Realizační štáb kolem ředitelky LFŠ Radany Korené pracoval usilovně celý rok, aby dal dohromady pestrý a zajímavý program. Je to rok od roku náročnější a dražší, takže není divu, že je potřeba kolem 24 miliónů korun, aby se to vše zvládlo. Velkým bonusem je dobrá spolupráce s místní radnicí a institucemi, takže letos probíhaly projekce a další doprovodné programy na 24 místech, tedy celé město žilo festivalem.

Filmový program byl rozdělen do tří přehledných bloků: Historie, Současnost a Česko/ Slovensko. Celkem se podařilo zajistit 176 celovečerních a 11 středně metrážních a 104 krátkých filmů, které byly promítány ve 486 projekcích. Retrospektiva byla věnována tvorbě amerického režiséra Williama Wylera, široká pozornost byla věnována zahraniční kariéře Miroslava Ondříčka bez Miloše Formana. K vidění byly např. jeho snímky Jatka č. 5, Kdyby, Šťastný to muž, Silkwoodová.

Miroslav Šmídmajer zde uvedl svůj dokument o Miroslavu Ondříčkovi s názvem Povolání: kameraman. Při jeho sledování a následné diskuzi jsme si uvědomili, jak respektovaný a vyhledávaný náš kameraman byl a jaké by mohl ještě natočit filmy, kdyby mu režim nezakazoval cesty do zahraničí. Sám o tom jednou řekl:

„Zatímco v Americe se některé mé filmy staly kultovními, v Čechách se nikdy nepromítaly a nikdo je tady skoro nezná“. Dá se směle tvrdit, že tak celosvětově uznávaného kameramana naše země asi dlouho mít nebude.

Tradičně se na festival sjela celá řada zahraničních tvůrců, aby zde nejen představili své snímky nebo část své tvorby, ale také aby s diváky pobesedovala při setkáních nebo masterclassech. Z Polska to byl Lech Majewski, Wojciech Rzehak nebo Wojciech Smarzowski. Z Ruska Alexej German ml, z Rumunska Catalin Mitulescu, z Rakouska dvorní kameraman Michaela Hanekeho Christian Berger se svojí manželkou, herečkou Marikou Green. Ze Slovenska přijel Milan Lasica, Marek Kuboš, Martin Snopek, Marko Škop aj.

Celý festival začal hezky zostra. Hned první den se v krásném zámeckém parku v Buchlovicích setkal Hynek Bočan a Ondřej Vetchý s diváky, se kterými si nejdříve povídali a potom jim pustili oblíbenou pohádku S čerty nejsou žerty.

Druhý den uvedl Jiří Mádl svůj druhý režisérský počin Na střeše, o který byl takový zájem, že na něj stála dlouhá fronta jako dříve na banány. Nám se film opravdu líbil, stejně tak jako následná diskuze a pak i masterclass s Jiřím Mádlem, kde divákům odhalil, co se všechno naučil při studiích scenáristiky v New Yorku, jakým stylem točí filmy a jak nebylo vůbec lehké sehnat peníze ani na jeden svůj film. Přilétl sem na otočku z Itálie, kde píše scénář pro svůj další film.

Hynek Bočan, který celou „filmovku“ zahájil a byl také oceněn, se slzami v očích zavzpomínal na svého přítele, nedávno zesnulého spisovatele Jiřího Stránského, se kterým jej pojilo tvůrčí i lidské přátelství a jak přiznal, kromě manželky byl pro něj tím nejdůležitějším člověkem v životě. K tomu, proč se český film utápí v průměrnosti a zda přijde nějaká „Nová česká vlna“ poznamenal:

„To je, jako kdybyste se mě zeptal, kdo vyhraje volby. I když to vlastně spolu i tak trochu souvisí, odpovím, že nevím. Tehdy na Barrandově seděli lidé, kteří četli a psali scénáře a byli za to placení a měli na to klid. Dneska se skoro netočí filmy ze současnosti. My jsme v 60. letech točili o tom, co náš štvalo, co se dělo kolem nás, a to nás všechny spojovalo. Byli jsme na jedné lodi, měli společného nepřítele, pomáhali si a scénáře si navzájem dávali číst, to dneska neexistuje. Filmování bylo řemeslo, které jsme se museli naučit a ovládat ho. Dneska absolventa FAMU zajímá nejvíc, jak natáčet reklamy, aby si rychle vydělal peníze.“

Když v Kině Hvězda přebíral cenu, tleskal mu celý sál ve stoje. Byla mezi nimi i návštěvnice, která nevynechala ani jeden ročník festivalu. Tomu se říká věrnost.

Dalším oceněným byl slovenský herec a všeuměl Milan Lasica, který zde byl vůbec poprvé. Tento noblesní člověk s výrazem melancholického skeptika zde nejen představil snímky Vážení přátelé, ano!, Sladké hry minulého léta, ale i u nás vcelku neznámou komedii z roku 1986 Utekajme, už ide! Při setkání s diváky se samozřejmě zmínil i o svém populárním kolegovi Júliusu Satinském a také vysvětlil, proč má radši divadlo než film:

„Jako divák mám rád film, ale jako herec miluji divadlo, protože potřebuji okamžitou reakci diváků a neustálý kontakt s nimi. Jako herec film rád nemám, protože se tady točí všechno na přeskáčku a nikdo vlastně neví, co se děje, až na režiséra, ale často to neví ani on.“

Francouzská nová vlna zde by zastoupena hned dvakrát. Nejdříve na filmových plakátech českých a polských tvůrců, které byly celou dobu vystaveny v kině Hvězda. Podruhé v podobě Michela Marie, profesora z pařížské Sorbonny, který ji jako první odborně popsal. V Uherském Hradišti uváděl některé přelomové francouzské filmy, ale také následně o nich diskutoval s diváky.

To setkávání s tvůrci a možnost se zeptat na cokoliv je jedna z věcí, kterou máme na tomto festivalu nejradši. Jak nás poučil moderátor: „Není hloupých otázek, hloupé je nezeptat se a žít v nevědomosti“. Takže jsme navštívili v Literárním stanu nebo v Respekt stanu celou řadu diskuzí. Velmi zajímavá byla ta na téma „Současný český seriál“, které se zúčastnil kreativní producent ČT Martin Reitler, který je podepsán pod seriály Most, Trpaslík, Svět pod hlavou nebo Dukla a scénárista Miro Šifra, který napsal scénář pro seriál Rédl. Obdobně zajímavá byla i další věnovaná tématice vzniku studentských filmů na FAMU a VŠMU v Bratislavě. Byly zde zastoupeny jak česká (Saša Gedeon) tak slovenská (Martin Šulík) strana a obě se shodly na tom, že prosadit dnes i dobrý studentský film na zahraniční festival je v těžké konkurenci velice nesnadný úkol.

Poprvé měl na festivalu masterclass i kaskadér, konkrétně Vladimír Furdík, který se prosadil i v Hollywoodu a natáčí po celém světě. Když jsme viděli ukázky filmů, ve kterých dubluje, tak jsme jej dost litovali, ale každý máme jiný vkus.

Velice příjemné bylo setkání s Hynkem Čermákem, který se zde představit ne jako herec, ale jako fotograf aktů, což dělá nějakých 13 let. Výstavu pojmenoval symbolicky „Hynek Čermák-Meneither“ jako opak „Metoo“, protože on oslavuje ženskou krásu a jak sám upřímně, skromně a až klukovsky prohlásil na úvod:

„Jsem chlap a mám rád ženský. Ještě víc nahý ženský. Jsem jen amatérský fotograf a určitě bych se tím živit nechtěl, ale v aktech vidím krásu a focení mě nabíjí pozitivní energií.“

Pro nás byl filmových vrcholem festivalu polský snímek Klér, který zde uvedl režisér Wojcziech Smarzowski a scenárista Wojcziech Rzehak. O dvě představení byl takový zájem, že fronta se táhla kolem celého bloku a 200 lidí se do kina nedostalo. Snímek tepe do církevního života v Polsku, kde kvete korupce, alkoholismus, pedofilie a mafiánské praktiky. Obdivujeme režiséra, který se do snímku pustil i přesto, že téměř všechny subjekty se od něj odvrátily, když žádal finanční pomoc. Musel natáčet i v Česku, protože jak sám říkal:

„Kdybychom čekali na povolení natáčet v polských kostelech, tak by dodneška film nebyl hotov“.

V Českých kinech se zatím promítat nebude, protože se toho distribuce obává, v Polsku jej již zhlédlo pět milionů diváků. Většina diváků zůstala i na diskuzi s režisérem, která se protáhla na 70 minut.

Musíme z osobní zkušenosti říct jedno potěšující zjištění, že na všech představeních, které jsme navštívili, bylo narváno. Když se v největším kině Hvězda promítal slovenský film Budiž světlo režiséra Marko Škopa, provozovatel kina si musel vyžádat souhlas místních hasičů, že může porušit kapacitu kina a na schodech seděla další stovka diváků. To tedy již dlouho nepamatujeme.

Na závěr festivalu režisér Jakub Hejna uvedl dokumentární film Forman vs Forman, který dal dohromady s Helenou Třeštíkovou na zakázku francouzské společnosti. Film opět u nás do kin nemůže, protože nejsou ještě k těmto účelům zakoupena všechna filmová práva a jak pan režisér přiznal, pár sekund ukázek z Formanových filmů je otázkou statisíců korun. Na úplný závěr festivalu převzala cenu Olga Sommerová, která zde představila svůj dokument Jiří Suchý-Lehce s životem se prát.

Sečteno a podtrženo, na „filmovce“ není problém, kam jít a co s časem, ale jak to poskládat dohromady, aby se toho dalo stihnout co nejvíc. Přestože se festival koná o prázdninách, u nás má on i organizátoři už teď velkou jedničku s hvězdičkou.