„Hraní mě bavilo, protože to bylo to první, za co jsem dostal v životě pořádně zaplaceno. Co mě také bavilo, byl ten tvůrčí proces a pracovní atmosféra na place. Poprvé se mi stalo, že mě dospělí brali jako sobě rovného, lidi s mnohem většími zkušenostmi než já, poznali, že ve mně něco je. Něco, o čemž jsem ani já sám nevěděl a oni mi to pomáhali rozvíjet. V roce 1977 jsem nastoupil na vyšší střední školu a sbíral jsem herecké zkušenosti, natáčel reklamy, dostal pár příležitostí v rádiu a v epizodních rolích v seriálech.

Má vzkvétající herecká kariéra se čím dál hůř slaďovala s požadavky školy a já na konci roku neměl ještě uzavřenou klasifikaci. Po většinu dne jsem seděl ve škole a učil se, nebo to aspoň předstíral, a po večerech účinkoval v divadle. Když se zjistilo, že propadám ze všech předmětů a škola mi nedá žádné úlevy, po dohodě s rodiči jsem školu nedokončil a opustil ji.

Naši mě podporovali a s otcem jsem vyrazil do Los Angeles. Jakmile jsme dorazili do hotelu, popadl jsem telefon a začal obvolávat agenty. Každý agent, s nímž jsem se viděl, mi nabídl, že se mě ujme a ve snaze zjistit, co ve mně je, mě poslal do castingové agentury. Dostal jsem roli ve filmu Půlnoční šílenství, jehož natáčení začínalo za tři měsíce a byl to můj první filmový kšeft. Vypadalo to, že akce Hollywood půjde jako po másle.

Když jsem se po svých 18. narozeninách vrátil v červnu do Beverly Hills, pronajal jsem si za 225 dolarů měsíčně garsonku s mikroskopickou koupelnou a jedinou výlevkou v bytě. Nádobí jsem musel mýt ve sprše a nejednou se stalo, že jsem si myl vlasy kuchyňským saponátem a nádobí šamponem na vlasy.

Záchod sloužil i jako kuchyňka. Natáčení Půlnočního šílenství se věrně podobalo svému názvu a točilo se šest týdnů výhradně v noci. Přes den jsem sháněl lepší práci. Druhým filmem byla Třída roku 1984 a byl to ještě horší film než Půlnoční šílenství. Měl jsem pár štěků v televizních seriálech a stal se členem ansámblu televizního pořadu Palmerstown. Protože jsem byl naivní a neměl zkušenosti, přijímal jsem pomocnou ruku protřelých starousedlíků, kteří si ukrajovali procenta z mého malého platu. Agent mi sehnal manažerskou firmu, která mi za tučná procenta slíbila svoje služby 24 hodin denně, navrhnou mi strategii mého kariérního rozvoje, pomohou stanovit cíle a jejich dosažení. Na co nestačí sami, odkáží mě na hollywoodské profesionály, fotografy, publicity a právníky. To, co jsem potřeboval zajistit, jsem delegoval na ostatní a žil v iluzi, že to je okruh přátel.

AŽ PAK JSEM ZJISTIL, ŽE TO JSOU KROUŽÍCÍ PIRANĚ

Sdružení filmových herců mě vyplácelo na úrovni minimální sazby, takže jsem brzo zjistil, že moje náklady vysoce převyšují příjmy, a to mě ani nenapadlo, že bych měl platit daně. Můj spolek dobře placených přátel mě na tuto eventualitu opomenul upozornit, a tak, když mi přišel výhružný dopis od daňového úřadu, jediné, co mi doporučili, bylo vyměnit účetního, Ten mi, samozřejmě za další procenta, vypracuje strategii, jak se se svojí insolvencí vypořádám. Doporučil mi zrušit pronájem auta a velkoryse mi pronajal své Porsche, protože v Hollywoodu je image alfou a omegou celého bytí, a když jsem řídil Porsche, nevypadal jsem jako nezaměstnaný. Zjistil jsem, že mám s bídou na holé přežití a mojí snídaní, obědem a večeří se staly na dlouhou dobu špagety, makrela a pivo. Většina stejně postižených herců si vydělává prací v restauracích a obchodech, ale já měl pracovní povolení jen na profesi herce, jinak by mě hrozilo vyhoštění. Když jsem včas nezaplatil svému účetnímu, sebral mi Porsche a zmizel. Byl jsem bez kšeftů, s dluhy na krku, a měl hlad.“

Když už je herec hvězdou, tak si může z nabídek vybírat, a pokud se mu nějaká nelíbí, dovolí si ten luxus a odmítne ji. Pokud ji přijme, může si klást podmínky. To ovšem nebyl tehdy případ Michaela, který musel obrážet potupné konkurzy. Tady se každý snažil přesvědčit o svých kvalitách a získat roli pro sebe. Ale že je těžké se soustředit a vydat ze sebe potřebný výkon, a že požadavky jsou často ujeté, dokazují jeho další vzpomínky.

KONKURZY JSOU OPRUZ

„Obcházení konkurzů je opruz a potvrdí vám to většina herců, kteří s nimi měli co do činění. Dostanete pár stránek scénáře a stále dokola si je pročítáte v naději, že se vám tím podaří dostat se té postavě pod kůži neboli dopracovat se k nějakému vzhledu, jehož pomocí těm psaným slovům vdechnete život. Zároveň se musíte vyvarovat toho, abyste byli moc hubení, tlustí, vysocí, malí, blonďatí, zrzaví, opálení, bledí, hluční, tiší, mladí nebo staří, ale také na vás nesmí najít nic, čím byste režisérovi připomínali jeho milenku, otce, matku, kněze nebo terapeuta. Musíte působit suverénně, jako byste tu roli už měli v kapse. Bez ohledu na to, jak zoufale potřebujete práci, jak vám kručí v břiše, jak jste vyčerpaní z toho schovávání před domácím, za žádnou cenu nesmíte dát najevo, že jste v koncích. Tak zní základní pravidlo konkurzu a mně dělalo jeho dodržování velké potíže. Uplynulo několik týdnů od mého prvního konkurzu na Rodinná pouta. Moje agentka Judith dělala, co mohla, aby mě tam protlačila, ale autor a producent Gary Goldberg mě do role Alexe Keatona vyloženě nechtěl. Už několikrát ji vynadal, že prostě nejsem ten správný člověk pro tuhle roli a durdil se, že někdo zpochybňuje jeho instinkty. Nakonec se uvolil, že smím přijít ještě jednou na čtenou zkoušku a já jsem věděl, že ať už se v příštích minutách bude dít cokoliv, rozhodne to o mém osudu. Po prvních minutách čtení jsem měl pocit, že jsem se “chytil“ a přísedící se smáli jako blázni. Na konci zkoušky Gary zařval na moji agentku: „Proč mi nikdo o tom klukovi neřekl?“ Roli jsem dostal a změnila mi život.

Sdružení filmových herců trvá na tom, že každý člen s nimi musí projednat a podepsat svoji smlouvu ještě předtím, než seriál projde schvalovačkou, tedy prakticky hned po úspěšném absolvování konkurzu. Protože mi dávno odpojili telefon, diktoval jsem z telefonní budky na dnešní dobu skromné, leč v mé tehdejší situaci nepředstavitelně lukrativní podmínky. Zatímco můj agent mluvil o sedmimístném honoráři, který mě čeká, pokud seriál poběží šest let, já jsem civěl do výkladní skříně fastfoodu a přál si mít v kapse aspoň dva dolary, abych si mohl objednat meníčko s bramborovou kaší. Zkouška se konala před vedením NBC, a zatímco na mé straně stál již celý štáb, včetně dříve odmítavého Gary Goldberga, oponoval mu producent NBC Brandon Tartikoff. Po dlouhých tahanicích Brandon ukončil debatu slovy: „Já ti říkám, že tenhle typ obličeje se na školní krabičky na svačiny jakživ nedostane.“ Garyho šokovalo, že tohle by mělo být kritérium pro výběr herců a trval na svém, takže mi nakonec byla role definitivně přiklepnuta.“

To se psal rok 1982 a seriál Rodinná pouta lámal divácké rekordy a Michael J. Fox se stal oblíbenou televizní hvězdou. Po třech letech účinkování mu Steven Spielberg nabídl roli ve filmu Návrat do budoucnosti, který sám produkoval. Hlavní roli Marty McFlye dostal původně Eric Stolz, ale po několika týdnech natáčení měl režisér Robert Zemekis pocit, že se na tu roli nehodí, a tak ji nabídl Foxovi s tím, že původní záběry přetočí. Ten samozřejmě nemohl podobnou nabídku odmítnout, ale také nemohl přerušit natáčení seriálu, takže jej čekal vyčerpávající pracovní program následující tři měsíce. V půl desáté ráno ho vyzvedl řidič Paramountu, kde celý den zkoušel epizodu seriálu. V šest večer jen naložil řidič Universal Pictures, zavezl jej na lokaci, kde až do rána natáčel film. Pak jej opět odvezli domů, kde jej po třech hodinách spánku vyzvedl řidič Paramountu a odvezl do studia. Návrat do budoucnosti se stal senzací, kasovním trhákem, diváckým hitem. Michaelovi se obrátil svět vzhůru nohama. Stala se z něj přes noc hvězda první velikosti a dostal se do panoptika Hollywoodu.

HEREC SE STANE VEŘEJNÝM MAJETKEM

„Když jsem se po úspěchu filmu stavil s kšiltovkou naraženou do čela ve slunečních brýlích u stánku s novinami, viděl jsem všude kolem sebe tváře svého JÁ. Kam až oko dohlédlo, na obálce různých časopisů byla moje tvář, kterou vydavatelé nastavovali světu tak, jak se to hodilo jim a ne mně. Musel jsem zkrátka oslovit každou cílovou skupinu čtenářů, ať to byly křížovky nebo erotický časopis. Všechny časopisy a talk show v zemi si mě podávaly. Bylo mi 24 let a byl jsem odkázán sám na sebe a na svůj morální a etický kompas, kterým mě vybavili moji rodiče. On totiž neexistuje žádný způsob, jak se na ten nápor připravit. U divadla má herec kontakt s diváky, kteří se na něj přišli podívat. Představení skončí, je odměněn potleskem, světla zhasnou a jde domů. Ve filmu je to jiné, tam se z herce na plátně stává idol a celebrita a jevištěm celý svět, takže mantinely se ztratily.“

Když měl Návrat do budoucnosti premiéru v Londýně, seděl Michael vedle princezny Diany. Podle protokolu s ní nesměl promluvit, dokud nepromluví ona. Při úvodních titulcích filmu zjistil, že si potřebuje urgentně odskočit na WC. Pro obyčejného člověka to není žádný problém, ale pro hvězdu večera? Diana byla dobře vychovaná, aby během filmu mluvila se svým hostem, takže neměl šanci, jak se omluvit a odskočit si. Takže dvě hodiny filmu se kroutil na sedadle a byly to pro něj nejdelší dvě hodiny v životě. 

Tehdy již nebydlel v garsonce, ale ve vlastním domě v Laurel Canon a před ním parkoval Ferrari, Range Rover, Mercedes 560 SL-kabriolet, Jeep Cherokee a Nissan 300ZX. Najednou řešil ráno velký problém, v čem odjet do práce. A život hvězdy přinášel další požitky.

„V té době mě firma Nike pozvala do své vzorkovny, strčili mi do ruky obrovský lodní pytel a já si do nich mohl nacpat tolik bot, podle svého výběru, kolik se mi tam vešlo. Stačilo, aby mě někdo v těch botách na ulici vyfotil, a měli reklamu jako hrom, a ještě ušetřili náklady za otištění. Když jsem v jedné talk show odpověděl na otázku, jak se mi líbí život v Americe, odpověděl jsem slovy, že americké pivo je slabé a já piji kanadské „Moosehead Ale“. Za pár dnů zastavil u mého domu kamion z pivovaru stejného jména, složil mi tam celý náklad a řidič mi dal do ruky vizitku se slovy, že stačí jen zavolat, až mi dojde.

Zjistil jsem starou pravdu o americké společnosti. TI, KDO MAJÍ, DOSTÁVAJÍ. Najednou jsem neplatil za nic, letenky první třídou, luxusní hotelové pokoje, účty u barů nebo v restauracích, všechno bylo gratis. Najednou jsem nebyl obyčejný člověk, všichni mi dávali najevo, že jsem členem „Klubu privilegovaných“. Když jsem ve svém Ferrari jel na casting dvojnásobnou rychlostí, zastavil mě policejní vůz. Strážník byl v právu a choval se nedůvěřivě, myslel si, že jsem to auto ukradl. Když na řidičáku poznal moje jméno, změnil svůj postoj o 180 stupňů, přátelsky na mě mrknul a požádal mě o autogram. Nic, žádná pokuta, ještě mi popřál hodně štěstí. Když můj pes pokousal toho sousedova, nic z toho nebylo, ale já jsem věděl, že sousedi jsou potencionální žalobci v soudní při ve věci psa pokousaného psem.

Svoje starosti jsem delegoval na jiné, měl jsem asistenty, manažery, právníky, poradce a ani ponožky jsem si nekupovat sám. Všichni mi říkali jen ANO, nikdo se mi neodvážil něco odmítnout. Když jsem přišel do plné restaurace, normální odpověď by byla: „Promiňte, pane Foxi, ale máme odsazeno“, ale najednou jsem slyšel: „Pro vás a vaši desetičlennou společnost samozřejmě místo najdeme.“

Nikdy jsem neodmítl žádost o autogram nebo se s fanouškem vyfotit, protože to byla moje možnost jím za přízeň poděkovat, a tak jim malým dílem zase na oplátku udělat radost.

Abych v Hollywood přežil, pracovala jsem jako šílený a často natočil dva filmy mezi přestávkou v seriálu. Vždycky jsem si vybral jednu komedii a jedno drama. Kromě té práce jsem ještě pařil jako šílený. Všude jsem byl jako čestný host a měl pití zadarmo, takže jsem chlastal noc, co noc. Často jsem dorazil na večírek, kde ke mně přišla nějaká hvězda, kterou jsem znal jen z filmu, a začala se se mnou bavit, jako by mě znala odjakživa. Brali mě jako člena „Klubu slavných“ a já mezi ně docela dobře zapadl. Jednou při hokejovém charitativním utkání mě představili slavnému obránci Bobby Orrovi. Já jsem byl z něj tak roztřesený, že jsem úplně oněměl a mozek přestal vnímat, co mi říká. Když se mě pak kamarád ptal, o čem jsme spolu mluvili, popravdě jsem odpověděl: Nemám zdání, ale bylo to skvělý.“ Při tom šíleném tempu, kdy jsem měl pocit, že takhle šťastně budu žít pořád, se mi začal vkrádat zvláštní pocit neautentičnosti a já začal mít obavy z toho, že jednou někdo přijde a oznámí mi, že seriál končí a já se můžu pakovat.“

Při práci na seriálu Rodinná pouta se všemi herci vycházel výborně, všichni se k němu chovali shovívavě a více méně se rytmus práce řídil podle něho. Při natáčení jednoho dílu pronesl nevhodnou poznámku k herečce Tracy Pollanové. Ta mu potichu bez ostychu řekla: „To bylo od tebe podlý a sprostý, jsi obyčejný podělaný zmrd.“ Takhle s ním už dlouho nikdo nemluvil. Oba se do sebe později zamilovali a vzali se a Tracy pro něj byla vždycky ten člověk, který jej udržoval nohama na zemi a kvůli které přestal ze dne na den pít. Říct pravdu hvězdě do očí, to chce kuráž a charakter, a to Tracy měla. Jejich svatba byla senzací a bulvár pořádal doslova vojenské manévry, aby přinesl alespoň jednu fotku. Novomanželé však neustoupili, a tak začali rýsovat hranice mezi svým veřejným a soukromým životem.

VŠE SE TOČILO KOLEM MĚ, NIKDO MI NIKDY NEŘEKL "NE"

Když se po natočení třetího dílu Návratu do budoucnosti začaly u Michaela projevovat příznaky Parkinsonovy choroby, řešil najednou dvě vážné dilema. Jak to skrýt před kolegy a štábem, aby si toho nikdo nevšiml a nepřišel by o práci, a jak to skrýt před veřejností. Podle prognóz doktora mohl ještě pracovat 9 let. Měl prakticky dvě možnosti. Přijímat zajímavé nabídky, vybírat si náročnější projekty s vyššími uměleckými a menšími komerčními ambicemi, anebo kopírovat sám sebe, sázet na jistotu a finančně zabezpečit rodinu. Z tvůrčího hlediska by samozřejmě volil první možnost, ale čas nebyl na jeho straně, takže když mu Universal nabídl za tři filmy osmimístnou částku, podepsal. Zjistil, že rentabilita každého herce závisí na jeho způsobilosti přitáhnout publikum během prvních tří dnů, co bude film uveden do kin. Schopnost přimět diváky, aby na ten který film zašli, je důvodem, proč studia vyplácejí hercům zvučných jmen tučné honoráře. U každého nového snímku se stanovuje výše hrubých tržeb, jichž je nutno během prvního víkendu dosáhnout. Toto číslo se odvíjí od různých faktorů, jako například počet kinosálů, do kolika je film nasazen. Takže v roce 1991 platilo, že pokud za první víkend film neutrží šest milionů dolarů, je to průšvih. Ocitl se tak v pasti, protože studio hodlalo točit další a další verze stejného scénáře, a to tak dlouho, dokud to bude přinášet zisk. Michael se pustil i do režírování, dokud měl čas, chtěl si vybudovat pozici, až nebude moci pracovat před kamerou, aby mohl pracovat alespoň za ní.

V roce 1993 pracoval na komedii Hamouni, do kin šel jeho film Život s Mikeyem a naprosto pohořel a další film Z lásky nebo pro peníze také nevydělával. Michael tvrdošíjně dělal stále dokola totéž a doufal, že tentokrát to už přinese jiný výsledek. Měl pocit, že jeho život je v troskách a že potřebuje pomoc, proto vyhledal psycholožku. Ta ho vrátila zpátky na zem a naučila ho vzít život do svých rukou, řešit problémy sám a postavit se jim čelem. Když přišel další neúspěch s filmem Hamouni, zjistil, že už pádům a výšinám šoubyznysu nepřikládal takový význam. Změnil priority.

„Konfucius jednou pravil: „Vyber si práci. kterou miluješ, a nebudeš muset za celý život pracovat ani den.“ Já jsem stále o práci zájem měl, ale jenom o tu, kterou bych miloval. Tracy mi řekla, abych se na tou věčnou honbou za úspěchem a penězi vykašlal, že nemusíme žít jako Donald Trump. Poradila mi, abych se věnoval svým srdečním záležitostem. Takže jsem svým agentům řekl, aby se ozvali, kdyby mi zavolal Woody Allen. Na spolupráci s ním opravdu došlo. Honorář nestál za řeč, určovaly ho tarify Sdružení filmových herců a ani mi neslíbili vlastní šatnu. Byla to práce, kterou jsem miloval, točil jsem nedaleko našeho bytu, takže jsem o polední přestávce mohl poobědvat doma s rodinou. Práce s Woodym byla senzační, instruoval nás ve smyslu: „Říkejte si, co vám přijde na jazyk, a na scénář se vykašlete.“

Najednou jsem zatoužil se vrátit do televize. Chtěl jsem pracovat jen v New Yorku a podle harmonogramu mé rodiny. Agenti zmodrali hrůzou. V jejich branži se říkalo, že když se někdo vrátí do televize ve chvíli, kdy se vyšvihne na stříbrné plátno, znamená to pro kariéru krok zpátky. Ale já jsem se už naučil žít s ponaučením: To, co si o mě myslí jiní, není můj problém.“

Michael J. Fox to dokázal! Poznal trpký úděl začínajícího herce, zažil fenomenální úspěch a stál na vrchu filmového Hollywoodu, poznal neúprosné zákony filmového průmyslu, setkal se s povrchností a zapomněl na denní realitu. Sáhl si na dno fyzické a duševní, přesto našel sám sebe a vrátil se jako vyrovnaný člověk, který si dokončil vzdělání a našel sílu oznámit veřejnosti, že je nemocen. Teď miluje svoji práci a pomáhá ostatním. Za to si zaslouží potlesk na otevřené scéně.

Podle knihy Klikař vydané Nakladatelstvím XYZ v roce 2012

Foto: Imdb.com, Wikipedia, Pinterest