Festival se již dlouhou řadu let odehrává v Ústí nad Orlicí. Město velice krásné, ale mimo centrum dění, kam nepřijdou diváci a sejdou se zde maximálně tvůrci. Uvažujete o přesunu do jiného města nebo proč stále setrváváte v Ústí?

Na Ústí nad Orlicí lpím z několika důvodů. To město je krásné s dobrým vlakovým spojem. Na tak malé město nabízí mnoho kulturních prostor a scén. Kolegové z Klubcentra, místní pořadatelé, jsou na stejné vlně jako my – mým hlavním produkčním partnerem je zde Tomáš Fiedler. Vedení města je akci velmi nakloněno. A Roškotovo divadlo – nikde jinde není. Takové Uherské Hradiště je také mimo centrum dění – a lidé se sem naučili jezdit kvůli Letní filmové škole. Nemyslím si, že by naší akci pomohlo, kdybychom se přesunuli do většího města. Prosadit se s programem v Praze, Brně, Plzni, Ostravě nebo Olomouci – také není snadné. Ústí má zkrátka energii, kterou Celostátní přehlídka ještě plně nevyužila. 

Proč celostátní soutěž nenabízí atraktivní věcné a finanční ceny, když to dokázali nabídnout i některá kola krajská.

Sekce Mladé vize toto nabízí. Opět je to něco, na čem chceme ale pracovat. Otevřeně ale říkám, že hodnota Vizí nebude nikdy v tom, že autor získá za první místo smart TV. 

Pořadatelé festivalu Černá věž dokázali pro nominované filmaře zajistit mnoho benefitů, například ubytování v luxusním hotelu a udílení cen v rámci galavečeru. Tvůrci na festival rádi jezdí, festival má díky jeho řediteli Milanu Plevovi a jeho týmu skvělé PR a hlásí se na něj ročně stovky filmů. Přitom se jedná o festival vybudovaný partou lidí v rámci neziskové organizace. Proč nic z toho České vize nenabízí a na oceněné filmy čeká jen diplom a soška? Proč něco v tomhle stylu nejde vybudovat na nejvyšší celostátní úrovni, když mají České vize prokazatelně nejvyšší rozpočet a největší podporu skrze ministerstvo kultury a Artamu a současně se jedná o festival s největší tradicí? 

To je dobrá otázka, na kterou není úplně snadné reagovat. Práce pana Plevy si vážím. Na Černou věž se musím přijet někdy podívat, abychom se inspirovali. Transformace Vizí je běh na dlouhou trať, protože to není pouze má osobní akce, na které si mohu dělat to, co chci. V tom má nezisková organizace více svobody. Na Vize je navázán robustní postupový systém – a práce metodického pracovníka v NIPOS nespočívá pouze v organizaci samotné přehlídky. Já doufám, že výhledově všechny tyto bloky překonáme. Je třeba si uvědomit, že Vize v nové podobě ještě neměli šanci proběhnout normálně. Minulý rok zcela online – letos v hybridní formě. Od příštího roku budeme autorům benefity ve formě ubytování a galavečera nabízet také. 

Dle jakého klíče jste vybírali filmy k přímé (live) projekci na finále v Ústí?

V sekci České vize jsme v Roškotově divadle promítali na živo pouze ty filmy, které byly porotou oceněny. 

Jak má autor chápat, že například na krajském kole získal třeba třetí místo, ale v celostátním kole není zařazen do přímé (live) přehlídky, ale jen do online projekce a přednost dostane snímek, který se ve stejném krajském kole získal jen čestné uznání? 

Film, který získal na postupové přehlídce 3. místo – je automaticky nominován na Celostátní přehlídku. Nicméně porota Celostátní přehlídky je jiná – může se tedy stát, že čestné uznání předskočí třetí místo. Tito porotci totiž mají před sebou filmy ze všech šesti krajských kol – karty se při takovém rozhodování rozdávají na novo. Daný film je posuzován v novém kontextu.

Proč se doprovodný festival zaměřuje na animaci, workshopy o vzdělání a v letním kině je dán prostor již známým komerčním filmům, místo těch nejlepších festivalových snímků?

Letos jsme si pilotně zkoušeli podobu doprovodného programu, který by cílil na místní veřejnost. Budeme ještě hledat řešení, jak do programu letního kina více integrovat i oceněné filmy z přehlídky. Nabízí se možnost předfilmu atp. 

Pokud si člověk prolistuje facebookový profil Českých vizí, dozví se tam mnoho takřka o všem, mimo toho nejdůležitějšího, sice soutěžních filmech a typech na ty nejlepší. Co festival tedy přináší tvůrcům, když se o jejich filmech vůbec nezmiňujete? 

Ano, budu to brát jako podnět do dalšího ročníku. 

Jaký má smysl filmová výchova a produkce mnoha neprofesionálních, především nezávislých filmů různé stopáže, když evidentně pro tyto filmy chybí uplatnění, vybudovaná infrastruktura, díky které by měly šanci se dostat až k divákům? Jistě jste již za těch několik let na festivalu České vize viděl mnoho talentů, co ale s nimi, když jejich filmy mají v českém systému mizivou šanci se dostat do veřejnoprávní ČT a tak většina z nich po několika pokusech skončí? 

Koukáte se na to optikou nezávislého filmaře, který se chce prosadit v profesionálním filmu. Hodnota filmové výchovy, amatérského a nezávislého filmu, spočívá v mnoha věcech. Kultivujeme filmové diváctví – čím budou poučenější diváci, tím mohou být odvážní tvůrci ve svých invencích.  Stejně jako ve sportu – podpora mládeže a amatérů generuje větší množství talentů, které se mohou prosadit na profesionální úrovni. Jakékoliv umění má smysl pro člověka, který se jím zaobírá – takový člověk vnitřně roste, stává se snad tolerantnějším, otevřenějším, kulturnějším. Pro každého spočívají osobní cíle asi v něčem jiném. To je otázka na každého jednotlivého autora. Rozhodně si ale nemyslím, že by mělo být nějakým obecným společným cílem – dostat se svým filmem do vysílání České televize. Pokud se filmaři podaří vybudovat okruh spolupracovníků, zajistit si základní vybavení pro svou práci, najít jakýsi realizační klíč, který by mu umožňoval tvořit tak, aby se na každém natáčení zcela nevyčerpal – tak to je podle mě to nejvíc, čeho dosáhnout. Když se tohle povede, tak to není málo. Ve chvíli, kdy má pak člověk vedle chuti točit – také talent, který svědomitě rozvíjí, tak ono dříve nebo později k prosazení se, a naplnění nějakých vzletnějších cílů.. dojde. 

Proč podle vás velikostně srovnatelné nebo i menší státy jako Rakousko, Maďarsko, Dánsko, Finsko mají filmaře často na velkých světových festivalech a úroveň jejich kinematografie se nám dává za příklad? Máme méně schopné lidi, či je problém v českém systému?

To je velice komplikovaná otázka, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Úplně tuto optiku ale nesdílím. Ano, nedaří se nám úspěšně prezentovat hrané filmy na světových festivalech kategorie A. Na druhou stranu – podívejme se na úspěšnou transformaci Státního fondu kinematografie. Celou infrastrukturu, kterou se podařilo v posledních dvou dekádách vybudovat kolem komunity dokumentárního filmu, systematické úspěchy tvůrců animovaných filmů z posledních let. Je třeba si uvědomit, že se u nás v 90. letech zcela zhroutil studiový systém, který pracoval jako namazaný stroj. Rakousko a Dánsko si tak nemilosrdným zlomem neprošli. Maďarsko v podstatě robustní systém státního filmu drží dále. A Finsko si sice v devadesátých letech vlivem své závislosti na SSSR prošlo také peklem, kinematografii nevyjímaje, nicméně postavili se tomu masivní reformou celého vzdělávacího systému (nejenom). Abych to uzavřel – rozhodně bych tedy netvrdil, že nemáme talentované autory, producenty atp. V podstatě jsme ale po třiceti letech stále ve fázi budování filmové infrastruktury. A nám Čechům stavba infrastruktury zkrátka trvá. Ať už se jedná o dálnice, a nebo filmové instituce.

(Rozhovor byl dělaný po ročníku České vize 2021)