Navzdory různým ambicím a očekávání se vyznavači filmařské záliby začali sdružovat v klubech, z nichž ty první se objevily na území Československa na počátku třicátých let (Praha, Brno, Bratislava). Tyto kluby poskytovaly prostor pro výměnu zkušeností získaných při práci s filmařskou technikou. Jejich velký význam spočíval v tom, že k natáčení filmu a vyvolávání filmového materiálu nabízely potřebné zázemí a vybavení, které si členové společně pořizovali z finančních prostředků vybraných mezi sebou. Postupně se rozrůstající síť klubů zastřešoval celostátní svaz, jenž od svého založení v roce 1937 také zastupoval československé amatéry v mezinárodní asociaci UNICA. V meziválečném období hnutí existovalo nezávisle na státních institucích a fungovalo díky spontánnímu nadšení a činorodosti. V podobném duchu pokračovalo také v prvních letech po skončení 2. světové války.

Plán KSČ, získat kontrolu nad celou společností, se nevyhnul ani zájmovým aktivitám

Zásadní zlom přinesl komunistický převrat v únoru 1948. Plán KSČ, získat kontrolu nad celou společností, se nevyhnul ani zájmovým aktivitám. Podle vydaného nařízení se dosavadní filmové kluby musely stát součástí některé ze závodních organizací ROH, které existovaly v továrnách, státních podnicích a institucích. Kluby, jejichž členové odmítli nechat se vést delegovanými zástupci ROH, byly zrušeny. Podobně se vedlo i celostátnímu Svazu klubu kinoamatérů, s jehož zánikem Československo v roce 1951 pozbylo na sedm let členství v UNICA a tím i cenné mezinárodní kontakty. Roli svazu převzal nově založený a víceoborový Ústřední dům lidově umělecké tvořivosti se svými krajskými a okresními pobočkami. I když se postupně podařilo rozšířit členskou základnu a spojením se státními podniky a zajistit části filmařů finanční podporu, negativní vzpomínky na direktivní zásah do samostatnosti hnutí mezi kinoamatéry přetrvávaly. Potvrzuje to i snaha z druhé poloviny šedesátých let založit na státu a odborech nezávislou federaci amatérského filmu. Srpen 1968 s konečnou platností znemožnil tyto plány realizovat.

Přišla doba normalizace. Kvůli menšímu diváckému dosahu ve srovnání a profesionální produkcí, amatérská kinematografie přece jen nebyla vystavena tak důsledné manipulaci a kontrole. V jejím organizačním zázemí mohli pracovat lidé, kteří přistupovali k požadavkům ideologické korektnosti s větší velkorysostí, a nebránili veřejnému promítání autorských filmů, jež tématicky a formálně neodpovídaly oficiálně proklamovaným představám o angažovaném umění v intencích socialistického realismu. Důležitým komunikačním prostorem předávání zkušeností a zároveň cenným zdrojem informací se stal specializovaný měsíčník Amatérský film (vycházející v letech 1961-1968 pod názvem Filmovým objektivem), který se u kinoamatérů těšil velké oblibě a pozornosti. Každé číslo obsahovalo rozsáhlý textový a obrazový materiál věnovaný novinkám a problémům týkajícím se technického vybavení, ať už šlo o kamery, promítačky nebo filmové materiály. Kromě toho byly na stránkách periodika pravidelně publikovány zprávy ze soutěží, profily úspěšných autorů, ukázky scénářů a rozbory zajímavých děl. Politicky neutrální obsah časopisu „vyvažovaly“ ideologické texty.

O klubech, porotcích a soutěžích v druhém díle.

Jako skvělé doplnění doporučujeme pasáž z pořadu Retro České televize: