Filmy se točily proto, aby spíše uchvátily, než něco konkrétního vyjádřily, jejich režiséři neměli skoro žádnou uměleckou svobodu a velmi minimální uměleckou kontrolu nad tím, co točí. 

Kino a film se staly rovněž velice důležité v kulturně vyhládlé poválečné Francii a většina režisérů příští Nové vlny strávila spoustu času psaním nebo přemítáním o filmu a jeho důležitosti. Někteří z nich byli filmovými kritiky, jiní pouhými fanoušky, ale spojovalo je jedno: hodiny a hodiny trávili vysedávání ve filmových klubech, v kinech a hltali vše od italských neorealistických režisérů, přes němé filmy až po béčkové sci-fi z Ameriky. Přišli k závěru, že nejlepší filmy by měli být produktem osobních uměleckých vyjádření a měli by nést osobní pečeť autora. Přestože obdivovali filmy velkých studií, stejně tak si byli jisti, že mainstreamové filmy neukazují a neodkrývají opravdový život a pravé city. Tvrdili, že velké množství tehdejších mainstreamových filmů neodrazuje opravdový denní život francouzské mládeže 50. let. Nová vlna nebyla nikdy žádné formálně organizované hnutí, ale její příslušníci byli vedeni vlastním uvědomělým odmítáním filmů, které točila velká studia dle scénáře, které tvůrce značně sešněrovávaly. Kromě faktu, že filmy se točily proto, aby spíše uchvátily, než něco konkrétního vyjádřily, jejich režiséři neměli skoro žádnou uměleckou svobodu a velmi minimální uměleckou kontrolu nad tím, co točí. Vše bylo pod diktátem producentů, šéfů studií a scénáristů.

Obecně zastávali názor, že filmy by měli v budoucnu točit opravdoví umělci, pro které to bude vzrušující dobrodružství. Tehdejší režiséry považovali shodně za jakési „dělníky kamer“.

Měli bychom připomenout, že v letech 1947-57 francouzské filmy byly financovány státem a bankami a rovněž docházelo ke vzniku prvních mezinárodních produkcí. Ale v roce 1957 přišla masivní exploze televize jako média a rapidně poklesla návštěvnost kin, která trvala do roku l959. Takže vidina nízkorozpočtových filmů vypadala jako dobré řešení. Již zmínění režiséři Nové vlny se rekrutovali okolo časopisu „Cahiers du Cinema“, pro který většina z nich psala, a obyčejně vychvalovali filmy, které se jim líbili a trhali na kusy filmy, které nenáviděli. Tak se naučili posuzovat důležité aspekty filmového umění a začali uvažovat o tom, jak udělal film výjimečným médiem. Pak už byl jen krok tomu, aby začali filmy točit sami. Každý z nich měl trochu jiné názory, ale obecně zastávali názor, že filmy by měli v budoucnu točit opravdoví umělci, pro které to bude vzrušující dobrodružství. Tehdejší režiséry považovali shodně za jakési „dělníky kamer“.

Filmaři ukázali, že nepotřebují velká studia, aby mohli dokončit film. Často použili vlastní peníze, nebo si je půjčili od známých či z banky.

Dá se říct, že Nová vlna odmítala tradiční styl filmů, který byl pojat jako velké vyprávění příběhu, který se na plátno přenesl buď z divadla, nebo z literatury. Mladí režiséři chtěli prolomit tento styl filmování a toužili natočit něco vzrušujícího, syrového, co by diváky přivedlo k zamyšlení nad sebou samými, nad vlastními životy a na porovnání a ztotožnění s postoji, pocity a zkušenostmi. Rovněž dialog vyžadoval změnu. Místo vzorně formulovaných měl být autentický, spontánní, úsporný a místy i filozofický, takže by divák přemýšlel o zážitku i po skončení filmu. Vyjádření pravdy mělo punc nejvyšší důležitosti a hlavním cílem filmu nebylo jen pobavit, ale také s divákem komunikovat. Scénáře, nebo v některých případech jejich naprostá absence, byly rovněž velmi revoluční a díky nízkým rozpočtům museli být tvůrci často velmi technicky vynalézaví. Výsledkem všech těchto věcí bylo to, že filmy Nové vlny obsahovaly určité stylistické inovace, jako byly například: rychlé střihy, filmování na lokacích, přírodní osvětlení, improvizované dialogy a zápletky, přímé nahrávaní zvuku místo studiového zvučení, otevřenost a nejednoznačnost zakončení filmů, používání lehkých, ručních kamer, větší volnost pohybu, přišel ke slovu i objektiv se zoomem. Filmy často postrádají hrdiny, kteří by měli jasně stanovený cíl nebo motivace, občas se jen poflakují po kavárnách, klábosí a hledají povyražení. Občas se objeví i humorná narážka jako odkaz na jiný film. Experimentuje se s tradiční konstrukcí vyprávění příběhu, kdy scény jdou chronologicky po sobě a navzájem na sebe navazují. Dochází také k častému smíšení žánrů a reálného světa s fantazií. Režisér ponechává divákovi poměrně značnou volnost při vysvětlení smyslu filmu. Novinkou byly i dlouhé záběry a časté, i když ne nezbytně přímé narážky na sociální a společenské problémy té doby. Filmaři ukázali, že nepotřebují velká studia, aby mohli dokončit film. Často použili vlastní peníze, nebo si je půjčili od známých či z banky. Většina z nich si později založila vlastní produkční společnosti. Na rozdíl od studiových filmů se točilo velmi rychle.

Truffault, Jean-Luc Godard, Claude Chabrol, Eric Rohner a Jacques Rivette.

Jádrem celé Nové vlny byla skupina tvůrců, ve které byli Francois Truffault, Jean-Luc Godard, Claude Chabrol, Eric Rohner a Jacques Rivette. Přestože byli nejvíce oslavovanými představiteli, nebyli samozřejmě sami. Dalším kontingentem originálních filmařů, kteří Novou vlnou byli spojeni, se stala skupina s názvem „Rive Gauche“, jinak „Hnutí z levého břehu“. K členům této skupiny patří například Chris Maker, Alain Resnais nebo Agnes Varda. Měli zkušenosti s točením dokumentů. Měli zájem a rádi experimentovali při vyprávění příběhů a tíhli k levému politickému křídlu. Je potřeba uvést, že označení „Levý břeh“ vytvořila média až o několik let po založení a členové se jistě necítili jako příslušníci nějakého hnutí. Prostě jen tisk potřeboval někoho onálepkovat a někam je zařadit.

Dříve, než vzniklo vlastní označení „Nová vlna“ již tehdy existovala ve Francii skupina režisérů, kteří se snažili porušit zavedené styly výroby filmů a udávali směr, kterým by se vydali i ostatní. Často se lišili v názorech a ve stylu, přesto do této skupiny můžeme zahrnout např. Jean Pierre Melvilla, Jeana Roucha nebo Louise Malle. Byli to velcí vizionáři a inovátoři. Později se většina z nich přidala k nové vlně, i když např. Jean Pierre Melville takovou nálepku odmítal.

Poté, co se Nová vlna prosadila, celá generace filmařů v celé Francii se dala inspirovat jejím příkladem. Více jak 20 režisérů natočilo v roce 1959 své filmy a toto číslo se zdvojnásobilo hned následující rok. V roce 1962 vyšlo speciální vydání „Cahier du Cinema“, ve kterém se uvádělo číslo 162 jako počet nových režisérů. Samozřejmě ne všichni z nich uspěli nebo se prosadili, ale ti nejlepší z nich pokračovali v dlouhé a úspěšné kariéře.

Francois Truffaut (1932-1984)

·         The 400 Blows

·         Shoot the piano player

·         Jules and Jim

·         The Soft Skin

Jean Luc Godard (1930)

·         Breathless

·         My life to live

·         A woman is a woman

·         Le Petit Soldat

·         Les Carabiniers

Claude Chabrol (1930-2010)

·         Les Cousins

·         A double tour

·         Les Bonnes Femmes

·         Les Godelureaux

·         Ophelia

Eric Rohmer (1920-2010)

·         Sign of Leo

·         My Night with Maud´s    

Jean-Paul Belmondo

Jedním z herců, kteří odstartovali svoji úspěšnou kariéru ve filmech Nové vlny je i Jean Paul Belmondo ( 1933). Jeho role ve filmu Jean- Luc Godarda U konce s dechem natočená v roce l960 z něj udělala hlavní hereckou hvězdu Nové vlny. Později hrál ve filozofickém filmu Jeana Pierre Melvilla Leon Morin, Priest a v noir krimi filmu stejného tvůrce The Fingerman. Další film, který s Godardem natočil, byl v roce 196l A woman is a woman a o čtyři roky později Pierro le fou. Potom se dal Jean Paul na točení komerčních filmů, které z něj udělali mezinárodní hvězdu a francouzskou legendu. Hrál ve více než 65 filmech snad všech francouzských režisérů své doby. Jeho parketou byli buď cyničtí hrdinové milující dobrodružství, nebo policisté se vlastním výkladem pravidel. Zvládl dramata, akční filmy i komedie, účinkoval úspěšně na divadle, jedno dokonce sám vlastnil. V roce 2001 jej postihla mrtvice a trvalo dlouhých 8 let, než se postavil opět před kameru. Přestože letos oslaví již 83. narozeniny, stále zůstává milovaným a uznávaným idolem fanoušků a hlavně fanynek. I přes svůj hvězdný status zůstal stále člověkem v tom nejlepším slova smyslu.

HEZKÉ NAROZENINY, JEAN PAULE