Filmy vyzdvihne, rozebere, ocení, přizná jejich vysoký umělecký či morální kredit, spřátelí se s autory, zinkasuje honorář a tím pro ně anabáze končí. Distancuje se od další zodpovědnosti. Chtělo by se chopit spravedlnosti a doporučit nejlepší snímky do vysílání svým jménem, souhlasně za porotu. Pomoci nekomerčním umělcům a celkově vůbec roky se rodícímu nezávislému filmu. A to se neděje a v očích tvůrců porotci upadají do roviny služebníků systému. Mnohdy jde o egocentrické osoby za sklem, za plátnem, kteří v televizi často nemají svobodu k tvorbě a pestrou paletu žánrů a námětů mohou tvůrcům závidět. I proto se mnoho neprofesionálních filmařů nevyvíjí, každoročně vítězí na celostátní soutěži a nemají se kam posunout.

Asi nejsmutnějším faktem je, že vítězné filmy této přehlídky končí v archivu pořadatele. Autoři filmů, kterým dal snímek práci i několik let, stál je i mnoho finančních prostředků, odchází s hliněnou či měděnou destičkou. Nedostanou ani finanční ocenění, nedostanou ani hodnotnou cenu ani jakoukoliv užitečnou pozornost. Možná se jen časem dočkají článku v časopise Videohobby, který vyjde jen párkrát do roka, v úsměvném rozsahu a navíc v grafické podobě, která dokáže spíše odradit.

Filmům není zajištěn jejich další život, další využití. Kdo by čekal, že alespoň oceněné filmy budou ve veřejnoprávní televizi, zmýlil se. Nejsou nikde. Dokonce ani vítězství neznamená, že film je delegován na celosvětovou soutěž UNICA. Tam filmy doporučuje často prezident Českého výboru UNICA podle svého uvážení. Většinou podle toho, jestli se v něm mluví, jak je dlouhý nebo jestli má titulky. Bohužel ani projekce na UNICE, jenž se každý rok koná v jiném státu, neznamená vůbec nic. Kdo ji navštívil osobně, ví, že jde jen o setkání seniorů z celého světa s výlety po krásách dané země. Má totožné problémy jako naše celostátní přehlídka, jen stojí přibližně 10x více.

Na moment vysvitla naděje pod vedením nového celostátního metodika Jiřího Forejta, který už před třemi lety, v roce 2019, představil inovovaný model České vize. Je v nezáviděníhodné situaci, nejde vůbec o jednoduchý úkol, nachází se ve velmi zanedbaném prostoru.   A bohužel po třech letech už lze konstatovat, že se to nedaří a není to jen kvůli pandemii, změn a práce je žalostně málo. Proto jsme se zeptali Jiřího Forejta přímo na tělo a výsledek přinesli v rozsáhlém interview. Pomoci budou muset i samotní filmaři. Tím, že budou dělat divácky zajímavé filmy a že se akce budou osobně s přáteli účastnit, přitáhnou další diváky a celkově se zajímat i o ostatní filmy, navazovat kontakty a sdělovat zpětnou vazbu hlavnímu organizátorovi.

Pokud byste nabyli dojmu, že pořádat takovou akci v moderním kabátě, kam budou tvůrci rádi jezdit, nejde realizovat, pak jste na omylu. Pohříchu se o takové festivaly, kde jejich vedení pochopilo potřebu nezávislé tvorby, objevují ve zcela soukromém pojetí bez podpory Ministerstva kultury. Jedná se o již zmiňovanou Černou věž v Českých Budějovicích nebo festival nezávislých klipů No Stress Music Video Awards pořádaný v Praze. V minulosti to byl také festival Cinema Open, který deset let dával prostor nezávislým filmům všech stopáží a žánrů. Právě na půdě portálu nezávislých filmů Unitedfilm vznikla také metodika zasazující nezávislý film do českého prostředí.  Opět jde o soukromý nezávislý portál bez podpory státních institucí. O to smutnější je, že za takřka třicet let nevzniklo na půdě NIPOSU pod žádným z jejich metodiků nic podobného. Nebyl ani zájem o polemiku nad českým nezávislým filmem. Takže nový metodik Jiří Forejt, který nastoupil v roce 2019 pouze přidal slovo nezávislý film do stanov Českých vizí, ale už se vůbec nestará a nezajímá oč vlastně jde. České vize jsou tak nejspíš už jen slepá vývojová větev odsouzena k zániku. Pořádat na půdě NIPOSU podobné festivaly pro nekomerční umělce jako Jiráskův Hronov nebo Wolkrův Prostějov lze. Ovšem film zde zůstává za Popelku, či spíše Šípkovou Růženku, která zaspala dobu a žije jen z překonané koncepce amatérského filmu. Jiří Forejt ji zjevně polibkem neprobudí. Nemá ambici něco na tomto změnit.

Text vyšel v březnovém čísle magazínu CINEMA.