Jak by taky ne, když legendární cestovatel Miroslav Zikmund, který v této metropoli žije více než půlku svého života, oslavil letos sté narozeniny. Poctu této cestovatelské ikoně vzdal festival v mnoha podobách. Ať to bylo v logu, které vévodila legendární Tatra, se kterou objeli H+Z celý svět, v naučné a vzdělávací stezce pro děti s názvem „Po stopách Hanzelky a Zikmunda“, nebo v mnoha dokumentech a filmech jiných tvůrců. Pořadatelé v celém zaměření festivalu vkusně spojili oslavu výjimečného člověk a cestovatele s apelem na širokou veřejnost, že hodiny na záchranu naší drancované planety bijí za minutu dvanáct a je opravdu nejvyšší čas s tím něco udělat. Možná že heslo festivalu neznamená jen objevovat a poznávat cizí kraje, ale i sám sebe a svého vztahu k okolí.

Pro návštěvníky všech věkových kategorií byly připraveny tématicky různorodé programy, takže by se nenašel jedinec, který by mohl prohlásit, že se zde nudí. Koho nebavilo divadlo nebo koncertní zóna, mohl se poučit ve filmových workshopech a zjistit něco o animaci, zvláště, když o ní vypráví americký tvůrce Anthony Wong. Univerzitní centrum nabízelo vyzkoušení virtuální reality, zatímco Vzdělávací komplex UTB měl přednášky na téma Bezpečnosti na internetu, Jak se pohybovat na sociálních sítích nebo vysvětluje Rozdíly mezi běžnou a nebezpečnou komunikací. Pro filmové fajnšmekry zase sloužila Filmová analýza-což byl blok prezentací spojený s diskuzí a analýzou českých filmů. Filmová burza sloužila k navázání kontaktů mezi studenty, lidmi z různých profesí a producenty.

My jsme přijeli hlavně kvůli filmům a besedám s tvůrci, takže někdy to byly spíše dostihy, abychom stihli přejít z jednoho místa na druhé. Začínáme filmem Ojmjakon: Příběh nejstudenějšího obydleného místa na světě. Tento dokument vytvořil pozoruhodný, mladý slovenský tvůrce Dominik Bari, který má na vizitce napsáno „nezávislý filmař“. V besedě, která po projekci následovala, odhalil nejen pozadí celého projektu, který s malým štábem pořídil za 100 000 euro, ale také to, jak komunikoval sám s velkými studii i festivaly a dostal se do širší nominace na Oscara. Máme co dělat, abychom stihli další projekci českého režiséra Jana Svatoše s názvem Archa světel a stínů. Ve stejnou dobu kousek odsud režisér Steve Lichtag předvádí svůj dokument Aldabra-Strastiplná cesta do pravěku.

Druhý den máme našlapaný. Začínáme filmem režiséra Yann Arthus–Bertranda Domov aneb kam směřuje naše cesta. Působivý a lidský komentář Zdeňka Svěráka nás 90 minut provází po celém větě a ukazuje, jak Homo sapiens ničí, devastuje a zamořuje naši jedinečnou planetu, aby „zničil důležité a vyrobil nepotřebné“. Sklíčeni a s mírnou depkou odcházíme na projekci dokumentu režisérky Floor van der Meulen s názvem Poslední na světě. Příběh jediného exempláře nosorožce tuponosého, který po 42 letech na této planetě dožil život svůj i svého druhu do konce. Vyhubil ho opět člověk v touze po penězích. Velice zajímavá je další projekce s názvem Cesta jako žádná ze sta. Je to životní výprava plzeňských kamarádů Lukáše Sochy a Tomáše Kaňourka, kteří se vydali po stopách a vlastně rekonstruovali euroasijskou cestu H+Z z let 1959-1964. Navštěvovali a fotili stejná místa a srovnávali, jak se svět za šedesát klet změnil. Odpoledne končíme poněkud depresivním filmem Gwen, kde je přítomna i hlavní hrdinka, herečka Eleonor Worthington-Cox. Do hotelu jdeme přes park kolem stanu, kde se promítají němé grotesky Harolda Lloyda za doprovodu živého pianisty. Konečně něco, co pohladí duši.

Další ráno začínáme radostněji. Dvouhodinový dokument Earth: Den na zázračné planetě je úžasně natočený snímek o krásách fauny a flóry na naší matičce Zemi. Komentář čte Robert Redford, bohužel není osobně přítomen. Odpolední sebemrskačství pokračuje shlédnutím dokumentu A Plastic Ocean režiséra Craig Leesona. Netušili jsme, že se ročně vyrobí 300 miliónů tun plastů a z toho je polovina jen na jedno použití a 8 milionů tun naházíme jako nejinteligentnější bytosti do moře. Není pak divu, že ryby a ptáci umírají, protože místo jídla mají v žaludku plastová víčka a zapalovače. Poněkud váhavě uhasíme žízeň z vlastní lahve, která je, jak jinak-plastová. Máme to časově tak tak, abychom doběhli do Kongresového centra, kde začíná filmová projekce dokumentu Století Miroslava Zikmunda s následnou besedou s režisérem Petrem Horkým, cestovateli Danem Pribáněm, Tomášem Kaňourkem a Lukášem Sochou.

¨

Předposlední den našeho pobytu sluníčko zalezlo a nad Zlínem se utábořily na celý den dešťové mraky, které svým obsahem vydatně krápěly návštěvníky a hosty festivalu. Moc nám to nevadilo při sledování filmu Jacquese Perrina a Jacquese Cluzauda s názvem Příběh lesa a ani při rumunském filmu Když chci, tak písknu. Hlavní představitel, herec Georgie Pistereanu, který je přítomen diskuzi, přijel do Zlína z Bukurešti na motorce. Mnohem více to vadilo při odhalování hvězd na chodníku slávy. Jan Hrušinský si ji zasloužil, ale trochu nás udivilo, co vedlo nadaci Kapka naděje k nominování Heleny Vondráčkové, jejíž filmografie je velmi skromná. Přece jenom je tu dost dětských herců, kteří by si ji zasloužili více např. Renata Mašková, Magdalena Reifová, Gustav Bubník, Roman Čada, Marek Vašut aj.

Trakční akcí je i dražba filmových klapek. Přestože letos museli pořadatelé výtvarníky odmítat, i tak menší počet, celkem 123, vynesl rekordní sumu 2 654 000 Kč. Největší sumu -85 000 Kč - přinesla klapka Jaroslava Němečka s motivy slavného Čtyřlístku, který letos oslavil 50. výročí svého vzniku. Za klapku Kristiána Kodeta zaplatil sběratel 65 000 Kč a za motiv Krtečka od Kateřiny Milerové se získalo 56 000 Kč.

O tom, že festival má velkou váhu mezi tvůrci svědčí i fakt, že režisér Jim Loach našel mezi natáčením volné dva dny, a tak přijel do Zlína na necelých 17 hodin, aby uvedl svůj film Důkaz muže, poskytl rozhovor a zase odletěl. A co o svém pobytu na festivalu nebo vztahu ke Zlínu řekli někteří účastníci?

Georgie Pistereanu - herec (Rumunsko): Byl jsem ve Zlíně před devíti lety jako 18letý. Od té doby se moje dva filmy promítaly v Cannes, hraji na divadle a v TV a moje kariéra je na cestě vzhůru. Přijel jsem sem s přítelkyní na motorce, protože to beru jako takový příjemný výlet.

Anthony Wonk - animátor (USA): V Čechách jsem byl před několika lety na festivalu v Litomyšli, ale ve Zlíně jsem poprvé. Netušil jsem, že je to tak velké město a kolébka českého animovaného filmu. Když jsem se dozvěděl, že nedaleko odsud jsou filmové ateliéry, kde pracoval Jiří Trnka a Karel Zeman, musel jsem si přizpůsobit program, abych se tam podíval. Publikum je tady úžasné a vnímavé a moje worshopy byly příjemná zkušenost. Mrzí mě, že jsem nevzal sebou manželku. Musím se sem ještě někdy vrátit.

Jordanne Jones - herečka (Irsko): Před několika lety jsem zde uváděla svůj herecký debut Tady jsem žila. To mi bylo 15 let, a protože jsem plachá, sotva jsem se při tiskovce zmohla na slovo. Teď už jsem věděla, kam jedu, od té doby hrála hodně v seriálech a můj současný film Metal Heart tady ve Zlíně soutěží v kategorii o nejlepší evropský debut.

Eleonor Worthington-Cox - herečka (Velká Británie): Hraji od svých devíti let a tomhle je teprve můj třetí festival v životě. Když jsem dostala pozvání sem přijet a uvést film Gwen, rozhodla jsem se udělal si prázdniny a užít si to tady. Škoda, že režisér filmu William McGregor onemocněl a nemohl přijet se mnou.

Jan Hrušínský: Nevíme, jak často jezdíte na různé festivaly, proto se ptáme, zda je hvězda zde na chodníku slávy tím největším oceněním, které jste na festivalech dostal?

Já jsem za socialismu moc na festivalech ceněn nebyl, takže tohle je asi opravdu to největší ocenění.

Jaké jste měl pocity, když vám oznámili, že vám odhalí hvězdu slávy na chodník?

Překvapilo mě, že se mi dostavil pocit, že po mě budou lidi ve Zlíně šlapat.

Máte nějaký osobní vztah ke Zlínu?

Byl jsem tu mnohokrát s panem Vorlíčkem, natáčel jsem tady seriál Mazalové a také jsem tady vystupoval se svým divadlem.

Václav Vorlíček nedávno zemřel a jeho film „Dívka na koštěti“ vás nejvíce proslavil. I po 45 letech je stále s úspěchem promítán, což se nedá říct o jeho pokračování. Proč tomu tak podle vás je?

Já jsem byl k natáčení pokračování skeptický a moc se mi do toho nechtělo a ukázalo se, že moje obavy byly oprávněné. Ty triky prostě nefungovaly, prostě chyběl scénárista Miloš Macourek. V tom roce 1971 vymýšlel a vyráběl pan Vorlíček s panem Novotným triky na koleně a stály pár korun, dneska by byly drahé a zaměstnaly celý štáb animátorů. Pamatuji si, jak mě pro scénu v nemocnici napresovali do toho malého stolku, na kterém se objevila moje hlava. Jenže pak odešli všichni na kafe a na cigárko, zatímco mě v tom stolku nechali. Létal jsem s Petrou Černockou na koštěti dřív než Harry Potter a patrně to paní Rowlingová od nás okoukala (smích).

Jak hodnotíte dnešní českou filmovou tvorbu pro děti?

Nemůžu ji hodnotit, protože ji neznám. Dodneška miluju starý český filmy Věry Plívové-Šimkové nebo ty s Tomášem Holým a myslím, že dnešní filmaři mají co dělat, aby se jim alespoň vyrovnali.

Festival uvedl celkem 280 snímků z 51 zemí světa. Soutěžilo 32 celovečerních snímků, 62 krátkých animovaných snímků a 51 krátkých studentských snímků. Na závěrečném ceremoniálu obdržel prestižní ocenění Zlatý střevíček Karel Gott za vynikající interpretaci písní v českých filmech. Festivalu se zúčastnilo 200 filmových delegací, bylo akreditováno 2 600 hostů a filmy navštívilo 42 000 diváků. Celkově včetně doprovodných akcí festival navštívilo kolem 115 000 osob.

Že se člověk nezavděčí všem, ani kdyby se rozkrájel, dokazují slova ředitelky festivalu Markéty Pášmové: „Jezdíme na festivaly do ciziny a snažíme se přivést lidem něco nového a zajímavého. Přesto se však najdou tací, kteří nám nadávají, že vybíráme za letní kino 59 Kč a že by mělo být všechno zadarmo.“ Co na to říct?

Děkujeme Zlín Film Festivalu za spolupráci.

Vítek Formánek a Eva Csölleová