Redford si od útlého dětství kladl otázky a často hledal svoji vlastní identitu, smysl vlastního života a kam vlastně patří. Provázel ho neklid v duši, který patrně vznikl již v dětství, kdy jeho otec s matkou byli protikladné osoby. O smrti se dozvěděl již v sedmi letech, kdy padl jeho milovaný strýc David, který se v Den D vylodil u francouzského pobřeží a 1. 1. 1945 si jej našla kulka německého snipera. Strýc měl na něj velký vliv. S otcem se dostával často do sporu kvůli čemukoliv, protože mu kladl nesplnitelné požadavky, zatímco matku miloval, protože v něm probudila touhu po poznání. V mládí Robert vynikal ve sportu, tanci a měl kladný vztah k opačnému pohlaví. Navázal vztah s Carol Rossenovou, jejíž otec Robert byl scenárista a režisér Warner Bros. Výbor pro neamerickou činnost ho donutil opustit komunistickou stranu, ale i tak nadále pořádal ve svém bytě setkání lidí, kteří byli na černé listině. Díky Carol se tak Redford začal zajímat o to, co se děje ve skutečném světě, což ho provázelo celý život. Jeho tehdejším spojencem byl Bill Coomber, který jemu, utiskovanému jedinci, ukázal, jak je dobré se bouřit proti zavedeným konvencím, zpochybňovat je a zkoušet je překračovat. Naučil jej něco, co pak zúročil nejen v životě, ale také v roli Butch Cassidy a Sundance Kid.

Čas hledání

Na škole se nadchl pro umění a hledal nějaké umělecké družení, ale žádné tam nenašel. Profesor výtvarného umění mu poradil, aby založil sdružení sám, protože »umění je o tobě a tvé vizi«. Tuhle radu si Robert vzal k srdci a řídil se jí celý svůj život. Věnoval se hlavně kreslení, a dokonce vyhrál hlavní cenu, jejíž součástí byla i práce po celé léto ve studiu Disney, kde čistil celuloidové desky pro animátory. Ale tahle práce, kde si připadal jako u montážní linky, se mu nezamlouvala, a tak poslechl radu jednoho technika, aby zašel do malého nezávislého studia UPA. Tady pracovali Faith a John Hubleyovi, jejichž práce a přístup se mu naopak zalíbila a požádal je o práci. Ale byl odmítnut se slovy:

„Jdi nasbírat zkušenosti-kamkoliv-a pak se vrať.“

Když mu v roce 1955 zemřela maminka, doma to s otcem nebylo snadné a univerzita v Coloradu mu naznačila, že u nich není vítaný, rozhodl se na jaře roku 1956 odjet do Evropy a urovnat si věci v hlavě.

Poprvé mimo rodnou zemi, v Evropě, a v době, kdy zuřila Studená válka, si uvědomil, jakou úlohu ve světě hraje Amerika a co všechno a v jakých směrech ovlivňuje. Studoval umění v Paříži, přidal se k radikálním studentům a zúčastnil se demonstrací. Po nějakém čase s kamarádem opustil Francii a odjeli bez peněz do Itálie. Tady žili o sýru a vodě. Domů se vrátil v březnu roku 1957, a přihlásil se na Americkou akademii dramatických umění.

Aby se škola udržela v chodu, musela nabrat velké množství studentů, ze kterých po prvním roce opadly dvě třetiny. Učilo se podle osnov z 20. let. Redford chtěl studovat především divadlo, protože se domníval, že by v létě mohl jezdit na zájezdová představení, a při tom kreslit. Filmy ho přestaly bavit již v dětství, protože v nich necítil autenticitu, zato zde na akademii přišel na chuť filmům ze 40. let a zalíbili se mu režiséři John Ford či John Huston a také herci Henry Fonda a Humphrey Bogard, protože z jejich filmů zaznívala pravda. Na škole nazkoušel mimo jiné i Čechovovu hru Racek. Měla velký úspěch stejně jako další hry, protože role pojal nezávisle a nebál se riskovat a experimentovat, což se divákům líbilo. Sám k tomu řekl, že:

„Každá divadelní hra přinášela něco jiného, dosud se řídil pravidly Akademie, ale po Rackovi se všechno změnilo.“

Redford se přihlásil do Strasbergova Actors Studio a oslovila ho herecká agentura MCA. Začal dostávat drobné role na divadle a skromné peníze, které nutně potřeboval, protože měl v New Yorku pronajatý byt, ve kterém bydlel s přítelkyní Lolou. Rovněž dostal mini roli vojáka v jednom pořadu. Nejdříve měl 40 replik, pak je postupně seškrtali na 4 věty, ale sledovalo ho dvacet miliónů diváků. Drobné role, především v seriálech, přibývaly. Redford hodnotil televizi kladně:

„Z technického hlediska je to úžasná věc, televize se z živého vysílání rychle dostala k nahrávkám a pak se posunula až k filmu. Mezi epizodou seriálu a velkým hollywoodským trhákem není kromě rozpočtu žádný velký rozdíl. Scéna funguje na stejném schématu, kulisák je kulisák a osvětlovač je osvětlovač.“

Byl úspěšný i v jednom dílu seriálu Playhouse 90, kde ho kladně hodnotily kritiky v Hollywood Reporter a The New York Times.

Dalším úspěchem byla hra The Iceman Cometh, kterou režírovat Sidney Lumet a jejíž obsah Roberta velmi zasáhl. Jeho závěrečná replika zněla:

„Člověka není možné zachránit před sebou samým, protože se nechce vzdát hamižnosti, takovou cenu za svobodu není ochoten zaplatit. Shrnuje mé pocity z amerického života, jak jsem jej poznal během dětství. Všichni jsme prahli po dobrém životě, ale nikomu se nechtělo jít příliš do hloubky. Byl to život v iluzích a nedostatku komunikace, což mi nikdy nepřišlo správné.“

Ještě ani neprorazil do filmu a už si dokázal prosadit svoji a stát si za svým názorem, což bylo v jeho postavení velmi odvážné. Bylo to v případě, kdy ho agentura tlačila k tomu, aby opustil svého agenta Starka Hasseltina a najal si právníka z Beverly Hills. Redford to odmítl se slovy:

„Viděl jsem, jak lidé v honbě za úspěchem přicházejí o duši a nechtěl jsem, aby se to začalo dít i u mě. Stark byl vůči mně vždy loajální a já mu chtěl oplatit stejným. O filmech nevěděl nic, ale byl to slušný člověk, takže jsem se rozhodl držet se ho jako svého hlavního agenta tak dlouho, dokud to bude možné.“

To dost výmluvně vypovídá o hercově rovném charakteru. Díky tomu se dostal do svého prvního, byť druhořadého filmu s názvem War Hunt, kde se setkal s jiným mladým hercem, Sydney Pollackem, se kterým navázal přátelství na celý život. Oba dva si záhy po začátku natáčení začali dělat starosti s nevyspělostí režisérů Terry a Dennisem Sandersovými, což byli filmoví nadšenci, ale na place působili jako studenti, kteří měli celou řadu problémů a řešili je za pochodu. Pollack tehdy poznamenal, že:

"…mu bylo jasné, že zápletka musí být hotová předtím, než se natočí metr filmu a že se nesmí riskovat porady během natáčení, ale práce režisérů vypadala přesně takhle.“

Ale režiséry, kteří začali ztrácet jistotu, kam vlastně film spěje, spolu s Redfordem podporovali. Režii nakonec převzal herec a režisér John Saxon. Šlo o přechodový film, protože systém studií přestal existovat, odehrávala se evropská filmová éra a na úrovni vedení neměl nikdo ani potuchy kam dál. V Hollywoodu nikdo neučinil žádná rozhodnutí. Jednalo se o první chvíli, kdy začínali vznikat nezávislí tvůrci. Redford, který později založil nezávislý festival Sundance, tak dostal první inspiraci. Mezitím se oženil s přítelkyní Lolou, přišli o prvního syna a druhý se jim narodil o sedm týdnů dříve, takže musel bojovat o život. Pozoruhodné bylo, že v té době ještě neprorazil, ale byl schopen udělat to, co by snad žádný herec neudělal. Dostal nabídku na seriál Breaking Point. Plat zněl na 3 750 dolarů týdně, což bylo o 250 více, než měly největší televizní hvězdy. Agent mu říkal:

„Nebuď trouba, filmy jsou skvělý, ale zapomeň na ně. Tohle je šance a takový peníze jako ty nikdo nebere, jdi do toho.“

Redford váhal, protože měl dluhy a měl rodinu. Přesto měl pocit, že by zaprodal duši, protože role se mu nelíbila. Nakonec se nabídka vyšplhala na 10 000 dolarů týdně, ale Robert si uvědomil, co je důležité. Nechtěl peníze, chtěl zapustit kořeny, a žít svůj vlastní život.

V Utahu si za 500 dolarů koupil dva akry půdy a rozhodl se postavit si zde dům sám, s pomocí dvou místních lidí a jen z přírodních materiálů kamene a dřeva. Tady začala jeho cesta za ekologií a tady postavil základy pro resort Sundance. Stavbu domu a otesávání kamene bral jako duševní terapii a zjistil, že patří sem, a ne do Hollywoodu. V letech 1963-64 hrál úspěšně v divadelní hře Bosé nohy v parku. V té době byl zastřelen J. F. Kennedy a Redford si všiml, jak se v té době americké publikum změnilo, a když později došlo k zavraždění Martina Luthera Kinga, došlo k celkové změně amerických hodnot. V té době odjel i s rodinou do Evropy natáčet film Situace je vážná, nikoliv však zoufalá. Po dokončení získal roli vedle Natalie Woodové ve filmu Jaká je Daisy Cloverová, který vypráví o ničivé síle šoubyznysu. Dostával 6 500 dolarů týdně, zatímco Woodová 33 000 a 5 % ze zisku.

Přišly další dva filmy (Štvanice a Zakázaný majetek) a najednou Redford zjistil, že je přesně tam, kde nechtěl být. Natáčel v Los Angeles, rodina byla bez něj půl roku v Utahu, bulvár psal drby o jeho údajné aféře s Natalií Woodovou a on si koupil Lincolna a jezdil jako nějaká hvězda. Pak si uvědomil, že se ocitl v Hollywoodu, aniž si toho všiml. Hodně pil, hodně utrácel a všechno kolem bylo vyumělkované. Vrátil Lincolna prodejci a řekl si, že pokud bude takto pokračovat, bude za rok mrtvý sám nebo jeho manželství. Vzal rodinu a opět odjel do Evropy, aby si uspořádal myšlenky.

Být svůj

V roce 1967 došlo na natáčení filmu Bosé nohy v parku, ze kterého se stal hit a z Redforda udělal opravdovou hvězdu.

Pak dostal scénář od studia Paramount na western Blue. Nelíbil se mu a chtěl, aby jej přepsali. Studio bylo vyhýbavé a odmítlo mu ukázat finální verzi, takže se Redford rozhodl, že z projektu vycouvá, protože nevěří, že film, který podle scénáře vznikne, je ten, na který podepsal smlouvu. Studio zuřilo a dalo mu pokutu 250 000 dolarů. Jeho tehdejší majetek nebyl větší než 100 000 a ještě dlužil, kromě toho neměl žádnou další smlouvu. Přesto neustoupil, naopak, změnil agenty, právníky a obchodní partnery. Nakonec se spor uhladil výměnou za natočení dalších dvou filmů, ale skutečnost, že Redfordovy obavy pramenily z tvořivého zájmu, a nikoliv z vypočítavosti a licitování, nikoho nezajímalo.

Začal natáčet western Willy Boy a film Sjezdař, ale když došlo k problémům s původním režisérem Romanem Polanskim, šel za šéfem Paramountu a nabídl mu, že by film Sjezdař natočil sám se svojí novou produkční společností Wildwood. Dostal na to dva milióny dolarů a měl kontrolu nad celým projektem. Hodně improvizoval. Když mu poslali italští producenti letenku první třídy do Říma, kde se s ním chtěli setkat ohledně dalšího filmu pro Paramount, směnil ji za letenky v ekonomické třídě pro celý svůj skromný tým do Grenoblu. Bral to jako stejný účel, dobrý film pro stejné studio. Zatím štáb natáčel na ZOH lyžařské scény a na které měl 20 000 dolarů. Na přípravné práce pro natáčení později vzpomínal takto:

„Odletěl jsem do Mullholandu, kde jsem si půjčil motocyklovou helmu, širokou pásku, brýle a zimní bundu. Najal jsem 23 let starého kameramana Johna Baileyho, který dokončil školu a chtěl dělat velké filmy. Na kopec nad Los Angeles jsme vzali papírové krabice a tyče. Na helmu jsem namaloval hvězdu a pruhy. John si lehl do trávy, aby mohl natáčet proti obloze, jako kdybych byl lyžař v akci. Já popotahoval z cigarety, takže to v kameře vypadalo, jako by mi šla v zimě od pusy pára. Záběry se sestříhaly s materiálem z Grenoblu a vypadaly autenticky.“

K projektu přizval nováčka Michale Ritchieho, aby to celé zrežíroval a začal hledat herce.

Do toho přišla nabídka na natáčení filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. Newman původně nebyl Redfordem nadšen a čekalo se na rozhodnutí Steve McQueena, ale ten chtěl stále víc peněz, takže roli dostal Redford. Hned si s kolegou sednul a bylo z toho přátelství na celý život. Natáčení trvalo tři měsíce, po jeho dokončení se Redford vrátil zpátky ke Sjezdaři. Naučil se lyžovat a trval na tom, že nebude používat dubléra. Film měl předpremiéru v září v Santa Barbaře. Studio Paramount slíbilo, že ho neuvede po hlavním filmu, ale nedodrželo slib a začal se promítat až po uvedení filmu Půlnoční kovboj a po chvíli zbytek lidí opouštěl sál. Redford s Richiem se pustili do úprav filmu, ale ztrátu už nešlo dohnat. Butch Cassidy a Sundance Kid měl premiéru v New Yorku. Kritička The New York Times film tvrdě zkritizovala a ani další kritiky nebyly kladné. Nicméně diváci na film chodili a ten se stal okamžitým hitem a později kultem a vydělal za pár měsíců 40 miliónů dolarů. Jak Redford poznamenal:

„Hodně pomohlo, že lidé o filmu řekli svým přátelům. Kritici jsou v tomhle ohledu malí páni. Diváci měli vlastní hlavu.“

Přestříhaný Sjezdař šel do distribuce a tehdy se Redford dozvěděl, co ještě netušil.

„Na tom filmu mi opravdu záleželo, ale Paramount promarnil příležitost a svěřil film do péče tzv. distribučních profesionálů. Ty ale podobně malé nezávislé filmy používali jako skladiště nákladů. Když se nadělaly výdaje na jiných produkcích, připsali je na vrub naší reklamní kampaně. Takže jsem na filmu nevydělal ani halíř a ani nedostal plat.“

Po fenomenálním úspěchu Butche Cassidyho plánovalo studio točit s Refordem trháky a udělat z něj továrnu na peníze. Ale on odmítal tuto hollywoodskou formuli a chtěl být nezávislý a víc experimentovat. Z toho důvodu se vyvázal i z produkční společnosti Wildwood, když viděl, že jeho partner z toho chce udělat komerčně úspěšné impérium. Odmítl spoustu scénářů, ale vybral si film Malej Fauss a Velkej Halsy, protože ho zaujal příběh. Ale potíže při natáčení a nulová chemie mezi herci způsobily, že ani tento film neuspěl. Začaly výčitky ze strany studia, ale Redford odešel se vztyčenou hlavou, dostal jen 60 000 za Bosé nohy v parku a 90 000 za Malýho Fausse, tak neměl pocit, že by Paramountu něco dlužil.

Ozval se přítel Sydney Pollack a pustili se společně do filmu Jeremiah Johnson, který byl Redfordovi velmi blízký. Jak sám říkal:

„V takových filmech nehrajete, ale je to pro vás zkušenost, do které zapadnete a vezete se na její vlně.“

Tento film ještě prohloubil hercův aktivismus a začal se zajímat o ochranu přírody a životního prostředí. Tehdy přišly do módy velké katastrofické filmy, které byly vesměs komerčně úspěšné, ale Redford je nenáviděl a nabídky na ně odmítal. Chtěl přijmout roli ve filmu Serpico, ale když si předloha filmu, detektiv Frank Serpico, zajistil agenta, couvnul:

„V té chvíli se vyvalil na povrch ten nesmyslný humbuk kolem uzavírání smluv a zajišťování pozic. Byla to ostuda, protože mě zajímal Frank jako lidská bytost, zajímal mě příběh obyčejného člověka, který se vzepřel instituci, to jsem měl rád.“

Film Jeremiah Johnson dopadl stejně jako Sjezdař. Studio Warner Bros ho místo premiéry nechalo ležet, teprve když byl prezentován na festivalu v Cannes, rozhoupalo se a dalo ho do amerických kin, rok po jeho dokončení, což Redforda velmi rozladilo. Vrhl se s Michaelem Richiem na politický film Kandidát, ke kterému jej vyprovokovala předvolební akce Richarda Nixona z roku 1968. Po jeho natočení byl herec emocionálně vyhořelý, ale byl spokojený, protože se jim podařilo natočit výpověď. Během zasloužené dovolené ho přepadl Sydney Pollack s nabídkou scénáře k filmu Takoví jsme byli. Režisér na scénáři zaměstnával jedenáct autorů, ale dostal se do problémů, když mu studio Fox odmítlo financovat tento film s politickou tématikou-z doby Výboru pro neamerickou činnost a Honu na čarodějnice. Přípravy trvalý celý rok a Robert dostal za partnerku Barbru Streisandovou, se kterou si hned padnul do oka. Za filmu dostal 400 000 dolarů, které hned pohltily náklady na budování resortu Sundance. Celý projekt nebyl bez problémů, protože i taková hvězda jako Redford narážel na odpor místních obyvatel, a také se často dostal do křížku s obchodními partnery, kteří v projektu viděli, na rozdíl od zakladatele, příležitost, jak si nahrabat peníze. Takže se stalo pravidlem, že Redford každým rokem dotoval svůj projekt, ze kterého se stal festival nezávislých filmů, částkou 300 000 dolarů z vlastní kapsy. V letech 1973-1975 pracoval na plné obrátky. Dokončil film Takoví jsme byli, s Paulem Newmanem se opět setkal u filmu Podraz, ze kterého byl další trhák, natočil film Velký Gatsby a deset dní po jeho dokončení už padla první klapka dalšího filmu Velký Waldo Pepper. Přestože film vydělal 20 miliónů dolarů, byl přijat vlažně.

Redford byl v té době světová hvězda a ve smlouvě měl několik hvězdných dodatků, např. měl právo schvalovat počiny režiséra a všech herců, pokud se nacházel ve vzdálenosti 80 kilometrů od domova, dostával tisíc dolarů týdně na pokrytí výloh, měl k dispozici pět letenek první třídou, aby mohl cestovat po lokacích, při natáčení mohl používat limuzínu s řidičem, používal výhody výhradní fakturace, zdravotního pojištění a osobního maskéra a kostyméra. Měl právo schvalovat veškeré fotografie, které se měly použít na propagaci na veřejnosti, a dostal procenta z hrubého zisku bez odečtení výloh.

Hned po natáčení se setkal se Sydney Pollackem a začal pracovat na filmu Tři dny Kondora. Aféra Watergate nenechala Redforda chladným a za 450 000 dolarů zakoupil práva na zfilmování knižní podoby z pera novinářů Woodwarda a Bernsteina. Vznikl film Všichni prezidentovi muži a Redford k tomu poznamenal:

„Málo Američanů experimentovalo a zájem v jiných směrech narážel na nedostatek zájmu v objevování nového. Éra Watergate přinesla po desetiletí vraždění a špinavých triků jistý druh národní osvěty. Stali jsme se kolektivně cyničtí, ale byl to podle mě zdravý cynismus. Pamatuji si, že jsem v té době jako nikdy předtím a nikdy potom cítil, že se ubíráme k vlastní Nové vlně."

Dělat filmy, které mají smysl

Přestože byl zahrnován nabídkami typu Superman nebo Barry Lyndon, všechny vytrvale odmítal, protože chtěl točit něco, co má váhu. Ve Washingtonu nebyli filmaři vítáni, všichni jim házeli klacky pod nohy, natáčeli v Kongresové knihovně, ale pracovníci je tam nechtěli a vyháněli je. Tiskový mluvčí prezidenta Geralda Forda slíbil přístup do Bílého domu, protože prezident prý chápe, jak je film důležitý. Ale ve finále Ford Redfordovi přístup neumožnil, protože by tím prý urazil předchozího prezidenta a povolení neschválila vláda. Ale i tak režisér A. J. Pakula natočil 75 000 metrů filmu a použil jich jen 3 000 metrů, a vznikl skvělý dvouhodinový film. Potíž však byla, že režisér hodně analyzoval a nemohl se rozhodnout, který záběr vybrat, a také pracoval jen do 6 hodin odpoledne, pak skončil a šel do společnosti. Střihu se ujal Redford s jedním střihačem a pracovali 24 hodin v kuse, protože je honil termín. Studio tvrdilo, že film bude prodělečný, ale spletlo se, utržil 51 miliónu dolarů.

V době, kdy se film natáčel, měly premiéru Spielbergovy Čelisti, které kompletně změnily proces distribuce filmů. Dříve to fungovalo tak, že se do vybraných měst poslala jedna kopie filmu, a vysílání se zde uskutečnilo v případě, že se snímky dočkaly příznivého ohlasu diváků. Nyní se ředitel Universalu rozhodl pro změnu a na všechny lokace rozeslal stovky snímků, což podpořil celostátní marketingovou kampaní, aby nový film byl hodně zvýrazněný v nejvyšší možné míře. Čelisti se tak staly prvním filmem, který měl celoplošnou premiéru ve 409 kinech současně. Příjem ze vstupenek činil 100 milionů dolarů (z celkového výdělku 470 milionů).

Redford z tohoto přístupu nebyl příliš nadšený, ptal se sám sebe, jestli se dospělo do fáze, kdy je obal důležitější než obsah filmu a není si jistý, že by se jim tak dobře podařilo natočit film Všichni prezidentovi muži o několik let později. Absolvoval propagační turné a začal propadat záchvatům paniky, protože byl na roztrhání. Přišla nabídka na hlavní roli ve hvězdném velkofilmu Příliš vzdálený most. Opět může za roli poděkovat Steve McQueenovi, který váhal a požadoval stále větší honorář, až toho měl producent dost a nabídl Redfordovi 2 milióny dolarů. Ten to přijal, protože peníze potřeboval na investice do svého resortu a mohl tak vzdát poctu svému strýci Davidovi a navštívit jeho hrob v Lucembursku. Domníval se, že si v Evropě od fanoušků a bulváru odpočine, ale opak byl pravdou. V Paříži se dostal do davového šílenství a musel si najmout ochranku, protože zjistil, že ho chce skupina Nixonových příznivců unést jako odplatu za film Všichni prezidentovi muži, který právě bodoval v Evropě a lidé si ho spojovali s pádem Nixona.

V roce 1979 dostal nabídku od Sydney Pollacka na film Elektrický jezdec, ale jejich vztah už nebyl takový jako před 10 lety. Na place se setkal po 15 letech s Johnem Saxonem, se kterým pracovali na filmu War Hunt. Ten si všiml rozdílu v osobě svého kolegy:

„Robert měl peníze, slávu a netušené možnosti. Já jsem býval studiová hvězda, hrál jsem podle pravidel, jak chtělo studio, a vnímal jsem, že mi kariéru ukončilo právě studio. On se vydal jiným směrem, vzdoroval systému. Stal se symbolem nového stylu, kdy umělec získá vládu nad svým osudem. Redford byl slušný člověk, ale vytvořil mezi sebou a zbytkem světa propast, to je cena, kterou platíme za slávu.“

Dalším filmem v pořadí byl Brubaker. Režie se ujal Bob Rafaelson, ale díky jeho osobě nic nefungovalo a s Redfordem si nesednul. Když se situace vyhrotila, byl režisér odvolán a Paul Newman doporučil Redfordovi Stuarta Rosenberga, se kterým natočil Frajera Luka. Ten znal příběh vězeňského reformátora Thomase Murtona, podle jehož knihy se Brubaker točil již deset let, ale nevěřil, že dojde ke zfilmování, protože byl příliš velkou kritikou amerického vězeňského systému.

Ale po úspěchu filmu Všichni prezidentovi muži vzbuzoval Redford u veřejnosti důvěru a věděli, že by je nepodváděl. V době natáčení se mu rozpadlo manželství a on už byl myšlenkami při režii svého prvního filmu Obyčejní lidé, o kterém uvažoval již od roku 1975. Casting probíhal během natáčení Brukakera a Robert odmítal podvolit se tlaku agentury, aby pro větší úspěch filmu v něm i hrál. To odmítl se slovy:

„Byla to zkouška ohněm, protože věděli, že toužím po režírování, ale svoji účast ve filmu jsem odmítal. Nechtěl jsem vydělat, přistupoval jsem k tomu tak, že jako herec jsem si vydělal, protože jsem ukázal, co ve mně je, jako režisér jsem zatím neukázal nic. Když jsem při natáčení mluvil s kameramanem a techniky, bylo to k uzoufání, neznal jsem jejich termíny, a nevěděl, co po mě chtějí.“

Hlavní představitel Donald Sutherland na natáčení vzpomínal:

„Redfordovo rázné vedení zapůsobilo na všechny. Jeho úspornost v režii se napoprvé hned tak nevidí. Nenapovídal toho mnoho, ale uměl se vyjadřovat a já si po čase uvědomil, že všechno, co říká, je pravda. Pokaždé, když navrhnul, aby se něco udělalo jinak, tak to zapadlo do scény. Nechal prostor pro improvizaci a podpořil tak herce.“

Natáčení se provádělo v Chicagu, a ne v Hollywoodu, aby se zajistila atmosféra důvěry a nezávislosti. Redford odmítl i nabízenou pomoc Sydney Pollacka, chtěl se s tím poprat sám. Když mu soukromě promítl sestříhaný film, Pollackovi se nelíbil, ale on věřil svému úsudku a na rady zkušeného kolegy nedal. Po filmu byl tak vyčerpaný z natáčení a z rozpadu manželství, že se při lyžování vyboural a utrpěl několik zlomenin.

„Přivezli mě z rentgenu na pokoj a sestřička žvatlala něco o tom, že film byl nominovaný na šest Oscarů. Moje zranění ji vůbec nezajímala.“

Film se natočil za 6 miliónů dolarů a vydělal 115 miliónu a Redford získal Oscara za režii a nejlepší film. Snímek také dostal Oscara pro nejlepšího herce ve vedlejší roli (Hutton) a za nejlepší scénář (Sargent). Úspěšný režisér to komentoval slovy:

„Na film jsem moc hrdý, ale netoužil jsem po vyznamenání. Nechtěl jsem nic takového. Vytvářel jsem umění čistě na osobní rovině, zkoumal jsem sebe a diváky."

Sundance

V období po tomto úspěchu vzniklo v Redfordově rezortu umělecké centrum Sundance. Lákal ho experiment a zajímaly ho studentské filmy. Jeho pravou rukou se stal Sterling van Wagener. Sehnali společně první granty a zafinancovali jimi první workshopy, pak následovaly semináře, kterých se zúčastnili jako hosté různí úspěšní tvůrci z Redfordova okolí. Postupem času vytvořili výukový program, který měl ve svých dílnách podporovat nadané režiséry, kteří by posléze mohli svou práci prezentovat na různých filmových festivalech. Na výběrovém řízení museli předložit scénáře a ti úspěšní byli odesláni do Sundance, aby prošli zkouškou a předložili ukázky své tvorby pod dohledem etablovaných tvůrců, režisérů a herců, kteří se dobrovolně rozhodli něčím přispět. Redford získal od dárců nejmodernější techniku pro stříhání a natáčení a v takto špičkově vybavených místnostech mladí nadšenci poslouchali rady zkušených tvůrců a mohli si vše hned vyzkoušet. Poprvé se tak stalo v roce 1981 a rozpočet činil 160 000 dolarů. Všichni tam měli pobyt a jídlo zadarmo. V dalších letech na dvoutýdenní festival přijíždělo čím dál více zájemců a k původnímu programu přibyly ještě producentské a scenáristické dílny. Redford prohlašoval, že podstatou jeho festivalu je nezávislost a vyvarování se komerce. Ale jak to bývá, sen byl jiný než skutečnost. Protože Redford dál natáčel filmy a režíroval, svěřil vedení festivalu svým lidem a po několika letech zjistil, že Sundance jde jiným směrem, než chtěl. Místo debaty se studenty se zaměřil na hollywoodskou produkci filmů, ale Redford nezaložil festival, aby vydělával peníze, a tak tým lidí obměnil. V moderních dílnách Sundance později stříhal svůj další režisérský počin Válka o fazolové pole. Film si ani nevydělal na náklady a kritika ho ztrhala.

Přes veškeré jeho úsilí Sundance stále zůstával pro veřejnost neviditelný a Redford si uvědomoval svoji izolaci a rozhodl se pro efektivnější styl. Rozhodl se pro co největší záběr z hlediska ideologického a kulturního. Záměrem bylo zbořit bariéra a zaplavit veřejnost množstvím alternativních filmů. V roce 1989 debutoval na festivalu film nováčka Stevena Soderberga Sex, lži a video. Natočil se za 3 milióny bez pomocí studia. Scénář se napsal za osm dní, film byl hotový za třicet dní. Získal Zlatou Palmu v Cannes a byl navržen na Oscara a společnost Miramax ho dala do masové distribuce. Vydělal 25 miliónů dolarů a pozornost veřejnosti se konečně obrátila k Sundance, jako možné líhni zajímavých talentů.

V roce 1992 se pustil do režie filmu Tudy teče řeka, a také přijal hlavní roli ve filmu Slídilové, za kterou dostal 8 miliónů dolarů a procenta ze zisku. I přesto nebyl spokojen s tím, kam ho tlačil jeho agent.

„Chtěl jsem dělat význačné filmy, a ne pobírat význačné šeky.“

S agentem se rozešel, protože mu úplně nedůvěřoval. Tudy teče řeka sklidil dobrou kritiku a šest měsíců na to měl premiéru dalším film Neslušný návrh, kde hrál hlavní roli. Ten se stal hitem, vydělal 260 miliónů dolarů a ve svých 55 letech byl Redford opět v centru filmového světa. O dva roky později se vrhl na projekt Otázky a odpovědi ve kterém kritizoval televizní mašinérii, která veřejnosti lhala jen za účelem zisku. Film vzbudil velký rozruch. Redford tehdy pochopil, že bude muset dělat filmy pro publikum a experimentování ponechat na Sundance. Přesto neodolal a u dalšího filmu, který režíroval, Zaříkávač koní, se obsadil do hlavní role. Po jeho dokončení zase bojoval se studiem Disney, které jej chtělo markantně sestříhat a také s marketingovým oddělením, které z plakátu chtělo udělat love story.

„Snažím se film prezentovat jako příběh s filozofickou hodnotou, nechci žádné klišé, nejsem zboží, abyste mě chtěli zabalit a prodávat. Je to filmový příběh a ať rozhodnou diváci o jeho hodnotě.“

Diváci rozhodli kladně, při rozpočtu 80 milionů to byl Redfordův nejdražší film. V té době se ocitl Sundace v nejhorší finanční situaci od svého vzniku. Redford se rozhodl zřídit televizní kanál stejného jména, který by alternativní film přibližoval publiku, a také založení sítě kin Sundance Cinema Centers. Problém se točil kolem slova nezávislý.

Sterling van Wagener z vedení festivalu k tomu řekl:

„Když v 90. letech zasedala rada Sundance, neseděl v místnosti agentury CAA v Beverly Hills jediný nezávislý tvůrce. Mladí tvůrci se také ohlížejí po širokém publiku a často se nechají pohltit mainstreamem. To, co se stane, když se nový talent prosadí, nemá už s identitou Sundance nic společného.“

Redford se sám sebe ptal:

“Co znamená Sundance? Připadá mi, že jsem něco vytvořil. Vzal jsem nějakou tradiční hodnotu a propojil to s něčím novým a zdá se mi, že jsem něco nalezl. Třetí cestu. Je ale sakra těžké to lidem vysvětlit.“

V roce 2002 byl Redford vyznamenán čestnou cenou Akademie za celoživotní přínos filmovému umění. Robert Redford si cenu právem zaslouží, protože mu šlo o něco víc než natočit kasovní trhák. Chtěl, aby lidé přemýšleli, aby si z filmu něco odnesli a aby nad jeho obsahem diskutovali. A to je podle náš důvod, proč se mají filmy točit. Dnešní filmový svět, a zvláště ten Hollywoodský, by potřeboval více takový tvůrců jako je Robert Redford, jenže ten se nerodí každý den.

Foto, s díky: IMDb