čísla od Dicka Bogarda a zavolal Michaelu Wildingovi. Telefon zvedla manželka Elizabeth Taylor a po chvilce mého koktání mě pozvala k ní na drink. Poslala pro mě asistentku s limuzínou, na kterou jsem měl čekat v hotelu. Přišel jsem tam o pár minut dřív a vrazil do Alece Guinessa, který si mě pamatoval z našeho rozhovoru v Londýně. Když se vzpamatoval, pozval mě na snídani na druhý den. Elizabeth byla velmi krásná a úžasně přirozená. Ptala se mě, co dělám a když zjistila, že bych se chtěl stát hercem, začalo ji to zajímat. Byl jsem tehdy dost bledý, takže mě pozvala, abych k nim do bazénu chodil plavat a chytal bronz. Nejdříve jsem se zdráhal, ale ona to myslela upřímně a já tam chodil skoro celý rok.

Zní to trochu jako pohádka, že se dostanete k takové hvězdě a jde to tak snadno?

Také jsem tomu nechtěl věřit. Často ke mně přišla k bazénu, když se učila scénář. Dala mi ho přečíst, a když měla čas, tak mě učila první herecké krůčky. Také mě pozvala na natáčení svého filmu Raintree Country. Posadila mě mimo záběr a pokaždé, když měla čas, přišla a vysvětlovala mi, co se teď právě dělá. Dala mi také jednu důležitou radu, že pro herce jsou rozhodující záběry zblízka, které si lidé zapamatují. Neměl jsem totiž žádné herecké základy. Byla velmi přátelská a upřímná, a když viděla, že mě hraní opravdově zajímá, věnovala mi spoustu času. Říkala, že mě nemůže nikde doporučit, protože mě hrát neviděla, ale že mě může poslat k lidem, které zná.

Často mě zvala k nim na večeři a sblížili jsme se. Přestože již tehdy byla slavná a vydělávala velké peníze, zůstala pořád nohami na zemi a lidská. Jednou u ní byl na večeři Montgomery Clift. Při cestě domů měl havárii a zle si rozbil obličej o volant. Tím prakticky skončila jeho kariéra, protože pak začal pít a přestaly tak chodit i role. Elizabeth ho vzala do auta, aby se nestal snadnou kořistí bulvárů a odvezla do nemocnice. Zrovna spolu měli hrát ve filmu a tak se mluvilo o tom, že angažují někoho jiného. Ona však pohrozila, že nebude hrát, pokud nepočkají na Clifta, což se nakonec stalo a ona tak aspoň tak podpořila kamaráda, který byl psychicky na dně. Jednou jsem také byl u ní na návštěvě, když se ohlásila Marlene Dietrich. Protože to byla osoba, která si střežila soukromí, Liz ji nechtěla zneklidnit a mě poslala na půdu do doby, než bude návštěva u konce. Asi po roce se naše cesty rozdělily, ona se rozvedla a my se potkali až o 30 let později. Byla stále stejná, lidská.

Vraťme se ale na začátek, jak jste se uchytil bez hereckého vzdělání ve filmu?

Takže jsem tehdy šel na snídani s Alecem Guinessem a ten se mě ptal, co tu dělám. Vysvětlil jsem mu situaci a on mi sdělil, že napíše tři dopisy lidem, které dobře zná a doporučí mě jim.

První byl Davidu Nivenovi, druhý režisérovi a třetí agentovi. Niven byl opět nepříjemný a strohý, režisér mě také nepotřeboval, ale agent si mě zavolal a dohodl schůzku s nejvýkonnější agentkou v Hollywoodu. Takže během pár dnů jsem se nejen dostal k Liz Taylorové, ale i získal agenta, bez kterého se zde žít nedá.

"Já osobně jsem si užíval tuto vzrušující dobu, protože mi to dávalo šanci pracovat a potkávat lidi ze Zlaté éry filmu jako např. Stan Laurel, Boris Karloff, Vincent Price, Fred Astaire a desítky dalších."

Jaký byl tehdy Hollywood, když jste tam začal působit?

Když jsem tam dorazil v roce 1955, byly to poslední dny velkých studií, protože televize se dostala do milionu amerických domovů. Někteří herci sice měli od studií smlouvy, které je na nějaký čas zachránily, ale i takové hvězdy, jako byla moje dobrá známá Angela Lansbury byla propuštěná. Někteří herci a režiséři měli rádi nově nabytou nezávislost, jiní měli potíže s tím být na volné noze. Já osobně jsem si užíval tuto vzrušující dobu, protože mi to dávalo šanci pracovat a potkávat lidi ze Zlaté éry filmu jako např. Stan Laurel, Boris Karloff, Vincent Price, Fred Astaire a desítky dalších. Pro mě, jako filmového fanouška, to bylo jako umřít a octnout se rovnou v nebi. Tehdy sice byla mezi herci rivalita, ale na druhou stranu pomáhali jeden druhému a byli z nich opravdoví přátelé. Často se zvali na večeři. Bylo to všechno osobní. Agent se se svými klienty scházel osobně, což vytvářelo přátelské vazby. To není jak dnes, kdy agentura chce po herci videonahrávku, ani ho nevidí a pošle mu NE emailem. Vše bylo samozřejmě levnější, klidnější a přátelštější. Ve studiu se stávalo, že když měli herci z jednoho filmu přestávku, zaskočili se podívat do druhého studia na natáčení. To se stalo koneckonců o pár let později i mně, když jsem točil záběr, jak vyrážím s autem pryč. Kde se vzal, tu se vzal, přišel ke mně Bing Crosby a se zájmem si prohlížel auto. Pak si sedl dovnitř a ptal se mě, jak se mi v tom jezdí. Pak najednou zjistil, že zdržuje natáčení, tak se všem omluvil a odešel mimo záběr.

Vzpomínáte si, co byla Vaše první práce?

Stále jsem ještě pracoval v rádiu, když mě agentka poslala do dabingového studia pro film Ben Hur s Charlesem Hestonem. Bylo třeba předabovat italské herce. Z rádia jsem uměl číst bez přípravy, takže techniku jsem zvládl dobře. Byl jsem svědkem toho, jak dva herci začali později, než měli a okamžitě je propustili. Režisér William Wyler věděl, co chce a věděl, jak toho dosáhnout. Třeba u mě opakoval jednu větu 30 minut, než se mu líbil výraz v mém hlasu. Platil dobře, bral jsem 750 dolarů za den, což je v dnešních penězích asi 6 500. Nakonec jsem daboval více postav v celém filmu, což byla pro mě jak dobrá škola, tak i reklama pro příští práci. Koncem roku 1959 mě agentka poslala na casting do Pasadena Playhouse. Měli jsme zkoušky, a aby se nám lépe hrálo, pozvali ze školy studenty, aby dělali publikum. Mezi nimi jsem spatřil i Dustina Hoffmana a Gene Hackmana.

Na konci 50. let vznikly legendární sci-fi filmy, na které se dá koukat i dnes. Byly prostě jen tehdy v oblibě nebo se do filmování promítala Studená válka a Marťani byli ve skutečnosti Rusové?

Myslím, že určitě v tom je promítnut duch doby. Tehdy nás strašily atomové bomby a těžko se to dalo zakrýt. Všude se šířily zvěsti, že jsou mezi námi ruští špioni a kontra špioni. Ale také to byl módní žánr. Jedno studio natočilo hit, tak druhé to okopírovalo. A také po válce se narodilo hodně dětí, takže tehdy dospívající mládež tyhle filmy milovala. Rovněž musíte vzít v úvahu, že tehdy byla na vzestupu televize jako nové médium. Rozhlasové hry dostávaly i filmovou podobu, takže se spousta seriálů dostala od mikrofonu až na televizní obrazovku.

Byl tehdy v Hollywoodu nějaký orgán, který by prováděl cenzuru filmů? Stal jste se Vy osobně svědkem lovu na čarodějnice, které vedl tehdy v Americe McCarthy?

Ano, bohužel jsem byl osobně svědkem několika takových procesů, které vedla Komise pro neamerickou činnost. Mými přáteli byli manželé, herci Betty Garrett a Larry Parks. Oba měli tehdy velké úspěchy v muzikálech The Jolson Story, Jolson sings again a On the town.

Larry byl pozván ke slyšení před Komisí a pod tlakem výhružek se zlomil a řekl pár jmen, ačkoliv ani on ani Betty neměli žádné komunistické tendence. Jen se párkrát zúčastnili levicových přednášek, protože to tak dělalo víc lidí. Larryho kariéra skončila hned druhý den ráno. Hrál v nové komedii studia MGM Love is better than ever s Elizaberth Taylor. Šéf studia Louis B. Meyer okamžitě stáhnul film se slovy, že žádný komouš nebude hrát ve filmu s jeho velkou hvězdou. Kariéry Betty díky tomu také začala upadat a Larry mohl pracovat mimo území Spojených států, takže cestoval po Kanadě.

Vaše první velká role přišla ve filmu Návrat mouchy (The Return of the Fly), kde jste sekundoval hvězdě Vincentu Priceovi, že? Jaký byl tento představitel hororových filmů?

Já jsem si ho velice vážil. Byl to příjemný člověk, který měl rád společnost. Velmi rád nám říkal vtipy asi tak třicet vteřin předtím, než se spustila kamera. Měli jsme mít vážné tváře a on většinou dokončil pointu právě ve chvíli, kdy režisér vykřikl: „Akce!“. Takže o mnoho let později, když jsem si film mohl na DVD zpomalit, jsem zjistil, že začínám vážnou scénu a stále se usmívám. Nějak to tehdy střihačům uniklo. Když se točila scéna mého skonu, ležel jsem v zavřené rakvi jako mrtvý člověk, jehož svalový reflex ještě vymrští ruku, která zvedne víko. Jakmile režisér zařval: „Stop!“, Vincent zaklapl víko a zaklepal na něj se slovy: „Oběd je za hodinu“. Já propadl panice a začal zuřivě tlouct o stěny a o víko a pak jsem slyšel jeho hlasitý smích. Když mi otevřel, strachy jsem neměl na oběd ani chuť. Když jsem si zařizoval nový byt a sháněl nábytek, jen mi řekl: „Přijeď k nám, máme spoustu nábytku v garáži, vyber si, co se ti bude hodit“. Vybral jsem si, co jsem chtěl a ještě mi to odvezl ve svém voze. Otočili jsme se celkem třikrát. Když jsem mu chtěl poděkovat a říct mu, jak jsem vděčný, řekl mi jen: „Ať ti to poslouží“ a šlápl na plyn. Viděl jsem ho i na sklonku jeho života, kdy už téměř nemohl chodit a byl velmi křehký. Mozek měl stále bystrý a tak při odchodu poznamenal: „Stáří není žádná sranda“.

"Hrál jsem tam hlavního hrdinu, a když jsem byl v kině a začal zabíjet zvířata, publikum bučelo a pískalo."

A vlastní film byl úspěch?

Šel do kin bez nějaké slavnostní premiéry v srpnu 1959. Protože měl malý rozpočet a natáčel se černobíle, na rozdíl od prvního dílu, byl to od začátku béčkový film. Byl dobře natočený, ale s více penězi by to dopadlo ještě lépe. Hrál jsem tam hlavního hrdinu, a když jsem byl v kině a začal zabíjet zvířata, publikum bučelo a pískalo, takže nevím, zda to bylo jako výraz nesouhlasu s mým výkonem nebo s chováním hlavní postavy. Ale práci na něm jme měl opravdu rád a nemohl se dočkat každého rána, kdy jsem přijel autobusem do studia Fox. Měl jsem pocit, že cokoliv spojeného s tématikou Mouchy mělo magický nádech a i o mnoho let později, když jsem dostával role, si mě režiséři pamatovali hlavně díky této postavě darebáka, kterou jsem pak hrál ještě mnohokrát.

V 80. letech se natočil remake s Jeffem Goldblumem, viděl jste ho? A co jste na něj říkal?

Technicky to bylo dobře udělané a speciální efekty neměly chybu, ale jinak si myslím, že to byl špatný film. Pokud máte explicitní násilí, krev a nechutnosti a není v tom špetka náznaků a představivosti, vždy to film zabije.

Váš patrně nejslavnější film byl Historky hrůzy (Tales of Terror). Proč si myslíte, že měl takový úspěch? Jaký máte názor na fakt, že dnes dělá Hollywood remaky klasických filmů 50. let, které sice stojí hromadu peněz, ale většinou propadnou?

Na první otázku je odpověď snadná (a ten fakt producenti často podceňují). Přestože to byl nízko rozpočtový film, byl skvěle udělaný, měl skvěle propracovaný scénář, dobré herce, mezi kterými fungovala chemie. Bylo lepší, že to byly tři třicetiminutové příběhy, než jeden devadesátiminutový film. Příběh byl dobře propojený, měl tempo a Vincent Price měl svoje publikum a mohl ukázat, jaký je skvělý herec, protože hrál tři rozdílné charaktery.

Co se remaků týče-myslím si, že studia hrají na jistotu. Jsou si vědomi hodnoty názvu filmů, ale to je jediné, co je zajímá. Aby diváci znali jména jako Godzilla nebo Den, kdy se zastavila země. Vůbec je nezajímá příběh a diváci jdou přes staré formule a klišé. A proč by měli mít diváci zájem o film, když studio nemá zájem o diváky?!

Vás ještě také proslavil dabing Sgt Tibse v kresleném filmu 101 Dalmatinů z produkce Walta Disneye, že?

Ano. To bylo na jaře roku 1959, kdy mně studio zavolalo. Byly čtené zkoušky. Již z BBC jsem měl trénink a věděl, že musím hlasem vyjádřit charakter osoby. Lidé v dabingu si na práci dali záležet a nedostávali herce do stresu. Walt Disney všemu přihlížel. Vždycky přišel a podal všem ruce a trval na tom, že mu budeme tykat, žádný „pane Disney“. Na to, jak byl úspěšný a slavný, to byl velice skromný, tichý a slušný člověk. Práce trvala celý rok a byla velmi slušně placená. Film měl premiéru v lednu 1961. Byl tak populární, že se ukazoval v televizi velmi často a později se dostal i na speciální video kolekce, takže i 30 let po premiéře jsem dostával větší tantiémy, než za denní práce tehdy. Nebyl to však jen tento velkofilm. Kromě již zmíněného Ben Hura jsem ještě daboval film Grand Prix a také My Fair Lady. Tehdy se mi nelíbila jedna věta ve scénáři a tak jsem šel za režisérem George Cukorem a zeptal se ho, zda bych mohl říct něco jiného, že tohle je nelogické. Podíval se na mě a řekl: „Nemohl“. Pak si mě nikdo nevšímal celý den a večer mi řekla asistentka, že mě pan Cukor vyhodil. Moje agentka se do toho vložila a tak mně muselo studio platit smluvených 5 000 dolarů, přestože mě vyhodilo.

"Natáčel jsem všeho všudy dva dny a vydělal za ty měsíce více, než na několik hlavních rolí, které jsem měl."

Hrál jste ve filmu Král krysa, který se i za totality promítal v našich kinech. Mohl byste říct něco o natáčení a o Vašem účinkování v něm?

Castingový režisér Eddie Rhine mě obsadil do podobné role v TV, kde jsem měl zahrát duševní zhroucení. Zvládl jsem to, a proto mě doporučil režisérovi Brianu Forbesovi, který mě přijal. Moje role neměla žádné dialogy. Představoval jsem, že jsem se nervově zhroutil, když při prohlídce Japonci zjistí, že ukrývám rádio. Film se točil v Kalifornii a vytvořili přesnou kopii singapurského tábora Changi v San Fernando Valley v LA. Čirou náhodou jsem v roce 1947 navštívil coby voják opravdový tábor Changi, takže jsem mohl režisérovi radit, co a jak má být a pak ho pochválit, jak přesně to postavili. Natáčelo se několik měsíců, což mi vyhovovalo, protože jsem měl slíbenou garanci tří týdnů práce, jakmile hlavní hvězda John Mills, se kterým mám scénu, přijede. Jenže jeho natáčení v Anglii se protáhlo, takže moje smlouva byla prodloužená a nakonec jsem jen seděl doma a čekal na telefon a přitom mi šel týdenní plat. Svoji scénu jsem zahrál na první dobrou. Pak se Brian Forbes rozhodl natočit scénu ležících zajatců pro začátek filmu, takže jsem zůstal na výplatní pásce až do Vánoc. Natáčel jsem všeho všudy dva dny a vydělal za ty měsíce více, než na několik hlavních rolí, které jsem měl. Popravdě nevím, zda měl režisér za poradce opravdové bývalé vězně, ale vím, že si s výzkumem dal velkou práci. Britští herci žijící v Hollywoodu měli vypadat vyhuble a zdecimovaně, proto jsem zhubl 18 kg. Pak přijeli z Anglie britští herci a ti nemuseli ztratit ani deko...

A jak vzpomínáte na svoje účinkování v dnes již legendárním seriálu Star Trek?

Hraji tam návrháře lodi Enterprise po bohu Leonarda Nimoye a Williama Shatnera. Mám pak nakonec zešílet. V den natáčení jsme se dozvěděli, že se série již dále točit nebude, takže nálada byla na bodu mrazu. Navíc scénář byl špatně napsaný, což mělo za následek, že Nimoy a Shatner odjeli z natáčení s tím, že tohle točit nebudou. Proto se usilovně přepisovalo přímo na místě a pak se hrálo. Nikdo netušil, že po skončení série se postavy na plátno vrátí a celý Star Trek se stane kultem.

Byl jste někdy svědkem podlého jednání studia k hercům?

Ano. Bylo to v 60. letech, kdy bulvární plátek hodlal zveřejnit článek o velkých hvězdách, které holdují alkoholu, sexu a drogám. Kontaktovali studio Universal a sdělili jim, že hodlají dát do tisku článek o soukromém životě Rocka Hudsona. Rock byl největší hvězdou studia a vydělával jim milióny, takže se zástupci studia dohodli s tiskem, že se nic nebude psát o Hudsonovi a předhodili jim jako soustu George Nadera. To v Americe zničilo jeho slibnou kariéru a pak natáčel převážně v Evropě. Druhý případ byl o pár let později, kdy měl natáčet Mike Wilding. Byl to epileptik a necítil se dobře a nechtěl jet na natáčení. Nikdo o jeho nemoci nevěděl, takže vedení studia mu pohrozilo, že pokud se nedostaví na natáčení, že zveřejní fakta o jeho epilepsii a u filmu skončí. Rock Hudson k němu zajel a mluvil s ním tak dlouho, až se Mike uklidnil, k záchvatu nedošlo a on byl ve stavu dojet do studia a natáčet.

"Rock Hudson byl gay a užíval si života. Jeho orientace se nehodila do politiky Universalu a proto, aby uklidnilo média, dalo jej dohromady s herečkou Phyliss Gates."

Zmínil jste Rocka Hudsona, byl to tehdy velká hvězda, znali jste se dobře? Jaký byl?

Přestože opravdu byl velká hvězda, nebyl nafoukaný a měl velké charisma. Chodil jsem k němu o víkendu hrát karty skoro celý rok. Když přijel domů, měl z plotu velký pytel s poštou. Většinou dopisy z Evropy adresované prostě „Rock Hudson, USA“. Ráno je vzal do Universalu, kde na ně sekretářky narazítkovaly jeho podpis a poslaly zpátky fanouškům. Byl to gay a užíval si života. Jeho orientace se nehodila do politiky Universalu a proto, aby uklidnilo média, dalo jej dohromady s herečkou Phyliss Gates. Byla to pěkná mrcha, protože si nahrála jejich soukromou konverzaci během krátkého manželství, a když byli od sebe, vyhrožovala mu, že to dá tisku. Rock ji dal, co chtěla, ale jí to bylo málo, takže za ním poslala právníky a doslova ho oškubala o vše, chtěla i procenta z jeho filmů. Viděl jsem ho i pár měsíců před smrtí, kdy měl jako jeden z prvních herců diagnostikován AIDS a byl z nemocnice poslán domů, aby zemřel. Nebyl na něj tehdy hezký pohled.

Vy jste hrál v TV, ve filmu, daboval jste, stalo se vám někdy, že jste třeba měsíc byly bez práce?

Ne. Abych se stal členem herecké asociace, musel jsem mít za sebou alespoň  jeden film, což se stalo velmi záhy. Nebylo řídkým jevem, že když se dotočil film, hned druhý den šla většina herců na „úřad práce“ se zaregistrovat. Jejich podpora se vypočítávala z velikosti platu v posledním filmu. Jakmile dostali roli, šli výši honoráře nahlásit na úřad a zároveň ukončit podporu. Nebyla to žádná hanba, žili tak stovky herců. Prostě „pracovní úřad“ jim pomáhal překlenout období, kdy je zrovna nikdo nepotřeboval. Já měl dobrou agentku, takže když jsem netočil v televizi, měl jsem film, když skončil film, daboval jsem a hrál v seriálu. Hodně jsem pracoval a šeky mi chodily každý den. Byla samozřejmě jiná situace u mužů a u žen. Když bylo muži přes třicet, nebyl to žádný problém. Když bylo herečce přes třicet, začaly nabídky vysychat a přednost dostávaly mladší herečky. Tam to bylo dost nemilosrdné a několik mých dobrých kamarádek díky tomu muselo začít pracovat v obchodě, protože ve studiu již pro ně práce nebyla.

Když sportovec dělá reklamu, tak se nám to zdá normálnější, než když pózuje s pivem známý herec. Jaký je Váš názor a postoj k účinkování k reklamě?

Vím, co máte na mysli. Když mě čistě náhodou oslovil reklamní agent poprvé, byl jsem zásadně proti. Měl jsem takový britský snobský postoj k tomuto odvětví. Ptal jsem se na to Vincenta Price a ten mi odpověděl, že jsme herci a hraní je naše práce, tak proč se vyhýbat reklamě. Já jsem s tím neměl žádné zkušenosti, ale zjistil jsem, že to jsou rychle vydělané peníze, které mi platí živobytí. Mluvit jsem téměř nemusel, maximálně jednu větu, většinou jsem jen seděl nebo stál. Jednou jsem dělal reklamu na pivo. Točilo se to v horách, jako čtyři roční období. Práce trvala dva dny a reklama běžela několikrát denně po dobu dvou let a pokaždé mi za to přišel šek. Jednou jsem se díval v televizi na seriál, kde jsem hrál, a o přestávce šla reklama, kde jsem hrál také já. Pak jsem vyrazil z domova a na dálnici byl billboard, kde jsem byl také já. Dělal jsem to deset let a finančně si hodně pomohl.

Na začátku Vám pomohl Alec Guiness a Dick Bogarde, měl jste někdy ještě šanci se s nimi setkat a probrat si vaši kariéru?

Ano, setkali jsme se, když Alec v Hollywoodu natáčel a měl zde dům, krásný velký s bazénem, jaké studia poskytovala svým hvězdám. Zval mě často do společnosti a na oběd či na večeři. Byl to idol mého mládí. Jako člověk byl ješitný a těšilo ho, když jej na ulici někdo poznal. Sláva mu malinko stoupla do hlavy a občas měl jednání, které se mi značně příčilo. Využíval svého vlivu a moci a lidé se jen skoro báli. Došlo to až tak daleko, že jsem se přestal cítit v jeho společnosti hezky a distancoval se od něj. Dick Bogarde byl úplně jiný. Byl to gentleman, který neměl rád Hollywood a tak jsme si psali skoro 35 let. Byl to jeden z mých nejbližších přátel. Vždycky mě podporoval a psal povzbudivé dopisy a byl rád, že jsem v Hollywoodu udělal kariéru.

"Mnoho castingových režisérů nemá valnou představivost a nemají smysl pro to, kdo umí a neumí hrát."

Tvrdí se, že práce herců je nevděčná, protože vlastně pořád jen čekají na telefon, který jim nabídne práci, jak to vidíte Vy? Cítil jste se jako herec nezávislý, nebo jste vždy musel dělat, co se Vám řeklo?

Ano, je to pravda. Je to velmi frustrující, když jste dobrý a talentovaný, chcete pracovat a to vše záleží na druhých lidech, kteří vám tu práci dají a bohužel ještě někteří z nich nejsou moc inteligentní. To můžu říct z bezpečí své herecké penze. Mnoho castingových režisérů nemá valnou představivost a nemají smysl pro to, kdo umí a neumí hrát. Sir Derek Jacobi jednou řekl, že herci jsou v podstatě žebráci. A to i ti, které hraní živí. Byla to pravda tehdy a je to určitě pravda i teď. Pouze ty největší hvězdy mající spoustu peněz a mohou podporovat svůj vlastní projekt, nebo si vybírat role, které sami chtějí. Já jsem o sobě tvrdil, že jsem „pracující herec“, který dělá jakoukoliv práci, která se mu naskytne, stejně jako to dělá malíř pokojů nebo instalatér.

Kdy jste vlastně s natáčením skončil?

Kdy jsem se po dlouhodobější hlasové indispozici vrátil do Hollywoodu, bylo mi 62 let. Hned jsem dostal práci. Byla to mýdlová opera a bylo to hrozné. Styl práce a natáčení se úplně změnil a mě to vůbec nebavilo. Když to skončilo, měl jsem hrát v druhé řadě, ale odmítl jsem a přestal hrát, protože jsem z toho neměl žádnou radost. Nechtěl jsem se stát hercem, který bude čekat marně na telefon. Začal jsem podnikat v oblasti realit, což jsem skončil v osmdesáti letech.

"Studia převzaly korporace, do všeho mluvili právníci a investoři a začalo to být napjaté, zrychlené, neosobní. To co bylo jednou v Hollywoodu, se už do něj nikdy nevrátí a já jsem rád, že jsem byl jeho součástí."

Mohl byste srovnat Hollywood 50. a 60. let? Bylo znát markantně, kdy se začal měnit?

V 50. letech ještě byli u kormidla šéfové velkých studií. Točilo se jen v ateliérech a herci si byli blízcí, panovala většinou přátelská, až domácí atmosféra. V určitou dobu se sem dostala i politika, zvláště v období Studené války, které nejen ovlivnila kariéru některých herců, ale také určovala téma filmů. Bylo to ještě všechno takové strohé, upnuté. Studio si hýčkalo své hvězdy. V 60. letech přišlo uvolnění, hippies, drogy, volná láska, svoboda vyjadřování v tématech. Přišli režiséři, kteří bořili mýty a natáčely se filmy jako Bezstarostná jízda. Byla válka ve Vietnamu, prezidentem JFK, který byl zastřelen a již nikdy nebylo nic jako dříve. Pak studia převzaly korporace, do všeho mluvili právníci a investoři a začalo to být napjaté, zrychlené, neosobní. To co bylo jednou v Hollywoodu, se už do něj nikdy nevrátí a já jsem rád, že jsem byl jeho součástí.

Dnes, kdy se filmuje po celém světě a ne jen ve velkých studiích, myslíte si, že je herec více nezávislý, nebo je to naopak ještě horší, než předtím?

Podle mého soudu práce herce nebyla nikdy lehká a řekl bych, že je to mnohem těžší dnes, než tehdy. V mých dobách, tedy alespoň v 50. letech studia garantovala, že televizní pořady budou mít alespoň 39 episod, což zajišťovalo stálou práci mnoha hercům. Tehdy většinou nebyla přestávka mezi koncem jedné sezóny a začátkem druhé delší než měsíc. Byla tu také velká dávka jistoty, protože všechna velká studia stále plně fungovala a natáčela jak hrané filmy, tak televizní série a všechny se natáčeli v rádiusu pár kilometrů od sebe. I když tehdy bylo vše více centralizované, vše se dělalo v Hollywoodu, výhodou bylo, že práce byla více osobní. Castingoví režiséři byli kolegové, každý se znal osobně, protože se denně potkávali tváří v tvář. Dnes je vše na videu a počítačích, takže je těžké a frustrující udělat na někoho osobní dojem. Myslím, že dneska je také mnohem více herců, takže konkurence je obrovská.

Jak se díváte na současnou technologii, animaci 3D? Neodebírá to umění hrát a osoba herce je méně a méně důležitá, protože je vše vytvořeno na PC?

Naštěstí, médium bude vždy potřebovat herce bez ohledu na používanou technologii. Od toho, co jsem viděl v současných filmech se obávám, že hlavní nebezpečí spočívá v to, že si studia myslí, že speciální efekty je to jediné, co chtějí diváci vidět. Díky tomu začíná pitomá tendence opovrhování dobrými scénáři se zajímavými a uvěřitelnými osobami a příběhy a jejich nahrazování prázdnými, nudnými příběhy, které jsou plné speciálních efektů.

Děkujeme za rozhovor

ŠŤASTNÉ  90. NAROZENINY