Podobně jako časopis měly v existenci kinoamatérské komunity nezastupitelné místo soutěžní přehlídky, které poskytovaly autorům příležitost ke konfrontaci, výměně názorů a hlavně diskuzím s porotou, v níž byli většinou přítomní zkušení profesionálové. Jejich zasvěcené rozhory si získaly mezi soutěžícími respekt, i kvůli otevřenému a věcně vedenému dialogu. K legendárním osobnostem mezi porotci, kteří dlouhá léta přispívali ke zkvalitnění amatérské kinematografie, patřili Josef Valušiak, Jan Šmok, Rudolf Adler atd. V Československu na přelomu 60. a 70. let probíhaly desítky soutěží, které se profilovaly podle filmového formátu-materiál šířky 16mm nebo 8 mm (Brněnská 16, Rychnovská 8), tématického zaměření - venkov a vesničtí autoři (Vysokovský kohout), filmových oblastí a žánrů – hraný (Brněnská 16), animovaný (Amatrik v Kladně), dokumentární (Benátky filmových amatérů), zpravodaje a týdeníky (Mělnická kronika) atd. Vznik nových zajímavě zaměřených přehlídek neustával ani v období pokračující normalizace, viz Femina film, orientující se na ženské autorky, Týká se také tebe v Uherském Hradišti - soustředící se na ekologickou problematiku, nebo Mladá kamera v Uničově, která uváděla díla mladých tvůrců ve věkových kategoriích do dvaceti a do třiceti let. I když amatérské filmy nepodléhaly oficiálně cenzuře, v souvislosti s veřejnými přehlídkami byly pod stálou kontrolou vykonávanou pracovníky odboru kultury při národních výborech. Oni s konečnou platností určovali, která díla jsou vhodná ke zhlédnutí publikem a u kterých to podle jejich mínění není žádoucí.

Amatérské filmy poskytovaly divákovi,

znechucenému tuzemskou distribucí,

v daných poměrech ojedinělý zážitek

autentické tvůrčí nezávislosti,

Docházelo k absurdním situacím, kdy tito úředníci sice dali povolení snímky promítat, ale s dovětkem zakazujícím udělit jim jakékoliv ocenění. Průběh schvalovacího procesu se ovšem lišil podle horlivosti konkrétního dohlížitele a někdy šlo pouze o formální akt. Absence kritérii uplatňování „neexistující“ cenzury způsobovalo, že titul odmítnutý na jedné akci mohl později získat na další přehlídce hlavní cenu, jako se to přihodilo Rudolfu Mihlemu s kritickým dokumentem na ekologické téma... Postůj a ohlédni se, člověče (1980). V historii normalizované amatérské kinematografie najdeme také případy filmů svévolně zabavených funkcionáři komunistických výborů (Zpráva o jedné obci, r. R. Mihle, 1981) nebo příslušníky Stb(Jan Žifan, r. Martin Čihák, 1985)

V roce 1973 existovalo v Československu zhruba 350 klubů. V nich působilo téměř 4000 kinoamatérů, kteří se na základě generační příslušnosti kulturního a sociálního zázemí přirozeným způsobem lišili v přípravě filmové tvorby. Jedni ji vnímali jako čistou zábavu a rozptýlení, jiní jako koníčka provozovaného se vší vážností. Pro řadu příslušníků mladé generace film znamenal hlavní předmět zájmu, kterému se v budoucnu chtěli věnovat. Normalizační personální čistky a systémová opatření zaváděná novou nomenklaturou československé kinematografie zdecimovaly zdejší profesionální produkci. Programy kin zaplavily, až na několik čestných výjimek, prvoplánové ideologické agitky. Oproti tomu mnohé amatérské filmy poskytovaly divákovi, znechucenému tuzemskou distribucí, v daných poměrech ojedinělý zážitek autentické tvůrčí nezávislosti, navíc prostřednictvím pestré nabídky žánrů, témat a formálních postupů. Četnost děl nepoznamenaných společenským tlakem a jím podněcovanou autocenzurou během normalizačního období narůstala. Pozvolné uvolňování poměrů a nástup silné generace mladých autorů na počátku 80. let měly hlavní zásluhu na zkvalitnění amatérské kinematografie, mj. i ve smyslu posunu k větší otevřenosti a adresnosti při zpracování látek. Rozdíl celkové atmosféry mezi oběma dekádami naznačuje i rozsáhlá filmografie skvělého dokumentaristy Rudolfa Mihleho, který se po desetiletí méně konfliktních námětů vrací na počátku 80. let k pro něho typickému nesmlouvavému postoji a tvrdě kritizuje nedostatky zdejšího sociálně zdravotnického systému (Nás se to netýká? 1981) nebo přehlíživý přístup státu k ochraně životního prostředí (Zpráva o jedné obci, Je za pět minut dvanáct, 1982)V oblasti amatérského dokumentu Rudolf Mihle představuje hraniční mez v projevech otevřeného nesouhlasu se špatným fungováním státních úřadů umocněné autorovým nekompromisním komentářem. Stejně kritický, i když s o něco menší razancí a vyhraněností, se Bedřich Pricl opakovaně vyjadřuje ke špatné urbanistické politice pražského magistrátu, k jehož nejskandálnějším rozhodnutím patřila demolice unikátní architektonické památky nádraží Praha - Těšnov v souvislosti s výstavbou magistrály v centru Prahy (Bylo to nutné? 1985) K dalším předním autorům amatérské tvorby té doby patří Vladimír Kunc, Ivan Tatíček, Jaroslav Cita, Zdeněk Junek, Petr Hvíždě, či brněnská skupina filmařů Müllerová-Smatana-Březina-Sichler, abychom jmenovali alespoň některé.

Pro socialistické Československo obzvlášť v čase normalizace, byla charakteristická hluboká propast mezi veřejně proklamovanými frázemi o přibližování k ideální podobě společnosti a morálním úpadkem všední reality. Na nepřehlédnutelné pokrytectví nejcitlivěji reagovala mladá generace filmařů 80. let, jež si uvědomovala, že síla amatérského filmu spočívá v upřímnosti a pravdivosti sdělení. Přistoupení na farizejství oficiální rétoriky by popřelo to nejcennější, čím amatérská kinematografie disponovala. A tou ztrátou by vyprchalo i vzrušení a uspokojení z vlastní tvorby.

Dvoudílný článek Film za totáče byl zpracován podle knihy Kmeny 0