Studovala jste Filmovou školu ve Zlíně a byla nějakou dobu asistentkou režiséra. Měla jste původně namířeno na režisérskou židli, ale časem jste zjistila, že na to buď nemáte, nebo že to byla špatná volba a castingová práce se vám libí víc?

Nikdy jsem neměla ambici být režisér. Odmala mě bavilo tvořit, vyrábět cokoliv, obdivovala jsem Jiřího Trnku a jeho poetiku a lákal mě i loutkový film. Do Zlína mě nasměroval výtvarník a animátor Igor Ševčík, který tam pomáhal otevírat Filmovou školu a náhodou narazil na Luhačovické kolonádě na mé výtvory. Líbily se mu, a tak mě pozval do svého ateliéru. Během studia jsem ale brigádničila u hraného filmu - organizovala jsem ve Zlíně konkursy na dětské role pro filmy Věry Plívové-Šimkové, Drahušky Králové i Honzy Hřebejka…a tam někde je začátek mé castingové kariéry.

Co vás na castingové práci zaujalo? Ta práce s lidmi, hledání vhodných tváří nebo je to mnohem kreativnější než jakákoliv jiná profese u filmu?

Když jsem začínala, slovo CASTING v českém filmovém světě neexistovalo. Znali jsme ho pouze z titulků zahraničních filmů a myslím, že málokdo věděl, co přesně to je za profesi. Pracovala jsem pár let u hraného filmu jako asistentka režie. A to kromě jiných povinností znamenalo pomáhat režisérovi s hereckým obsazením. Objíždět divadla, hledat neherce, vybírat děti ve školách a pak je zkoušet při konkursu… Skládat si tváře a energie těch lidí, to mě ohromně bavilo.

Myslím, že u filmu jsou kreativnější profese, než je profese castingového režiséra, ale u castingu lze navíc propojit kreativitu s psychologií.

Píše se, že castingovou režisérku děláte od roku 1994. To jste se tehdy osamostatnila nebo jste pracovala pro různé režiséry a vlastní firma přišla až později?

Založení castingové agentury jsem nijak neplánovala. Všechno probíhalo velmi spontánně. Už jako asistentka režie jsem si vedla svůj rejstřík herců i neherců a ten se s každým dalším projektem rozšiřoval. Všichni ti lidé byli pečlivě seřazeni u mě doma na policích v šanonech podle roku narození. Každý měl svoji složku s údaji a fotkou. Byla to doba kinofilmu a VHS, neexistovaly žádné počítačové databáze, mobilní telefony teprve začínaly, ochrana osobních údajů nebyla třeba. Když už bylo šanonů tolik, že se nevešly do bytu, pronajala jsem sklepní prostor v Praze na Vinohradech, kde mám dodnes kancelář i ateliér, ve kterém probíhají castingy.

Pracovala jsem tehdy na mnoha zajímavých filmech pro různé režiséry, kde jsem obsazovala herce, ale paralelně jsem castovala reklamy, kde jsem mohla oslovit i „normální“ lidi z ulice. Ta kombinace byla příjemná – komunikovat se slavnými hvězdami i obyčejnými lidmi.

Tenkrát byla tak trochu móda ukazovat v reklamě lidi konkrétních profesí. Nějaký čas to byla jakási „moje specializace“. Hledala jsem pediatry do reklamy na plenky, zubaře, kteří doporučovali zubní pastu, dermatology, sochaře, skláře, učitele, zedníky, kameníky, ale třeba i popeláře nebo astronauty…

Když se podíváte zpátky o 30 let a srovnáte, jak se hledají herci dnes a jak tehdy, kroutíte hlavou, jaké to tehdy bylo “amatérské“ a organické nebo naopak, dříve v tom aspoň bylo „člověčenství“ zatímco dnes je to odosobněné a herci jen posílají soubory se sebeprezentací a ani se s nimi nesetkáte?

Celý proces přípravy a natáčení filmů neuvěřitelně zrychlil a všichni jsme pod mnohem větším stresem – herci i tvůrci. A Covid ukázal, že je možné vše přesunout do online prostředí. Herci pošlu text ze scénáře, on se sám natočí – říkáme tomu selftape - a pošle mi zpátky video. Jsme zahlceni daty. Vytrácí se osobní kontakt, přibývá omezení, z hereckých smluv se stává četba na pokračování. Jsem moc ráda, že jsem zažila, jaké bylo obsazování i natáčení filmů před 30 lety.

Můžete nám, laikům, přiblížit postup, když si vás režisér najme na nějaký film, jak to pak dál funguje?

Na začátku si přečtu scénář. Vypíšu si všechny role s poznámkami: např. kdo je s kým v tom příběhu příbuzný nebo která postava musí mít řidičák, kdo hraje na klarinet, mluví svahilsky, je nahý, střílí z luku, stěhuje piano atd. To jsou všechno důležité detaily, které je potřeba při výběru herců zohlednit.

Potom proběhne setkání s režisérem a producenty. Bavíme se o postavách, koho oslovíme, koho musíme pohledat. Pak zjišťuju, zda mají herci čas na natáčení, organizuju castingy. Když jsou obsazeny hlavní role, čekáme na natáčecí plán. Plán dává dohromady asistent režie a jsou uvedena přesná data natáčení všech rolí, tedy i vedlejších postav a epizod. Takže všichni herci, které oslovuju na menší role, musí mít čas na natáčení v konkrétních dnech. Tuto fázi castingu mám nejraději, protože mám volnější ruku a mohu kombinovat třeba i herce s neherci. Dlouho jsem měla i komparsní rejstřík, takže jsme pro natáčení zajišťovali i kompars. To už ale nedělám, je to náročná práce – smekám před všemi komparsními agenturami.

Celý proces přípravy a natáčení filmů neuvěřitelně zrychlil a všichni jsme pod mnohem větším stresem

Plníte striktně příkazy režiséra nebo s ním diskutujete a třeba ho přesvědčíte, že herec XY by byl vhodnější než původně zamýšlený AB a on na vás dá?

Určitě se nebojím polemizovat s režisérem, když se mi něco nepozdává. Několikrát se mi i podařilo režiséra přesvědčit.

Píše se, že jste „objevila“ některé, dnes již renomované herce jako Jiřího Mádla, Terezu Ramba, Vojtu Kotka či Vojtu Dyka. Znamená to, že jste byla první, kdo je doporučil do filmu nebo jste s nimi po jejich debutu pracovala dále, protože jste tušila, že mají talent, a tak jste nedopustila, aby “upadli v zapomnění“?

Portfolio herců, kteří jsou dnes slavní a začínali jako děti u mě, je poměrně bohaté. Měla jsem to štěstí, že jsem pomáhala Karlu Janákovi s obsazením filmu Snowboarďáci i Rafťáci a tam se poprvé objevili před kamerou nejen Kotek s Mádlem, ale i celá parta děvčat –a mezi nimi úplně poprvé právě Tereza Ramba či Eliška Křenková. Na Rafťáky jsme tenkrát vyhlašovali konkurs prostřednictvím televize. Konkurs se konal v multikině v Letňanech v několika sálech najednou. Přijelo tolik děvčat, že v den konkursu kolabovala Pražská hromadná doprava…

Vojtu Dyka jsem našla jako kluka v jednom skvělém amatérském divadle v Holešovicích, později si u nás přivydělával jako komparsista během studií na střední škole. A ve stejném divadle jsem objevila i Adama Mišíka. Když mu bylo 7 let, hrál syna Ani Geislerové ve filmu Kráska v nesnázích. Štěpána Kozuba jsem přivezla z Ostravy do seriálu Případy 1. oddělení a hned bylo zřejmé, že jde o mimořádný talent. Ale je mnoho dalších…

Stalo se vám někdy, že jste v castingu hledala „toho pravého“ pro režiséra, a přitom si všimla nějakého talentu, který sice do filmu nepasoval, a roli nezískal, ale vám padl do oka, tak jste na něj vzala kontakt a pracovala s ním později?

To se stává poměrně často. Každého, kdo se u nás zúčastní castingu, si zaregistruju do naší databáze. Teď už mám mnoho let databázi v počítači, takže je snadnější se vracet k zajímavým talentům, které třeba napoprvé neuspěly…

Koho jste sháněla pro legendární film Pelíšky a poznáte, kdy chemie mezi herci funguje a kdy to bude problém? Jste přítomna na natáčení nebo to není již potřeba?

V roce 1995 jsem v produkci zlínského studia pracovala na seriálu Kde padají hvězdy. Byl to seriál z prostředí dětské léčebny, točil se v Luhačovicích a hrálo v něm plno dětí. Pracovala jsem tehdy jako asistentka režie, takže jsem pomáhala s obsazením a byla i na natáčení. Režisérem byl tehdy začínající Honza Hřebejk. Hledali jsem děti ve Zlíně, Ostravě i v Praze. A dvě z nich se pak objevily i ve filmu Pelíšky. Byla to Uzlinka - Silvie Koblížková a Péťa - Marek Morvai Javorský. Michael Beran nám už předtím hrál v Rafťácích. Škoda, že tvorba pro děti ve Zlíně zanikla. Teď už na natáčení chodím výjimečně a spíš ze zvědavosti nebo jisté nostalgie. Anebo když se točí v prostředí, kam se normálně člověk nemá šanci dostat. Pracovní den u filmu trvá 12 hodin, a to dá zabrat.

Jsme zahlceni daty. Vytrácí se osobní kontakt, přibývá omezení, z hereckých smluv se stává četba na pokračování…

Nyní máte castingovou agenturu, znamená to, že režisér dá požadavek na určitý charakter pro svůj film a vy jen hrábnete do databáze a dáte tip na herce, které tam máte a on si je pak zavolá a vyzkouší?

Většinou je to tak, že hrábnu do databáze, vytipuju dva tři herce, zjistím, zda mají čas, pošlu jejich fotky režisérovi a pak je buď vyzkouším anebo se herci natočí sami a pošlou ten zmiňovaný selftape. Poměrně často ale role obsadíme jen tzv. „od stolu“ – tedy bez castingu.

Děláte jen pro české režiséry nebo i pro zahraniční produkce? A v čem se ta práce liší?

Pracuju hodně pro německé produkce. Ta práce není až tak odlišná od té u nás. Rozdíl je snad jen v tom, že komunikace probíhá v angličtině a herci, které obsazuju, se musí naučit texty v němčině.

Castingový režisér je asi jediná profese, která nebývá nominovaná na cenu, že? Mrzí vás to?

Cena potěší, ale mně by úplně stačilo, kdyby mi například režisér či herec veřejně poděkoval. To se stává zcela výjimečně. Casting je u nás nedoceněný. Možná je to proto, že jsme malý rybník a dobrých herců tady není mnoho. A když si pak čtete komentáře po premiéře filmu, málokdo kritizuje kameramana, že špatně svítil, ale k hereckému obsazení se lidé vyjadřují rádi. Netuší, jak často bojujete s tím, aby váš vysněný herec byl k dispozici, aby měl tu správnou délku vlasů, točíte-li dobový film, aby se hodil k herečce, která už je schválená producentem atd, atd… Prostě je dost limitujících okolností kolem.

Mám ale velkou radost, že mnoho herců, které jsem našla a říkám jim „moje děcka“ (a často to byli neherci anebo děti), ceny získává. Naposledy Kateřina Falbrová za film Sbormistr, kolem kterého se v poslední době rozhořela podle mě přehnaná štvavá kampaň. Kateřina dostala cenu Filmové kritiky i Českého lva. Zaslouženě. Vloni byla na obě tyto ceny nominována Klárka Kitto, která byla poprvé před kamerou v 11 letech, kdy hrála Amerikánku u Viktora Tauše. A rok předtím získal Českého lva 14letý Jan František Uher za film Olma Omerzu Všechno bude.

Slovo recyklace je dnes zcela běžné. Ale až ve spojení s vaší zálibou jsme narazili na slovo upcyklace, tedy použití starého materiálu k výrobě něčeho jiného, nového. Jak jste se k tomu dostala?

Už jako malá jsem ráda chodila na smetiště. Tenkrát se tam daly najít opravdové poklady. Doteď mám doma plechový uhlák, který jsem přeměnila na stojan pro noviny a časopisy. Nefunkční decimálka slouží jako květinový stolek…Staré kufry papíráky nabízí velké množství úložného prostoru. Ráda kombinuju staré s novým, čisté se špinavým. Vyrůstala jsem na malém městě na Moravě, na zahradě jsem si stavěla stany z dek, klacků, šňůr a kolíčků na prádlo a hrála si s kamarádkou Ivanou na Vinnetoua. Ivana byla Old Shatterhand a já jsem byla Vinnetou – měla jsem přece dlouhé tmavé vlasy ????.

Na svých stránkách máte zajímavé upcyklované výrobky. Potřebovala jste si oddychnout od práce s lidmi a kolektivem na place, kde je to týmová práce a tady tvoříte za sebe?

Přesně tak, vyrábět cokoliv rukama je pro mě určitý druh meditace. Tvořím sama, ráda v tichu. Ze starých košil šiju látkové panny, kterým říkám „brécy“. Používám staré povlečení, prostěradla nebo závěsy a z nich vyrábím látkové obrazy, tašky nebo třeba dárkové krabičky na peníze. Z vyhozených bavlněných triček vznikají prstýnky a jiná bižuterie. Zkoušela jsem třeba dělat i látkové vánoční ozdoby – měly úspěch.

Některé mé práce jsou k vidění na https://www.mirkaworks.com/.            

Nebojím polemizovat s režisérem, když se mi něco nepozdává

Každá stará věc má svůj příběh a kdyby měla paměť, mohla by patrně i vyprávět. Myslíte si, že když použijete starý materiál a vytvoříte z něj něco nového, že se tím celý příběh vymaže a věc začíná “žít“ od nuly nebo v ním původní informace zůstanou?

Nejsem to, čemu se říká ezo, nevyznávám žádné alternativní duchovní směry či víry v energie. Na to jsem příliš praktická. Staré materiály používám hlavně z ekologických důvodů. Nechci kupovat nové a zatěžovat planetu. Líbí se mi ale, když je to staré cítit v tom novém výrobku. A látky, které naši předkové vyrobili třeba před 50 lety, jsou mnohem kvalitnější, pevnější a míň chemické než ty, co kupujeme dneska. A je škoda je vyhodit nebo do nich zabalit pumpu na zimu.

Jak to funguje s touto vaší činností? Objíždíte staré chalupy nebo při filmování narazíte na věc, která se vám líbí a napadne vás, co by z ní mohlo být nového a doma pak svůj záměr realizujete? Jak dlouho vznik nové věci trvá?

Pokud jde o látky, tam už se o mně rozkřiklo, že jsem „sběratel“, takže občas dostanu tašku starého oblečení od známých či příbuzných, od lidí, kteří třeba likvidují pozůstalost nebo dělají úklid šatníku. Také herci občas něco přinesou. Nebo se mi ozvala paní, která má malou továrnu na výrobu oblečení nadměrných velikostí a přivezla mi dva pytle poměrně velkých odstřižků.

Takovou „brécu“ z nich pak dělám třeba týden až dva. Vyrábím ji celou, jak se říká, z nuly – tělíčko, obličej, nos, vlásky, šaty, boty, každá bréca má stylové spoďárky a často i klobouček. Ale jsou výrobky, u kterých sedím i pár měsíců. Je to práce poměrně titěrná a časově náročná. Šiju ručně stovky komponentů (často růžiček). To pak dělám třeba cestou ve vlaku nebo na dovolené, když sedím na pláži a koukám na moře…

Mně by úplně stačilo, kdyby mi například režisér či herec veřejně poděkoval. To se stává zcela výjimečně

Děláte i na objednávky, nebo jen to, co vás baví a je vám milé? Jak to jde na odbyt? A kupují od vás členové štábu a herci nebo úplně cizí lidé?

Své výrobky rozdávám často jako dárky. Několik bréc už našlo majitele mezi herci (či spíš herečkami), pár jich „odcestovalo“ do zahraničí a s mojí kostkatou taškou chodí třeba Aňa Geislerová.

Dělat na objednávku by mne asi moc netěšilo. Moje rukodělná tvorba je jen jakási relaxační bokovka k mé hlavní práci castingové režisérky. Často se do dílny nedostanu i několik dní. To hlavně na jaře a na podzim, kdy mám hodně povinností na zahradě. Jsem totiž vášnivý zahradník i pěstitel.

Oslovili mě ale před časem z jednoho divadla, jestli bych u nich neudělala příští rok výstavu. To mně lichotí i láká, tak uvidíme, jestli se to podaří ????

Pozoruju ale, že ruční práce zažívají v posledních letech obrovský boom. V Čechách je plno šikovných žen, které umí vyrobit krásné produkty. A nejen žen – nedávno jsem jela v Praze tramvají č.17 kolem řeky a tam seděl upravený mladý byznysmen v dobře padnoucím obleku a háčkoval. A jak mu to šlo! My ostatní cestující jsme se tvářili, že nás to až tak nezajímá, ale přitom nám všem pozvedl náladu. Každopádně bych každému doporučila začít něco dělat rukama, hrabat se v hlíně, pozorovat, jak něco vzniká nebo roste. Je to velká pomoc pro hlavu.

Prý vás zajímá i ochrana vody a les. Povídejte.

Pamatuju, když po dešti zůstávaly na chodnících kaluže a mezi spárami dlažby vylézaly žížaly. Vzpomínám na to příjemné letní počasí, kdy teploty nad 30 byly vzácností. Nepotřebovali jsme klimatizaci a v letním kině ve Slavičínském parku jsme se balili do dek, protože večery byly opravdu chladné. Do lesa se chodilo v gumákách ne kvůli klíšťatům, ale proto, že tam bylo bláto a ve vyjetých kolejích od traktorů tam stávala voda, ve které žili pulci a žáby. A ve Vláře, což je potok za naší zahradou, tekla voda celý rok a brácha v ní chytal rybky, které opékal na ohni v plechovce od lančmítu, ty pak jedl a nebylo mu zle.

Říká se, že voda je 100% obnovitelný zdroj, bohužel její kvalita se ale neustále zhoršuje, i když se zlepšují technologie pro její recyklaci. Snažím se vodou maximálně šetřit a vedu k tomu celou svoji rodinu i příbuzné. Chytám dešťovku a tou pak zalévám všechny květiny doma (a mám jich opravdu MNOHO!) i venku na zahradě. V koupelně ve sprchovém koutě stojí barel, do kterého odpouštím vodu, než teče teplá a v kuchyni u dřezu je kýbl - jako mívala moje babička- ve kterém končí třeba voda z oplachované zeleniny. Recykluju hliník, protože výroba hliníku je na vodu extrémně náročná. Takže sbírám plechovky, víčka od jogurtů nebo kávové kapsle (jejich obsah ovšem nejprve vysypu do kompostu). Jsou to vlastně drobnosti, které ale může dělat každý.

A co se týká lesa, tady budu stručnější. Doporučím vám přečíst si knihu, kterou napsal německý lesník Peter Wohlleben „Tajný život stromů“. Přirovnává v ní stromy k lidem a les k rodině, popisuje, jak stromy komunikují, pomáhají si… Je to moc zajímavé čtení. A když se pak ocitnete v lese, vnímáte ho úplně jinak a všímáte si věcí, které jste předtím přehlíželi.

Lesy a řeky tvoří úžasné kulisy, které žádné filmové studio nenahradí. Pokud chceme i za padesát let žít a třeba i točit filmy v autentické přírodě, a ne v digitálních simulacích, musíme se k vodě a stromům chovat jako k hlavním hrdinům.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Mirky Hyžíkové