Nedávno jsem na půdě vyhrabal žákovskou knížku ze čtvrté třídy – 27 poznámek jen za druhé pololetí!

Jaké jste měl dětství a jaké jste byl dítě, společenský rošťák, vůdce smečky, nebo přemýšlivý samotář?

Jaké může mít dětství kluk na jihočeském venkově? Nádherné! Od rána do večera venku, v přírodě, od jara do podzimku pásl s dětmi ze vsi krávy za humny, chodil se koupat do rybníka pod lesem nebo dolů na řeku, v zimě sáňkoval a lyžoval na palouku nad vsí. V pasekách a lesních roklích jsme si stavěli různé bunkry, ze sněhu budovali velká iglú, prostě radost ta největší. Byl jsem velmi živé dítě, společenský rošťák, jak píšete. Do přemýšlivého samotáře jsem měl daleko. Nedávno jsem na půdě vyhrabal žákovskou knížku ze čtvrté třídy – 27 poznámek jen za druhé pololetí! Vyrušuje při vyučování, nedává pozor, je hlučný, pořád se směje… U nás v Hošticích byla silná ochotnická scéna, kterou vedla paní režisérka Sládková, a my neustále něco nacvičovali, hráli scénky k nejrůznějším výročím, dětské role v divadelních kusech pro dospělé, zpívali a tancovali v souboru Skřivánek, v kostele vánoční koledové mše, navíc jsem docházel asi do dalších pěti šesti kroužků – výtvarný, turistický, taneční, pěvecký, fotografický, takže jsem ani neměl čas zlobit. Ale hlavně, třikrát týdně seděl za korunu v první řadě v hoštickém biografu na faře a viděl snad všechny filmy té doby, protože televize do Hoštic vstoupila asi až v roce 1963.

Co nebo kdo Vás nasměroval k touze natáčet filmy? Když jste dospíval, oslovily Vás více filmy české nové vlny, nebo komedie Václava Vorlíčka či Zdeňka Podskalského?

Film byla pro mě magie, nic krásnějšího na světě neexistovalo! Tenkrát jsem vůbec nebral v potaz nějaké režiséry anebo herce, prostě jsme sledovali příběh a tím to haslo. Asi až v patnácti jsem si uvědomoval jména Krška, Podskalský, Frič, Zeman, ale nepřikládal jsem jim žádný větší význam. A o nějaké nové české vlně nebylo řeči, tady na vsi nikdo nevěděl, co to je. Bral jsem film jako takový, ať ho točil Petr nebo Pavel. Titulky se nečetly, stejně jako dneska – film skončí, lidi prchají ze sálů, nebo doma okamžitě přepínají na jiné kanály. Vždyť mnohé televize samy odstřihnou závěrečné titulky, maximálně tam dají ve třech vteřinách napsané tři titulky, které prostě nikdo nestačí přečíst. To zřejmě kvůli právům – byly tam titulky? Byly. Tak co? Vzpomínám si, že mně z té doby z českých filmů utkvěly Podskalského komedie Bílá paní a Světáci, Fričova Hvězda zvaná Pelyněk, Vláčilova Ďáblova past, Filipovo Utrpení mladého Boháčka, Vorlíčkovy a Lipského komedie, z cizích třeba Evangelium svatého Matouše, Angelika, Mary Poppins, Jáma a kyvadlo, Balada o vojákovi, Člověk obojživelník, prostě byla radost chodit do kina, za korunu! Ale nejradši jsem měl pohádky, hrané i kreslené. Učarovala mi tvorba Jiřího Trnky, jeho Staré pověsti české považuju za nejlepší český film všech dob, stejně jako mě dojímal i Bajaja, s krásnou hudbou Václava Trojana. Ruská kreslená Sněhová královna nebo Koníček Hrbáček, co mohlo být krásnějšího?              

Mnoho nevíme o Vašich studiích v Dijonu. Mohl byste poodhalit trochu víc, jak jste se tam dostal, jak dlouho tam studoval, co Vám to přineslo a mělo to nějaký vliv na pozdější studia FAMU?

Bylo to v roce 1968, v době závanu demokracie Pražského jara, radosti z pocitu volného vydechnutí, kdy se opět otevřely československé sekce ve Francii, které tam v roce 1920 založil prezident Beneš a kde jako první studenti byli Jiří Voskovec a Raul Schránil. Za války a po roce 1948 byly zavřené, až v roce 1966 – 67 se znovu otevřely. Chodil jsem v té době na strakonické gymnázium, humanitní větev, kde jsem měl jako první jazyk francouzštinu. Tu jsem si už studoval doma u televize, ta začala vysílat Televizní kurz francouzštiny, tehdy s Irenou Kačírkovou, Marií Drahokoupilovou a jedním Francouzem a mně se strašně líbila! A tím pádem jsem měl pak před spolužáky určitý náskok. Ředitel na hospitaci se mě všiml a nabídl možnost zúčastnit se konkurzu právě na studium v čs. sekci v Dijonu. Konkurs jsem udělal a odjel na tři roky do daleké ciziny. Bral jsem to víceméně jako velké dobrodružství. Tam jsem odmaturoval a ve dvaceti se vrátil domů.

Jako pomocný režisér jste začínal u Věry Plívové - Šimkové, která se věnovala pohádkám a filmům pro děti a také u Zdeňka Podskalského, který dělal komedie. Bylo to někde tady, kdy jste se rozhodl točit sám oba žánry, protože Vás výše jmenovaní naučili nebo Vám vysvětlili jejich zákonitosti a Vám se to zalíbilo?

Co Vás nemá! Nikdo nikomu nic nevysvětloval, prostě mě z výrobního štábu Barrandova poslali tam, kde se začínal připravovat nějaký film a kde zrovna potřebovali asistentíka. Nikdo se vás neptal, jestli byste radši komedii nebo drámo, jednoduše jsem byl přidělen k nějakému filmu a hotovo. Začínal jsem u Martina Hollého na Signum laudis, pak u Věry Plívové – Šimkové na filmu Krakonoš a lyžníci, následoval Borkův Muž přes palubu, Podskalského Křtiny a Revue na zakázku, ta se točila v dalekém Kazachstánu. Mezitím jsem zaskakoval na zahraničních filmech, kde potřebovali někoho, kdo se domluví, takže to byl nějaký bulharský film Konstantin filozof, Yentl Barbry Streisand a ten jsem už nedokončil, protože jsem šel do příprav svého prvního filmu Bota jménem Melichar. Bylo jen na mně samotném, jak jsem si čeho všímal a pozoroval, kdo co jak dělá a proč to tak dělá; udělal jsem si své úsudky a závěry sám. Pravda, po určité době jsem se osmělil zeptat se režiséra, ale i ostatních tvůrčích pracovníků co a jak a proč, ale abychom umělecky diskutovali nad tím či oním, na to nebyl čas.  

Pro mě je Andělská tvář moje nejlepší filmařina, ať si říká kdo chce, co chce

Po úspěších filmů Slunce seno…, Princezna ze mlejna a Z Pekla štěstí jste se pustil do historického dramatu Andělská tvář, který propadl a producent Jiří Pomeje těžce vykrvácel. Uvědomil jste si pravdivost českého přísloví „Ševče drž se kopyta“ a tak poté dál už raději zůstal u pohádek a velmi lehkých komedií a raději s dalšími žánry nekoketoval, nebo Vás diváci prostě v této formě nevzali?

Víte, pro mě je Andělská tvář moje nejlepší filmařina, ať si říká kdo chce, co chce. Použít slovo propadák je tak snadné, stejně jako plivnout jedovatou slinu na kohokoliv či cokoliv. Slovo propadák totiž použila hned druhý den po premiéře kritička Spáčilová a všichni od ní hned opisovali, i ti, kteří film ani neviděli, jak jsem posléze zjistil. O propadáku můžete mluvit nejdřív tak měsíc po uvedení filmu v kinech a počtu diváků, kteří jej viděli. Tady za tím vším stála rozepře mezi Jirkou Pomejem a dvěma producenty jiných dvou českých filmů, které šly ve stejnou dobu do kin. Ona „delegace“ přišla s tím, jestli by Jirka couvnul s premiérou filmu aspoň o měsíc, aby nezacláněla jejich snímkům. Jirka se ohradil, že si datum premiéry zamluvil už víc jak půl roku předem a ať tedy oni sami odloží premiéry svých filmů na pozdější dobu. Došlo k ostré výměně názorů; zprvu mu nabízeli (i přítomní kritici a kritičky), že jestli Jirka premiéru svého filmu posune, kritiky Andělskou tvář vychválí a pomůžou jí na cestě k divákovi. Bohužel se tak nestalo a pře skončila tím, že mu bylo řečeno, že mu teda ukážou, jak s jeho filmem zatočí. Takže hned druhý den po uvedení filmu do kin se objevilo slovo „propadák“, zainteresovaní kritici nenechali na filmu nit suchou, dokonce se podařilo film omezit v promítání. A film, který se nepromítá, nemůže pochopitelně vydělávat. S kolegyní z propagace, která už nemohla tento podraz snést, jsme se vydali za šéfredaktorem Mladé fronty Dnes, jehož jméno si už nepamatuju, s dotazem, co je vlastně propadák? Měli jsme s sebou přehled návštěvnosti českých filmů od roku 1990, kde se Andělská tvář za dva měsíce promítání umístila na 43. místě. Jenže za ní bylo dalších snad osumdesát jiných českých filmů, které se hrály daleko delší dobu, mnohé i několik let. Zeptali jsme se šéfredaktora, co potom jsou tyto snímky, navíc od mnohých renomovaných tvůrců, které měly ještě menší diváckou návštěvnost. To nejsou propadáky? Ať to tedy paní Spáčilová čtenářům vysvětlí, jistě si to rádi přečtou a udělají si svůj názor. Pan šéfredaktor na nás koukal jako na Marťany, pak se zvedl, odešel z místnosti a už se nevrátil. Mysleli jsme si, že jde pro nějaký jiný materiál, nestalo se tak. Asi po půl hodině jsme odešli i my; sekretářka vedle nám potvrdila, že pan šéf opravdu už odjel domů… Andělská tvář je svým způsobem pohádka pro dospělé a na její výtvarné pojetí jsem navázal v Nejkrásnější hádance i Čertově nevěstě a chci pokračovat i v jiných chystaných historických látkách. Vždyť pohádka svým způsobem historickým žánrem je.

Dneska v tržní kapitalistické společnosti se všechno řídí podle poptávky a nabídky. 

A film je už dávno taky zboží, ať se to komu líbí nebo ne

Vaše filmy jako Kameňák, či Babovřesky měly rekordní návštěvnost, přestože to není žádný klenot a vydělaly Vám peníze. Kul jste železo, dokud bylo horké a pokračování přidával hned v dalším roce, přestože kvalita klesala. Nebylo by moudřejší několik let počkat jako třeba Jiří Strach s Andělem páně, kdy příběh dozrál a pokračování bylo lepší než originál?

Dneska v tržní kapitalistické společnosti se všechno řídí podle poptávky a nabídky. A film je už dávno taky zboží, ať se to komu líbí nebo ne. Přišli jsme s Kameňákem, což byl vlastně nápad - experiment zkusit natočit příběh složený z anekdot. Divácký ohlas byl skvělý a tak se pan producent rozhodl zkusit udělat pokračování. I to vyšlo a příběh rodinky Novákových jsme uzavřeli třetím dílem. I když mi pan producent nabízel v Kameňákách pokračovat, odmítl jsem. (Další dva díly pak psali a točili jiní scénáristi a režiséři). Jirka Strach určitě nepředpokládal a nečekal jedenáct let, že pak natočí pokračování pohádky. Mohl sice o ní přemýšlet, ale že by to měl až takhle programově naplánované, to se mi nezdá. Všechno má svůj čas, prostě najednou přijde nápad a člověk se vrátí k práci, kterou započal před x lety. Mezi Sluncem, senem, jahodami a pár fackami uběhlo pět let a mezi oběma Princeznami ze mlejna dokonce šest. Po natočení prvních dílů jsme vůbec nepředpokládali, že bychom kdy točili pokračování. Pak někdo přijde s nápadem vrátit se k úspěšnému titulu, a pokud to jde a je o něj zájem, proč by ne? Na co chcete čekat? Dneska se doba mění strašně rychle, rychle se i žije, všude stres a agrese, tak proč lidi nepotěšit něčím, co se jim líbí, čím se uvolní, čemu se zasmějou, zapomenou aspoň na chvíli na své problémy? Ať si každý vybere podle svého. A proti gustu žádný dišputát, jak se říká.  

Nikdy jsem nekalkuloval s tím, že teď natočím „jen něco“, abych si vydělal na živobytí. Dostal jsem dost skvěle honorovaných nabídek, ale odmítl jsem je, protože mě neoslovily

Děláte s úspěchem opery jako Carmen, Rusalka nebo Don Carlos. Je to proto, abyste si od svých filmů oddychl, přehodil tvůrčí výhybku a získal odstup, nebo Vás opera umělecky naplňuje, ale Babovřesky živí?

Když jsem šel na FAMU, přál jsem si točit takové filmy, jaké dělal pan režisér Václav Krška nebo Petr Weigl, tedy umělecké, hudební. Jenže už na škole jsem natočil několik komedií, i první mé dva barrandovské celovečerní filmy byly komedie a tak jsem dostal nálepku – komediant, čímž jsem se chtě nechtě zaškatulkoval do žánru komedie a pak pohádky. Když to diváka těší a chce to, prosím. Sám jsem veselý tvor, mám rád radost kolem sebe. A tu svou lásku k vážné hudbě si kompenzuji právě divadelní režií oper. To je potěšení mé duše, pro mě a pro ty, kteří jsou naladěni na stejnou tóninu jako já. Nikdy jsem nekalkuloval s tím, že teď natočím „jen něco“, abych si vydělal na živobytí. Dostal jsem dost skvěle honorovaných nabídek, ale odmítl jsem je, protože mě neoslovily. A věc, která se mi nelíbí a nic mi neříká, točit nikdy nebudu. Práce mě musí především těšit a bavit, jinak ji nedělám. Opery režíruju v době, kdy netočím, lépe řečeno od ledna do března, protože po zkušenostech z natáčení Krakonoše a lyžníků, kdy jsem tři a půl měsíce trpěl ve sněhu a mrazu jsem se zařekl, že film v zimě už nikdy v životě! Jsem vyloženě letní typ a zimu přímo nesnáším! Během zkoušek v opeře jsem se v klidu připravoval na letní natáčení, takže všechno probíhalo v naprostém pořádku.

Vaše pohádky či komedie mají velmi podobný styl a vesnické prostředí. Nebojíte se, že trochu vykrádáte sám sebe a jen změníte místo, kostýmy a titul a doufáte, že stejná formule na úspěch bude fungovat u diváků i nadále?

Dobře udělaná komedie a pohádka potěší své diváky vždycky. Podívejte se na klasiku – Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves, všechny ty princezny pyšné a s hvězdou na čele, nebo Nebe a dudy, Pytlákova schovanka, Škola, základ života - znáte je už zpaměti a pořád se na ně rád podíváte. Jaké prostředí chcete u nás vymýšlet? Je jenom městské a vesnické, takové, ve kterém diváci žijí a znají ho. Jsem z vesnice, myslím, že toto prostředí velmi dobře znám, tak ho použiju do filmu. A pohádky? Existuje jen asi třináct „šablon“ pohádek, které se jen dokola obměňují. Táta, máma, jedno jestli král či chalupník, synové, dcery, jdou do světa, splní nějaký úkol, porazí zlo, dostanou princeznu nebo jinou svou Majolenku za ženu a jsou spokojeni až do smrti. Vždyť o tom pohádka je – dobro musí být vždy odměněno, hotovo dvacet. Tak jaképak vykrádání, když jsou pravidla hry předem daná? Všechno už bylo natočeno, ale divák se chce dál a dál dívat na příjemný příběh, o kterém samozřejmě ví, že skončí dobře a je mu jedno, jestli je z paláce nebo z chaloupky. Chce to jen vybrat hezké lidi, obléct je do hezkých kostýmů, přidat hezkou hudbu, příběh zasadit do půvabného, pohádkového prostředí, krajiny, prostě potěšit, pohladit, co víc byste chtěl? Můžete natočit deset filmů z královského prostředí, deset z vesnice a nikoho nenapadne, že by se měl nad tím pozastavit. Jednou to prostě tak je a kdo se na to rád dívá a je spokojen, tak je všechno v pořádku.

Když píšete scénář a víte, že vám za zády nestojí spřízněná duše z grantové komise, nemůžete si vyskakovat. Všechno tomu musíte podřídit

Natáčíte 38 let. Je podle Vás postupující věk pro režiséra bonusem, protože se neustále učí a získává zkušenosti, což může pomáhat jeho filmům na kvalitě nebo je to spíš horší v tom směru, že musí vynakládat větší úsilí, aby se neopakoval a nezakrněl, měl nové nápady a je to větší dřina a menší svoboda, radost a bezprostřednost?

Jak kdy a jak u koho. Můžu mít tisíc neuvěřitelných nápadů, ale když na ně nejsou peníze, je rozhodnuto. Tudíž když píšete scénář a víte, že vám za zády nestojí spřízněná duše z grantové komise, nemůžete si vyskakovat. Všechno tomu musíte podřídit. Proto se snažím točit tak, abych příběh neošidil a filmově „zamaskoval“ nedostatek financí hezkými záběry a jinými, dostupnými prostředky. Za peníze v Praze dům – ano, všechno je o penězích a o čase, který je samozřejmě drahý. To velké úsilí musíte vynakládat na to, abyste měl scénář připravený do posledního detailu, přesně věděl, co, jak a kde a kdy natočit, aby se divák necítil ošizený. Tím se vlastně pořád učíte, jak z těch problémů vyjít se zdravou kůží. Máte filmy, které stály spoustu milionů, ale ty peníze na nich nejsou vidět. A máte film s malými náklady, a když ho uděláte o to hezčeji a s láskou, divák vám nebude nic vyčítat. Takže dneska ta větší dřina a menší svoboda je přímo úměrná s rozpočtem filmu.

Na festivaly nejezdíte, protože ztratily svojí tvář a je tam víc lidí, kteří mají peníze a chtějí se ukázat, než opravdových kumštýřů. Vaše filmy drtí kritika. Necítíte si být tak trochu v dobrovolné umělecké izolaci, která Vás netěší, ale momentálně není jiné východisko?

Poslyšte, nejste Vy náhodou jeden z nich, se mi zdá? O čem to tady pořád mluvíte? Jestli nemáte moje filmy rád, tak tento rozhovor dělat vůbec nemusíme a udělejte si ho s tím, jehož práci obdivujete. Dělám věci, které těší mě a které těší mé diváky a pokud se to někomu nelíbí, snadná pomoc – ať se na ně nedívá. Nikoho přece nenutím. Někdo má rád detektivky, někdo umělecké experimenty, někdo moje bláznivé komedie. Každému jeho nebe. Já se vůbec necítím v žádné umělecké izolaci. Moje práce mě stále těší, stejně jako spoustu normálních lidí, kteří mě potkávají a děkují mi za ni. Což vlastně znamená, že ji dělám zřejmě dobře. Vím, co točím, proč to točím a pro koho to točím. Což se o mnohých filmech moc říct nedá. Nechci točit filmy pro kino osamělého diváka, ani filmy na jedno použití, jak říkávám. Od toho jsou tu jiní umělci, jich se ptejte na umělecké samoty a izolace jejich rozervaného nitra a věčného hledání a nenacházení cest k sobě samým, natož pak k divákovi. Já jsem zcela v pohodě a energie mám na rozdávání. A co si myslí kritici, je mi zcela u … Já to nečtu. A oni to ví. Ať sami zkusí napsat scénář, sehnat si peníze a natočit film, který bude mít i za třicet let pořád takovou oblibu jako třeba Slunce, seno… nebo Jasněnka. Něco Vám řeknu. V roce 1988 jsem nabídl asi pěti našim předním kritikům, aby si přečetli můj scénář Slunce, seno a pár facek a řekli mi, co je tam špatně, co kde vylepšit a doplnit, aby konečně vznikl film, který potěší obě strany, diváka i je. Ani jeden si ten scénář ode mě nevzal! A pak měli keců jak Palacký, jak se říká. Stejně jako nikdo nenapsal a nenapíše, že od premiéry v červnu 1989 do konce roku – a to tam byla listopadová revoluce, kdy se do kin a divadel nechodilo – film vidělo přes 4 200 000 diváků, tedy nejvíc v historii československého filmu za určitý časový úsek. Ticho po pěšině. Jen kdyby to byl jiný režisér, to by bylo slávy! Ale mně je to fuk, film svého diváka dávno má a to je to hlavní.    

A o filmových festivalech se raději ani rozepisovat nebudu. Jediný, který vydržel a kam rád přijedu, je Festival dětských filmů v Ostrově nad Ohří. Letos oslaví 50 let svého trvání a rád mu připiju svou oblíbenou rajčatovou šťávou!

Jste příjemný člověk a komerčně úspěšný režisér. Slavíte 65. narozeniny. Je něco, čeho v životě litujete a chtěl byste to vzít zpět, ale nejde to a trápí Vás to?

A víte, že ničeho nelituju? Co mělo být, stalo se. Řídím se slovy svatého Františka z Assisi, který říkal – Jdi a neohlížej se. Svatá pravda, velebnosti. Člověk má žít teď, dneska, protože včerejšek už není a zítřek ani být nemusí. A umět se radovat z maličkostí znamená zůstat stále mladý. Jakýchpak 65? Helenka Růžičková říkala: Tady uvnitř je mi pořád dvacet, ale ta karoserie jde do prdele (smích).  Mějte se a smějte se.

Foto: Fanklub Zdeňka Trošky

http://www.zdenektroska.cz