Sympatická a vždy pozitivně naladěná ředitelka festivalu Radana Korená to na první tiskové konferenci, a pak na slavnostním zahájení, vyjádřila až dojemnými slovy:

„Rozhodli jsme se letošní ročník uspořádat za každou cenu z několika důvodů. První důvod byl ten, že chceme ostatním ukázat, že je špatné v této době strkat hlavu do písku a nechávat se zastrašovat. Vysíláme do světa vzkaz, aby to lidé nevzdávali, a aby se nenechali srazit na kolena. Zdravý rozum musí zvítězit. Jsme zodpovědní lidé a dodržujeme pravidla, pravidla lásky a laskavosti, a pokud je dodržují všichni, dá se zorganizovat cokoliv, nejenom filmová přehlídka. Je důležité, aby se z pravidel neudělala dogmata, a pokud k tomuto budeme takto přistupovat, zvládneme v budoucnu i složitější věci, které přijdou. Společnost a civilizace se nemůže zastavit. Kultura je na chvostu zájmu politiků napříč spektrem a LFŠ kultivuje ducha, a proto také tento festival nesmí skončit. Všechny současné restrikce dopadají hlavně na kulturu a filmaři nastavují zrcadlo a LFŠ jim poskytuje prostor a ukazuje, jak je důležité kulturu podporovat. Musíme být národ zodpovědných lidí.

Nůžky mezi náklady festivalu a jeho příjmy se v minulosti začaly hodně rozevírat a nám bylo jasné, že do toho kyselého jablka budeme muset dříve či později kousnout a rozhodnout se, co bude dál. Paradoxně nám tedy COVID-19 pomohl tento problém začít řešit okamžitě. Najednou jsme viděli vše z jiného úhlu a ty nefunkční věci začaly sami vylézat na povrch a postupně odpadat. Měli jsme několik variant festivalu a vždy s novými nařízeními jsme to museli celé zbořit a poskládat od základu znovu, takže dnešní podoba je scénář číslo pět. Celý tým si sáhl až na dno a prokázal velkou odvahu a vnitřní sílu, připadali jsme si jako surfaři, kteří jedou na prkně, a když se přes ně převalí vlna, tak se oklepou a jedou dál a snaží se získat rovnováhu. Bylo nám jasné, že pokud zvládneme i v těchto podmínkách zorganizovat festival, zvládneme v budoucnu cokoliv, a ukazujeme vlastně i ostatním organizátorům, že je třeba hledat alternativní cesty, nesložit ruce do klína a nevzdat to. Máme naštěstí velkou podporu v zastupitelstvu Uherského Hradiště a úzce spolupracujeme s Krajskou hygienickou stanicí, která nám nastavila podmínky, za kterých je možné akci provést a kterých se držíme. Je neuvěřitelné, že i v této ekonomicky nejisté době jsme získali nového hlavního partnera, kterého uhranulo naše nadšení a zápal. Organizace v této nelehké době nám dodala vnitřní sílu a víru v to, co děláme, že to celé má smysl a že se nemusíme bát otevřít novým možnostem.“

Po slavnostním zahájení se promítal za účasti režiséra Slávka Horáka a dalších tvůrců nový film Havel. Přestože v diskuzi potvrdili, že to nebyl záměr a nejde o politický film, přichází v době, kdy se opět naše svobody potlačují nastupující totalitou oligarchů a kdy lež a nenávist dávno rozdrtily pravdu a lásku. Závěrečný záběr na plné Václavské náměstí jako by vysílal signál k divákům a říkal by: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď?“ Je potěšující, že po filmech Hořící keř, Masaryk, Rašín, Božena Němcová, vznikl další film o historické osobnosti našeho státu, a že by to mohlo v lidech pozvednou vědomí, že máme být na co hrdi a nemusíme se pořád ohýbat a bát. Diskutovalo se o něm během celého festivalu, a domníváme se, že je to velice zdařilé a kvalitní dílo.

Z jasných důvodů letos nedorazili žádní zahraniční hosté, ti poslední dva, Krystyna Zachwatowicz-Wajdová a Hanna Schygullová se ze zdravotních důvodů omluvili den před začátkem. Proto se program opíral o české osobnosti. Tou hlavní byl scénárista Vladimír Körner, který je podepsán např. pod filmy Údolí včel, Adelheid nebo Cukrová hora. Kromě besed k právě uvedeným filmům vedl i svůj master class, a nakonec si přišel pro hlavní festivalové ocenění.

Režisér Viktor Tauš představil divákům filmový tvar „film naživo“ (Amerikánka), který se zrodil z nutnosti během opatření souvisejících s koronavirem. Vysvětlil divákům, čím přesahuje běžný záznam divadelní inscenace, jaké má výhody a úskalí, a kde jsou vlastně hranice definice filmu.

Štepán Altichter uvedl Národní třídu a Václav Marhoul Nabarvené ptáče, Jiří Havelka diskutoval s diváky o svém filmu Vlastníci. Světovou premiéru zažil na LFŠ film Krajina stínů, uznávaného režiséra Bohdana Slámy, který je freskou o fatální proměně malé obce na česko-rakouském pomezí od konce třicátých do počátku padesátých let. Tématika odsunu obyvatel v pohraničí je stigma, kterého se jako národ hned tak nezbavíme a je stále vděčným námětem pro filmaře.

Aňa Geislerová poctila festival svojí přítomností a rovněž vedla svůj master class, o který byl velký zájem, stejně jako o její besedy o filmu Havel nebo seriálu Božena Němcová. Tím, že byl festival zkrácen, a z důvodů nutnosti dezinfekce sálů po každém představení, bylo filmových projekcí méně. O to větší byl o ně zájem a dlouhé fronty před vchody do kin byly na denním pořádku. I autoři tohoto článku dvakrát „ostrouhali“, kdy i přes rezervaci míst se na ně již nedostalo. Hlad po filmech bych zkrátka velký.

Festival také vzdal poctu režisérovi Andreji Wajdovi a uvedl jeho retrospektivu. Kromě filmových představení byl pro návštěvníky připraven i kulturní program, byť v redukované formě, takže každý si mohl najít to, na co právě měl chuť.

Při slavnostním zahájení přirovnal vtipný moderátor vznik festivalu v měnících se podmínkách k (českým) filmům v tomto pořadí: Eva tropí hlouposti, Obušku z pytle ven, Proč? Čtyři vraždy stačí drahoušku.

My bychom na závěr festivalu přidali pár dalších: Hej rup, Dobré světlo, Kulový blesk, Zázraky se dějí, Tudy vede cesta.