Pan Zanussi se narodil 17. 7. 1939 ve Varšavě. Studoval filozofii na Jagellonské universitě ve Varšavě a později režii v Lodži. Již zde začal točit amatérské snímky, za které získal několik ocenění. Jeho filmy se zabývají podstatou lidského bytí, morálním neklidem jedince a společnosti nebo filosofickými otázkami. Jako režisér debutoval v roce 1969 snímkem „Struktura krystalu“, následovaly tituly jako např. „Za zdí“, „Iluminace“, „Ochranné zbarvení“, „Spirála“, „Život za život - Maxmilián Kolbe“ nebo „Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou“. Jeho filmy nejsou komerční trháky, ale nutí k zamyšlení. To také ocenila porota v Cannes, kde byl Zanussi třikrát nominován na Zlatou palmu nebo v Benátkách, kde dostal Zlatého lva. Pana Zanussiho jsme potkali v Praze. Přestože mu za pár hodin letělo letadlo, věnoval nám svůj čas.

Mám velké pochybnosti o tom, co to vlastně znamená „nezávislý film"

Jak velký je nezávislý film v Polsku? Je u vás nějaká platforma, kde se tyto filmy mohou promítat a kde si tvůrci vyměňují zkušenosti?

Mám velké pochybnosti o tom, co to vlastně znamená „nezávislý film“. Všechny filmy jsou na něčem závislé. Jsou u nás nějaké festivaly pro animovaný film (tzv. nezávislý) a je zde i taková sekce na našem národním filmovém festivalu v Kdyni.

Je u vás v polské kultuře nějaká struktura, která by financovala nezávislé filmy, nějaký druh grantů nebo vše je závislé na privátních penězích a sponzorech?

Musím říct, že tu není žádná struktura, žádné granty, žádní sponzoři… jen přátelé.

Umění založeno na procesu výběru

Jaké jste měl pocity, když jste dokončil svůj první film? Bylo to vzrušení, uspokojení z realizování vlastních snů nebo jen čistá radost ze svobody?

Všechno, jen ne svoboda. Naučil jsem se, že pokud se film stane věcí veřejnou, už jsem závislý.

Děláte přednášky pro mladé adepty filmového umění, kde se dělíte o Vaše zkušenosti s filmem a učíte je, jak vytvořit umělecky zajímavý film a neztratit zaměření na dobrý příběh?

Ano, dělám. Učím na filmových školách v Polsku, universitě ve Švýcarsku a Národní filmové škole v Londýně. Rovněž učím na universitě v Katovicích. Takže mám hodně prostoru, abych se mohl podělit o zkušenosti.

Myslíte si, že digitální technologie snižuje režisérovu bdělost, protože ví, že může natočit tuny materiálu a co nepotřebuje vymaže, což by nedělal, kdyby pracoval s klasických materiálem a tak by točil jen to, co by považoval za dobré?

Podle mého názoru je umění založeno na procesu výběru, je to jednoduchý jak facka. Ale abych byl upřímný, nejsem přítelem animace a formátu 3D, což rozhodně není můj šálek čaje.

Je lepší, když si  filmař dělá všechno na filmu sám, bez jakékoliv profesionální nápovědy za svými zády a tak sám přijde na způsoby a chyby, nebo by mu profesionál měl přímo říct, co dělá špatně a tím by mohl srazit autorovo nadšení hned na začátku?

Věřím tomu, že pokud je filmařovo nadšení opravdu upřímné, nic ho nemůže vyčerpat, takže by měl ustát i výtku nebo radu danou profesionálem.

Komerční aspekt není jediný... Je těžké najít peníze na umění, které není zacíleno, aby potěšilo všechny

Je těžké v Polsku i pro tak respektovaného člověka jako jste Vy sehnat peníze, aby natočil silný příběh, který má však malý komerční potenciál?

Komerční aspekt není jediný. Silný dopad na malé publikum se počítá stejně jako kolosální úspěch. Ale ano, připouštím, že je těžké najít peníze na umění, které není zacíleno, aby potěšilo všechny. Ale pouze nejvíce kultivované publikum může pohnout společností kupředu. Masy se sami o sobě nepohnou.

Někdy to trvá roky, nebo desetiletí, než se umělecký film podaří realizovat kvůli nedostatku financí. Myslíte si, že za ty roky může příběh zůstat nedotčený nebo se musí měnit s tím, jak roky jdou, takže na konci je to možná něco úplně jiného, než bylo původně na začátku?

Největším rozdílem je publikum samotné. Před 50 lety, kdy jsem já začínal, filmový trh nebyl tak nasycen jako je nyní.

Autor a režisér v jedné osobě, to je to čím jsem chtěl vždycky být

Co je podle Vás důležitější, zůstat sám sebou, nezávislý a mít problémy film vyrobit a pak ho dostat do kin, nebo trochu otupit své ostří, ohnout pár věcí, změnit pár dialogů a získat studio, které film nejen zafinancuje, ale pomůže mu se prosadit díky reklamě? Je ta druhá verze stále ještě nezávislost?

Věřím tomu, že kreativita musí obsahovat i kompromisy. Ale praktický problém zůstává v tom, jak je najít.

Co Vás vedlo k rozhodnutí stát se filmovým režisérem? Chtěl jste vyprávět příběhy, nebo odhalit svoje pocity nebo poukázat na palčivé problémy lidského života a film se jevil jako správný nástroj, lepší než hudba nebo literatura?

Autor a režisér v jedné osobě, to je to čím jsem chtěl vždycky být. Je to vypravěč příběhů svého vlastního světa. Vezměte kupříkladu jeden z mých prvních filmů „Ochranné zbarvení“. Bylo to točeno v hluboké totalitě a odráželo nálady. Není to moc veselý film, člověku se ani nechce věřit, v jakém klimatu to vznikalo. Pří točení jsem neměl žádné problémy, ale ty nastaly, když byl film hotov a šel do kin.

Byl jste inspirován takovými režiséry, jako byli Bergmann nebo Antonioni, kteří také točili hluboké, ale těžce stravitelné filmy?

Ano, velmi mě ovlivnil Bergman. Jdu v jeho šlépějích a snažím se ukázat na problémy lidských bytostí, problémy svědomí, věrnosti a lásky mezi lidmi.

Někteří režiséři tvrdí, že společnost je zkažená a musí se točit filmy, které lidi probudí a zatřepou systémem. Jiní zase tvrdí, že život je tvrdý sám o sobě a lidé chtějí chodit do kin, aby se bavili a na 2 hodiny zapomněli na realitu. Jak se na toto dilema díváte Vy?

Útěk versus poslání? Toto je neustálé a nekonečné téma, které se věčně řeší. Umění jako droga? Já tuto formuli pojímání nesdílím.