Seriál s Kamilem Filou, část třetí

Autor:

Třetí a závěrečné pokračování seriálu s Kamilem Filou, tentokrát k tématu nezávislého filmu.

Souhlasíte s názory Spielberga a Lucase o implozi Hollywoodu? Jak to podle Vás bude vypadat?

 

Je asi o nejzajímavější vizi posledních let, kterou se trh stále bojí naplnit. Dávat velké vstupné za drahé 3D trikové akční filmy, případně animáky pro celou rodinu, střední vstupné za hvězdně obsazené, ale jinak produkčně skromné filmy, a malé vstupné za nezávislé, umělecké, dokumentární, nebo kratší než celovečerní filmy – vždyť to na první pohled dává dokonalý smysl.

Je jasné, že si tu kategorizaci nechce nikdo vzít zpočátku na triko. Dá se uvažovat, kolik těch kategorií má být – dvě, tři, čtyři? Podle jakých kritérií se do nich budou filmy zařazovat? Jak velké budou finanční rozestupy mezi jednotlivými kategoriemi? Bude nízké vstupné opravdu stačit na pokrytí nákladů „malých filmů“? A nebudou drahé filmy znevýhodněné vysokým vstupným, jakmile budou ostatní filmy mít vstupné nižší? Nebude tato kategorizace podle vstupného omezovat kreativitu tvůrců a nepůjde jen o další nástroj, jak zprůměrňovat celkovou nabídku kin?

Zatím máme o oné implozi jen jednu jistotu: pokud klesne momentální návštěvnost filmů v USA o pouhých pár procent ročně, zavře se většina kin, protože nebudou rentabilní (už teď žijí primárně z prodeje popcornu a slazených nápojů), a už nikdy nejspíš nebude ekonomická síla, která by je znovu rozjela. Celá distribuční síť se rozpadne a nebude možné natáčet drahé velkofilmy, které ale vydělávaly nejvíc peněz a v podstatě dotovaly zbytek produkce.

Někteří optimisté v tom vidí možnost, že se začne točit méně hloupých-drahých-hlučných filmů pro děti a teenagery a bude více prostoru pro inteligentnější film pro dospělé. Ale nastalá krize by možná znamenala nejen zánik velké části kin, ale i filmových studií a jednotlivých filmových řemesel, protože by celkový objem výroby klesnul. Jsme tedy zatím pár kroků od propasti a budoucnost je otevřená.

Francis Ford Copolla se rozplývá nad možnostmi svobodné tvorby pomocí levné digitální techniky. Myslíte si, že se tímto film stal opravdu svobodným a co to v globálu může přinést?

První, co mě napadá, že to zvýší počet „filmových grafomanů“. Nechci být ale za apokalyptika a svést se po kluzkém myšlenkovém svahu ke klišé, že moderní technologie ničí esenci filmu. Tento pláč se opakuje periodicky snad každou dekádu. Začalo to už nástupem zvuku, pak barvy, pak televize, širokoúhlých formátů, zoomu, videokamer, digitálních triků a tak dále. Vždy měl onen úžasný, dřívější, původní film o něco cenného přijít a lidstvo trpět nezvratným ochuzením o poezii, což se dnes snadno dokládá poukazem na zrnitá videa na YouTube apod.

Je docela paradoxní, jak si v malém státě Střední Evropy předem stěžujeme na nadbytek produkce, když v indickém „Bollywoodu“ vzniká více filmů než ve zbytku zemí celého světa, včetně amerického Hollywoodu (a vyjma Nigérie), a v nigerijském „Nollywoodu“ vzniká v podstatě tolik filmů co v Indii. Rozdíl je tedy v lokálním způsobu konzumace, nákladech na výrobu a množství peněz, které potřebujete k tomu, abyste mohli filmy sledovat. Tohle se může a pravděpodobně musí změnit, viz ostatně předchozí odpověď. Nezbývá než výrazně přehodnotit pojetí „duševního vlastnictví“, přestat bojovat proti pirátství a nabídnout lidem možnost sledovat filmy způsobem, který pro ně bude dostupnější, než se primárně spoléhat na prodej lístků v kinech.

Hlavní problém v éře rozvinuté digitalizace kinematografie (potenciálně levnějším natáčení a rozhodně levnějším způsobem distribuce) je s oslovováním publika, či přímo jeho vyráběním. Jde o to vytvářet lépe povědomí o existenci jednotlivých filmů a vytvářet nové distribuční kanály, což neznamená nutně více ekonomického kapitálu, ale každopádně více myšlenkového kapitálu.

Otázka svobodnosti filmu je tedy paradoxní. Na jednu stranu je snazší filmy natáčet, ale je těžší dostat je k většímu publiku. Pokud dnes někdo natočí geniální a přelomový film, nemusí se vůbec dostat k širšímu publiku. Svět je celkově fragmentarizovanější a více individualizovaný, takže je náročnější oslovovat lidi jako masu, ale je potřeba více oslovovat onoho jednotlivce v nás, kdy se chceme cítit výlučnější.  Od toho jsou tu ale nové marketingové obory jako pitching a positioning, o nichž nyní vycházejí knihy a vedou se kurzy na vysokých školách.  Přiznávám, že mně, jako filmovému recenzentovi, je manažerský slovník těchto oborů vzdálený, ale nemám kompetence ani důvod zpochybňovat jejich užitečnost, která s postupujícím časem bude vzrůstat.

 

 

Co si představujete pod pojmem český nezávislý film? Myslíte si, že se dá takto česká kinematografie dělit? Můžou se dnes vůbec umělci dělit na amatéry a profesionály?

Věčný spor o pojetí nezávislosti se odehrává na dvou rovinách: jednak myšlenkové a jednak ekonomické nezávislosti. V USA je ekonomická nezávislost jasněji definovatelná tím, že film nevznikne v rámci velkých studií, které kromě zajištění rozpočtu mají lépe zajištěnou i distribuci v síti multiplexů. Pojetí myšlenkové nezávislosti je podstatně složitější a zjednodušeně se týká výběru témat outsiderů a marginalizovaných skupin, menší nutnosti koncipovat děj akčně, okázale dramaticky a s výraznou pointou.

V českém prostředí je každopádně situace taková, že většinu filmů koprodukuje Česká televize, tudíž o nějaké absolutní nezávislosti, jak ekonomické, tak myšlenkové, nejde mluvit. Všechny scénáře musí projít schvalovacím kolečkem a vyhovovat jisté představě „veřejnoprávnosti“, která není otevřeně nonkonformní, i když svým způsobem vyhovuje výše zmíněnému důrazu na „marginalizované společenské skupiny“. Nevadí tedy točit například o Romech, starých, nemocných nebo umírajících lidech, homosexuálech, ženách středního věku, intelektuálech, blouznivcích a bezdomovcích. V procesu schvalování ovšem ale hrozí nebezpečí, že se z tématu vytratí autenticita, nahrazená buď „vyvážeností“ nebo „přijatelností pro usedlejší televizní publikum“.

Téměř absurdní je, že to, co by se jinde považovalo za „typické nezávislé“ dílo, se v našem pojetí stává exkluzivním, oficiálním dílem, které má rozpočet vyšší, než je standard komerční kinematografie – příkladem může být třeba Alois Nebel, s ikonicky „nezávislým hrdinou“, natočený za 80 milionů korun. Tuto poznámku ale uvádím jen pro zajímavost, jak se v Česku jinde zavedené pojmy naplňují odlišným obsahem.

„Český nezávislý film“ není úplné oxymóron ani holou nemožností. Ale více se naplní v případě zahraničních koprodukcí a v případě internetového crowd fundingu. Tato větší ekonomická nezávislost se stává předpokladem pro větší myšlenkovou i stylotvornou svobodu. Někdo samozřejmě může namítnout, že pokud jste zavázání více stranám, tak po vás každý bude chtít něco jiného a nakonec vznikne šedivý „europudink“, který tak trochu vyhovuje všem, ale nikomu úplně. Jde to ale i úplně obrátit, že pokud nikomu nedlužíte či přesněji nejste zavázáni za velké částky, můžete si dělat co chcete a řídit se pouze osobním tvůrčím instinktem. Je to tedy nakonec dáno tím, jaké konkrétní vztahy ke svým „donátorům“ si nastolíte; výsledek není a priori ukrytý v samotném modelu.

Dělení umělců na amatéry a profesionály podle mě nesouvisí s dělením mainstreamového a nezávislého filmu, nedá se to nějak analogicky překlápět. Amatérský film je v podstatě samostatná instituce, jejíž autoři nepředpokládají, že své filmy dostanou k širšímu publiku.  Pojem amatérství by neměl být nadužíván jako negativní nálepka. Stejně jako existuje instituce „domácího videa“, existuje i instituce amatérských filmařů, které nemá cenu srovnávat s institucemi oficiální kinodistribuce, televizního programu nebo světa profesionálních filmových festivalů. Jinak, co se týče profesionality - glejt profesionála je dnes v Česku méně jedinečný než dřív, kdy byl zaštítěný absolvováním FAMU. Spíše než záruka zaměstnatelnosti, kdy absolventi FAMU víceméně automaticky nastupovali na státně řízený Barrandov, dnes FAMU působí jako známka určitého stylu filmařského myšlení, řekněme divočejšího a neukočírovatelnějšího, než chtějí právě televize od svých zaměstnanců a „dodavatelů obsahu“.

Jak se díváte jako novinář na tvůrce, kteří nemají filmové vzdělání? Jsou to pro vás diletanti, hazardéři či je pro vás podstatný konečný produkt?

Otázka by mohla být i obrácená, či by dokonce šlo vystavět vějíř jiných otázek.  Jak se filmaři dívají na novináře, kteří nemají praktické filmové vzdělání? Nebo jak se vystudovaný filmový historik a teoretik dívá na kolegy novináře, kteří podobnou školu nemají a píší na základě čirého fanouškovství? Případně, jak se historik a teoretik kouká na „pouhé“ technicky a řemeslně vzdělané umělce, neschopné analytičtějšího myšlení? A jak se poeticky smýšlející člověk kouká na řemeslné fachidioty?

Pokaždé jde o lehce mimoběžné světy, myšlení odehrávající se na „protějším chodníku“, v jiných „ghettech“ oddělených sociální zdí. Při konfrontaci názorů se mělo v diskusích a textech zohledňovat ono míjení ne jako chyba, ale něco zajímavého a případně obohacujícího. Podstatné je tedy výše uvedené otázky pokládat skutečně jako otázky a ne jako tvrzení o nadřazenosti jedné skupiny nad druhou.

U dilematu „vzdělání vs. výsledek“ se ovšem asi každý musí stavět na stranu výsledku. Spoustu vynikajících filmů udělali samouci, nebo lidé, kteří filmovou školu nedokončili. Jejich nekonformnost bývá přínosem (i když z toho nejde dělat pravidlo). Film navíc může režírovat klidně diletant, pokud má dobré spolupracovníky. Kameraman, zvukař a střihač zvládnou posunout dílo na úplně jinou úroveň. Nakonec je to u režiséra a ještě více u producenta hlavně otázka komunikačních dovedností, schopnosti vycházet s lidmi.

Když to velmi hrubě zjednoduším – pro natáčení žánrových filmů musíte mít hlavně „nakoukáno“, být chodící databáze, abyste byli schopni z největší zčásti dodržovat žánrová pravidla, a z menší, kreativnější části si s těmito pravidly hrát. Jestli získáte know-how rovněž ve škole, nebo jen jako samouci, není podstatné.

U umělecky zaměřených filmů je situace odlišná. Pro natáčení uměleckých filmů musíte mít hlavně něco odžito, projít si nějakou zásadní formující zkušeností, mít potřebu něco nebanálního nebanálním způsobem sdělit. Snad moc nepřeháním, že pro natočení výjimečného uměleckého filmu musíte být výjimečná osobnost.

Špatnou, velmi častou variantou je, že lidé, co nemají moc nakoukáno a nechtějí ani nic moc sdělit, nás zaplavují banalitami.  Nejhorší variantou je, že lidé, kteří chtějí něco závažného sdělit, nám to sdělují diletantským způsobem, čímž ony původní myšlenky devalvují a možná i na nějakou dobu diskreditují.

V USA je populární hnutí „indie“, z kterého vzešlo mnoho pozoruhodných filmů. Myslíte si, že u nás může existovat něco podobného?  Malé štáby, nízkorozpočtové avšak neotřelé filmy a příběhy?

Značná část toho, co si myslím, je obsažena v předchozích odpovědích. Úplnou produkční nezávislost tu považuju víceméně za utopii. Závislost na státních institucích z vás a vaší kreativity dělá zajatce. Nezávidím zdejším filmařům, že to musí podstupovat.

Dovolil bych si ale vyjádřit i skepsi ohledně značky indie; to je pro změnu utopie liberální levice. Ať už se s ní identifikujeme, nebo ne, a v Česku je pro spoustu lidí problém přiznat si levicové zaměření, hodnoty indie filmů do ní zapadají. Jde o důraz na lidská práva, na menšiny, na jakékoli utlačované skupiny, na individuální svobodu, především vyznání a sexuální orientace.

Tento světonázor je ale dokonale menšinový. Sdílí ho, jak říká psycholog a výzkumník morálky Jonathan Haidt, pouze tzv. WEIRD people – Western, Educated, Industrial, Rich, Democratic. Když se pak koukáte na typické indie filmy, máte pocit, že slouží k sebeutvrzení své pozice, ale naprosto minimálně komunikují s jinými typy publika. Indie film je pro mě spojený s festivalem Sundance (založený Robertem Redfordem) a beru ho téměř jako synonymum pro liberálně levicový kýč, nebo přinejmenším velmi líbivý produkt, který nemá téměř nic společného s nějakým radikálněji pojatým uměním, jež má naopak vykolejovat ze zažitých způsobů chápání světa. Za příklad uvedu třeba snímek Lisy Cholodenko Děcka jsou v pohodě, o lesbickém páru, který vychovává dvě děti z předešlých vztahů. Jde o dílo, které na „WEIRD“ people neklade absolutně žádné nároky a pro kohokoli jiného jde o přecitlivělou, a hysterickou záležitost o rozmazlencích, kteří si ničeho neváží. Přitom tento snímek rozhodně nemá být žádnou kritikou oné liberální rozmazlenosti, ale snaží se to líčit jako ideální stav a návrat k němu po krátkém období krize.

Chci tím říct, abychom si neidealizovali pojem indie film jako nějaký druh osvobození. Stala se z toho už před 15-20 lety jen jiná forma průmyslu. Přinejmenším na severoamerické půdě. Pro mě je to spíš značka, která by měla budit obezřetnost a ne úlevu. Stejně jako bychom měli odmítat velkorozpočtové kýče a midculty, měli bychom totéž dělat s těmi nízkorozpočtovými. Nebo ještě jinak: sledovat můžeme cokoli, ale neměli bychom přisuzovat velkou hodnotu něčemu, co nám jde příliš snadno konzumovat.

Jakého tvůrce s nezávislé sféry si považujete nejvíce? Jaké jméno vás napadne jako první v této souvislosti?

Asi bych měl správně říct George Lucas, to je jednoznačně největší nezávislý filmař, protože si nové díly Hvězdných válek produkoval sám. Jinak opravdovou opozici k Hollywoodu ale bude představovat božský úchyl John Waters, který se vždy vyhýbal profesionalismu. Celoživotně se jako největší pankáč prokazuje Werner Herzog. Podobné svérázy musíte obdivovat a nemám u nich problém říct, že jsou nezávislí. Dnes ale třeba nevím, jestli bych bratry Coenovi nebo Paula Thomase Andersona označil za nezávislé filmaře. Slovo „nezávislý“ působí jako jen nová, méně přesná nálepka pro pojem „autorský“. Kdysi byli téměř na jedné úrovni jména Jim Jarmusch a Quentin Tarantino, kteří se dnes produkčně ocitají na opačných pólech.  Zajímavý je příběh Stevena Soderbergha, který se postupně propracoval na pozici špičkového řemeslníka, jež dovede natočit i žánrový, hvězdně obsazený film. Jenomže nakonec raději odešel z oblasti kinodistribude do hájemství televize, kde má větší svobodu.

Za nezávislé, opravdu velmi nízkorozpočtové hnutí se považovali tzv. slackers. Richard Linklater, Kevin Smith, ale v počátcích třeba i Ben Stiller. Dnes občas točí komedie pro masy. Máte lidi, kteří nikdy netočili drahé filmy s velkými hvězdami jako Abel Ferrara nebo John Sales. Ještě méně příběhoví a více „pouliční“ byli a jsou Harmony Korrine a Larry Clark. 

Jenomže to si pojetí nezávislosti spojujeme zbytečně jen se severoamerickým prostředím, kde máte pocit, že velmi jasně odlišíte mainstream od alternativy – úplně jinak to vypadá u Mexičana Carlose Reygadasa, Argentince Lisandra Alonsa, Tchajwance Tsai Ming-lianga či Portugalce Pedra Costy. Mám pocit, že u nich je téměř nemožné, aby se pokusili o velkorozpočtový, hvězdně obsazený film, který by publikum uspokojoval silnými emocemi.

Shrnuto: pojem „nezávislý film“ ve mně vyvolává rozpaky a vždy musím intenzivně přemýšlet, v jakém kontextu ho kdo používá. Ale v podstatě všechny výše zmiňované autory mám rád, každého trochu jiným způsobem.

Měl by stát podporovat i krátkometrážní, dokumentární, případně hranou tvorbu bez komerčních – ziskových ambicí? Mělo by se tvořit podhoubí pro nadané tvůrce, kteří z této sféry mohou vyrůst?

Stoprocentně. Jde o to najít správný způsob. Nenapadá mě víc, než tato hloupá fráze, bohužel. Základní argument, proč to dělat, je, že krátkometrážní umělecké filmy jsou levnější než dlouhometrážní. Je to tak samozřejmé, ale přitom se to zřejmě nebere v potaz, jinak by iniciativy okolo toho, byly silnější.

Je taky dobré si uvědomit, každá státní podpora je nevyhnutelně trochu plýtvání. Lidé často tuto pravdu nechtějí přijmout a začnou se stavět jako superracionální tvorové, přestože takoví ve výsledku, ale často ani ve východiscích nejsou. Vždyť i ve velmi racionální vědě se při provádění tzv. základního výzkumu nedospívá většinou k jednoduchým praktickým aplikacím – tedy tvorbě cenově dostupného zboží, které uspokojuje jasně dané potřeby a poptávku.

Nicméně jednoduchý racionální kalkul v případě krátkometrážních, dokumentárních a nekomerčních hraných filmů můžeme provést. Volba, jestli vyplýtvat stejné množství prostředků na méně pokusů (které jsou jednotlivě dražší), nebo více levnějších pokusů (které jsou ve výsledku stejně drahé), logicky vede k tomu, že na základě statistické pravděpodobnosti bude méně omylů a špatně vynaložených prostředků v druhém případě. Krátkometrážní filmy jsou prostě testování a cvičení talentů. Navíc, některé myšlenky a příběhy se ani nesluší roztahovat na příliš velkou stopáž.

Jaké máte před sebou ještě cíle, neuskutečnitelné sny v oblasti filmu, práce, psaní kolem filmu?

Doufám, že nic z toho není neuskutečnitelné. Chtěl bych si především dodělat doktorát a není důležité, jestli za pět let nebo za deset let, zkrátka, až se mi zvolní životní tempo. Napoprvé jsem byl moc pohlcený prací ve dvou časopisech (dělal jsem zároveň jako redaktor v Cinepuru a externě pro Cinemu), pak jsem přešel do novin na permanentní denní režim šest sedm dní v týdnu (Aktuálně.cz ) a nešlo to skloubit dohromady.  Respekt je taky fulltime job, minimálně, pokud člověk přijímá různé pozvánky do televize, rádia, na festivaly, do různých porot a diskusních skupin, účasti v anketách, přednášková vystoupení apod.

Beru tedy disertaci jako intelektuální výzvu, jak minimálně ještě jednou intenzivně procvičit mozek. Zvládnout najednou velký formát textu, trochu se zklidnit a méně těkat od tématu k tématu ze dne na den, možnost ponořit se do parciálnějšího problému na delší měsíce. Líbilo by se mi dělat nějaký větší výzkum, kde není nutné zaujímat rychlé soudy, což je nevyhnutelná žurnalistická daň.

Dostal jsem už nějaké nabídky na psaní knížek. Hodně zvažuju možnost napsat něco souhrnného o české porevoluční kinematografii. Chce to ale najít produktivní úhel pohledu a nedělat nějakou povrchní a v posledku ubíjející přehledovku. Lákalo by mě taky sestavit antologii českého kritického myšlení o filmu, protože je mi líto, když mnohé skvělé texty starších generací zapadnou. A kdyby byl zájem, určitě bych rád upravil své starší texty na oblíbená témata (převážně americké žánrové filmy) do nějaké antologie.

V budoucnu bych si taky chtěl založit nějakou vlastní internetovou stránku, která by se věnovala všemu ohledně filmu, televize a internetu, kde bych si určoval volně témata, rozsah a náročnost podání. Uvažoval jsem i o tom, jak by mohl vypadat pořad v televizi věnovaný filmu – a rozhodně by to byl úplně jiný formát, než jaké se tu dosud objevily.

Každopádně, je toho co dělat, na dalších deset dvacet let.

Seriál s Kamilem Filou

1.část, 2.část, 3.část

Foto. Kamil Fila, Wikipedia, www.craveonline.com, cdn.bloody-disgusting.com/