O přehlídce České vize – 1. část

Autor:

Dříve Český lvíček, Český videosalon, dnes České Vize - nejreprezentativnější vyvrcholení nekomerčního filmového umění v naší zemi. Co je celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby? Proč o ní není širší povědomí, proč ji a její vítěze a filmy nikdo nezná? V sérii článků se vracíme k ožehavé otázce.

Už z hlavních otázek je jasné, že nemůžeme hovořit o honosné, populární a divácky navštěvované akci. Platforma celostátní soutěže s krajskými koly slouží jako první vstupní brána do světa filmu. Tak nějak neuchopeně soutěž slouží i pro některé studentské a nezávislé krátké filmy. Díky chybějící koncepci pro nekomerční film tato postupová soutěž ztrácela každoročně svůj lesk a pro svoji zastaralost docházelo k neustálým problémům. A varovné zvony, zvoní dál. Soutěž je nad prahem krachu. Proč tomu tak je se pokusíme naznačit v následujícím rozboru.

diváci

Kde se tato soutěž vlastně vzala? České Vize navazují na éru celostátní soutěže amatérských filmů, která za minulého režimu probíhala skrze okresní a krajská střediska, tedy pod státním dohledem. Měla svou pevně danou strukturu, systém „lustrovaných“ porotců, hodnocení a ocenění.

Bohužel výstupy nikam nevedly, neboť celá společnost byla řízena státním aparátem jedné strany. Autor byl odsouzen stát se filmovým amatérem na doživotí, protože na výrobu distribučních filmů měl monopol Československý státní film, zastoupen FS Barrandov i Gottwaldov, doplněný o sekci Armádního filmu a Akademii múzických umění. V Československé televizi, až na výjimky, nebyl o amatérské snímky zájem, často pod záminkou nekvalitního obrazu a zvuku (amatérský film používal úzké formáty 9,5, postupně 8 a občas 16mm – na které se to dalo snadno svést, včetně zvukové stopy).

Po revoluci na sebe soutěž upozornila bohužel pouze jen názvem. Snahou o zvýšení atraktivnosti a s jistým podtextem se přejmenovala na Český lvíček. Bohužel tento titul byl firmou VAC, která byla tehdy držitelem licence Českého lva, napaden žalobou a byl v podstatě jako pokus o plagiátorství nuceně stažen. Nebyla tak pochopena touha neprofesionálních filmařů, vytvořit podtitul populárního udílení cen České filmové a televizní akademie. Popravdě, zdrobnělina názvu by dlouhodobě stejně nestačila.

porota

Byl tak navržen provizorní nelibozvučný až technicistní název Český videosalon, který zůstal až do roku 2019 s naprosto příšernou vizuální prezentací, jakési trikolóry složené z filmových pásů, poslední roky dokonce i ve tvaru slunce.

V současnosti je hlavním vyhlašovatelem, organizátorem celostátního kola a dozorujícím subjektem Nipos Artama, která je zřízena a pověřená činností přímo Ministerstvem kultury České republiky. Tudíž profesionální instituce, kde se očekávají i profesionální výstupy. Osobním rozhodnutím nového celostátního metodika Jiřího Forejta se pro rok 2020 změnil název na České Vize (upozorňujeme, že návrh neprošel v tu dobu nefungující odbornou radou pro neprofesionální film, tedy nerozhodli o tom filmaři, pouze interně Nipos Artama). Inspirace vznikla u podobné italské přehlídky Visioni Italiane v Boloni.

Vítaná změna, ale nový název bohužel pokračuje v amorfním duchu názvů předchozích. Navíc už vůbec neasociuje filmové klání, spíš ideologický směr nebo pěveckou soutěž Eurovize. Škoda, že se názvu nevěnovala širší diskuze a nevyjádřili se hlavně filmaři.

český videosalon logo

Krajská kola této soutěže organizují různé subjekty, které se k ní dobrovolně, jen pod závazkem akceptování propozic s celostátní působností, přihlásí. Jde často o městská kulturní střediska či oborové spolky. Bohužel v některých krajích se soutěž nepořádá vůbec, její role přebírají okolní kraje, či trpí velkým nedostatkem zájmu, peněz i organizace. Nedávno jsme byli svědkem soutěže, na které se promítalo pro porotu a jednoho autora. Na pováženou jsou taktéž prostory, kde se tyto krajská kola konají, často se nejedná o kinosály, ale o zašlé multikulturní stánky či krytá prostranství, kde je nekvalitní promítací technika nainstalována provizorně. Nemluvě o propagaci, na kterou prostě organizátoři při vší dobré vůli z nízkých rozpočtů a s omezeným počtem lidí jednoduše nemají.

Hlavní problém celostátní filmové soutěže je ten, že její koncepce, jako celkově koncepce neprofesionálních aktivit, je už zastaralá, přežitá. Dochází tak k problémům, k pomyslnému míchání jablek s hruškami. Už několikrát se stalo, že film byl vyřazen za svou profesionalitu (tzn. za svou řemeslnou kvalitu a použití technologie), nebyl přijat pro svůj původ, například film dělal student filmové školy v mimoškolním čase, nebo dohlížel na film jako poradní orgán někdo z profesionálů, či snímek vytvořil podnikatel v oboru audiovize, ale už nikoho nezajímá, že šlo o nekomerční tvorbu mimo náklady své firmy. Nemluvě o délce filmů, která je trestuhodně nastavena – doporučená pouze do 20 minut. Z pohledu organizátora to smysl dává, ale jak k tomu přijde autor kvalitního delšího filmu? Pokračování v příště.

Text vyšel v únorovém čísle časopisu Cinema.